Závěrečný koncert sezony Janáčkovy filharmonie Ostrava byl ve víru tance

„Dvě stě akcí, sto tisíc posluchačů“. Takto shrnul koncertní sezonu Janáčkovy filharmonie Ostrava její ředitel Jan Žemla na první z dvojice závěrečných koncertů, které se konaly ve Vesmíru, tedy ve filharmonickém „provizoriu“ do doby, než bude postaven nový sál. „Sluší se poděkovat oběma stranám,“ pokračoval a svůj hold vzdal nejen hráčům v orchestru, ale i kolegům z managementu, kteří dělají „neviditelnou“ práci. „A poděkování patří i vám, posluchačům, kteří nás motivujete a dáváte naší práci smysl,“ zakončil ředitel svůj velmi krátký, avšak výstižný projev.“ Žádné slovo navíc, jen přesně mířené myšlenky, podobně jako Mozartova hudba, ve které není ani nota navíc. Snad jen vyjádření přání, abychom se v nadcházející sezoně scházeli ne-li ve stejném, tak ve větším počtu.

Tři skladby, které přitáhly posluchače do vyprodaného sálu, měly společného jmenovatele, a tím byl tanec. Ať už byl obsažen v názvu skladeb, či v samotném hudebním obsahu v případě Dvořákova houslového koncertu. Také přídavek, který si posluchači vytleskali, se nesl v tomto duchu. Sólistka pohotově zareagovala na nastavenou dramaturgickou linii a jako přídavek přednesla Tango Etudu Astora Piazzolly, svého oblíbeného autora.

Karen Gomyo. (Foto: Petr Hrubeš)

Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53 zkomponoval Antonín Dvořák v roce 1879 z podnětu houslisty Josepha Joachima, avšak pak jej ještě přepracovával a s výsledkem byl spokojen až roku 1882. V roce 1883 pak koncert vyšel u Fritze Simrocka v Berlíně a také byl v tomto roce premiérován v Rudolfinu s orchestrem Národního divadla. Sólistou byl František Ondříček, který pak s koncertem jezdil po světě a pomohl jej proslavit. Dnes patří ke kmenovému repertoáru všech významných světových sólistů. Mezi ně se nepochybně zařazuje i mladá japonsko-kanadská houslistka Karen Gomyo. Narodila se v Tokiu, hudební kariéru započala v Montrealu a New Yorku. Studovala na Julliard School, Indiana University Jacobs School of Music a New England Conservatory. Na svém kontě má spolupráci s celou řadou orchestrů včetně Newyorské filharmonie či BBC Philharmonic Orchestra. Je nadšenou komorní hráčkou a obdivovatelkou současné hudby. Miluje hudbu Astora Piazzolly a v roce 2021 vydala u společnosti BIS Records album Piazzolla Trilogy.

V první větě, která kombinuje prvky sonátové formy a ronda, mezi energickými vstupy orchestru její housle štkaly, ve výškách průzračně svítily. Jímavě působil dialog houslí a horny ke konci první věty. Především výkon hornisty – jeho nekonečně dlouhý tón – byl dechberoucí. Druhá věta je lyrickým adagiem s nepřetržitým proudem sólových houslí, kdy často s houslemi o pozornost soutěží i lesní roh. Krásně, plným zvukem a vyrovnaně zde zněl celý orchestr. Výrazné rytmické téma v trubce Romana Buchala plynulo s naprostou jistotou, přesvědčivostí a naléhavostí. Také fagot Jana Šmída se na nějakou chvíli stal houslím partnerem a bezpečně obstál. Obdivuhodně citlivě a měkce vyzněly všechny konce frází celého orchestru, naprosto jedinečná byla pianissima.

Ze závěrečného koncertu JFO. (Foto: Petr Hrubeš)

Třetí věta, která je rondem s výrazným rytmicko-melodickým tématem, dává houslím vyniknout jak po stránce virtuózní a energické, tak i kantilénové. Je plná gradací a návratů výrazného tématu, vždy v jiných souvislostech. Pekelný part horny (trioly v oktávových skocích) zní nejdříve sólově a poté se stane podkladem houslím. Hornista Jindřich Mollinger se s ním vypořádal s bravurou a nadhledem. Tato věta nejvíce těží z lidové hudby a tanců. Zaslechneme názvuky Moravských dvojzpěvů (Žalo děvče, žalo trávu), hrátky s rytmem a oblíbeným tancem furiant. Střídání čtvrťových a půlových not, posunování akcentů, harmonické posuny, dramatičnost i téma houslí v různých oktávách a virtuózní běhy v celém rozsahu – vše spěje k dramatickému a jásavému závěru. Velmi působivá je generální pauza asi minutu před koncem, v níž se na sebe sólistka s dirigentem usmáli. Strhující dovětek pak zvedl posluchače ze židlí a ti si vyžádali přídavek. Tango etuda Astora Piazzolly byla natolik agogicky rozvolněná, že se v ní dalo těžko nalézt tango, natož etuda. Byl to takový homeopatický závan obojího z velké dálky. Ale tak už to většinou v Piazzollových skladbách bývá…

*

Zatímco první polovina koncertu patřila jedné skladbě českého autora 19. století Antonína Dvořáka (1841 – 1904), ve druhé polovině zazněly skladby dvě – první od současného amerického skladatele Johna Adamse (*1947) a druhá od „klasika 20. století“ Maďara Zoltána Kodálye (1882 – 1967).

