Galerijní edukátorka Jana Sedláková: Učím se s každou novou výstavou i skupinou, kterou provázím

Kudy vedla tvá cesta do ostravské Galerie výtvarného umění?

Vlastně docela oklikou. Po ukončení studia jsem pracovala v Domě dětí a mládeže ve Šternberku, kde jsem vedla výtvarné dílny a občas zaskakovala na