Osmasedmdesátiletý John Adams bývá označován jako minimalistický skladatel. Není to však tak úplně pravda. Jeho skladby jistě z principů minimalismu těží, využívají opakovaných paternů a vrství je na sebe. Ovšem vrství i jiné, další složky obsahující melodie, nepravidelné rytmické vpády, nejrůznější zvukové efekty, barevné kombinace a celou řadu bicích nástrojů, často speciálních. Ve skladbě Předseda tančí (The Chairman Dances) autor požaduje pět hráčů na bicí nástroje, aby byli schopni obsáhnout bohatou barevnou paletu nástrojů ve skladbě využitých. V orchestru také nechybí harfa ani klavír. Zvukomalebné plochy obarvují xylofon, zvonkohra, triangl či chimes. Hlavní motor skladby, jenž dává dojem vlaku, který se nezastaví, je tvořen opakováním struktur, ale i polyrytmy a zajímavými posuny. Každopádně je to hudba plná energie, která nenechá člověka v klidu. Dlouho to vypadá, že se jedná pouze o doprovodné struktury, pak se ale objeví výrazné, svítivé sólo lesních rohů, na které navážou i housle. Skladba končí velice překvapivě postupným zřeďováním motorických struktur, až z nich zůstanou pouze akordy v klavíru, kopák (velký buben) a šustění metličkama na malý buben a postupně zvuk vyšumí do ztracena al niente. Velmi vtipný a nečekaný konec.

John Adams za svou tvorbu získal nejrůznější ocenění, v roce 2003 např. Pulitzerovu cenu za skladbu O stěhování duší, která reaguje na události z 11.září 2001. Orchestrální dílo Předseda tančí z roku 1985 úzce souvisí s jeho operou Nixon v Číně, se kterou se nejvíce proslavil. Předseda Mao Ce-tung v ní sestoupí ze svého portrétu a začne tančit foxtrot se svou milenkou Ťiang Čching, bývalou královnou čínských béčkových filmů a budoucí madam Mao, která byla myslí i duší čínské kulturní revoluce.

Maďarský skladatel Zoltán Kodály (1882 – 1967) patří spolu s Bélou Bartókem či Leošem Janáčkem k autorům, kteří byli silně inspirováni lidovou hudbou. Nejen písně, ale i tance v ní hrají důležitou roli. Tance z Galanty z roku 1933 jsou vzpomínkou na dětství, které skladatel v tomto dnes slovenském městě prožil. V pásmu sedmi orchestrálních tanců uslyšíme verbuňk či čardáš. Je to hudba plná kontrastů a zvratů, živelná a rytmicky velmi bohatá. Nádhernou barvu předvedla skupina violoncell v samotném začátku skladby, ale i později ve spojení s violami. Významnou roli hraje v celé skladbě klarinet, který má vyloženě sólistický part. Výtečně jej přednesl člen JFO Daniel Svoboda. Virtuózní pasáže hrál přirozeně a s lehkostí. Nikdy mne nepřestane fascinovat jeho schopnost nasazení tónu z al niente (z ničeho). Jeho dynamická škála je fantastická. Výborně se však svých sól zhostili i další hudebníci – flétnistka Šárka Adamíková, hobojista Dušan Foltýn či hornista Jindřich Mollinger. Všichni byli při potlesku dirigentem vyzváni a sklidili zaslouženě bouřlivé ovace.

Dirigent Gilbert Varga. (Foto: Petr Hrubeš)

Maďarský dirigent Gilbert Varga pochopitelně dokázal podtrhnout vše, co bylo podstatné. S obrovským nadhledem, klidem, ale zároveň zanícením předal hráčům velmi srozumitelně a jasným dirigentským gestem všechny informace. Kontrasty vyjadřoval i mimikou obličeje. Gesty šetřil, vždy jen nahodil a pak už nechal orchestr hrát. Výčet jeho působení v orchestrech by dalece přesáhl rámec tohoto textu, ale bylo zcela jasné, že před orchestrem stojí osobnost vědomá si svých kvalit a s jasnou představou. Kritikou vysoko ceněny jsou i jeho nahrávky koncertů Šostakoviče, Martinů, Ravela a Prokofjeva.

Závěrečný koncert sezony JFO byl poměrně krátký. Každá z polovin rozdělených přestávkou měla okolo třiceti minut. Jistě by se dalo ještě něco přidat. Na druhou stranu – na koncertě byly i děti, pro ty byla délka asi odpovídající. A je možná lépe, když člověk odchází nedosycen, než přesycen. I když nevím, zda lze toto rčení „jez do polosyta, pij do polopita“ vztáhnout i na koncertní zážitek. Ten byl jistě dokonalý.

Jen malý flíček se na koncertu objevil. Za ten však nemohli ani skladatelé, ani interpreti, ale něco úplně jiného. Pojítkem tří skladeb na koncertě uvedených se totiž nestala pouze dramaturgicky záměrná tematika tanců, ale také zcela nezáměrné vstupy zvuků mobilních telefonů. Ač se na začátku koncertu ozvalo známé hlášení s žádostí o jejich vypnutí, mobilům se do koncertu podařilo vstoupit celkem třikrát! Hned na začátku těsně před zvednutím taktovky, kdy dirigent musel vyčkat, až zvonění skončí, podruhé na konci druhé věty houslového koncertu vibrací, která rezonovala jen v nejbližším okolí (já byla bohužel přímo vedle zdroje), a pro svůj třetí vstup si zvonění mobilu vybralo neomylně to nejnevhodnější místo – v katarzi poslední skladby, kdy po obrovské emoční gradaci nastalo významové ticho, v němž by bylo možno slyšet spadnout špendlík. To už se z publika ozvalo „to snad není možné…“.

Naštěstí po této peripetii dílo pokračovalo závěrečnou Codou – smrští hudebních myšlenek a nápadů, která dala zapomenout na všechny mobily. Ende gut, alles gut.

*

Recenze je psaná ze čtvrtečního, tedy z prvního ze dvou závěrečných koncertů se stejným programem.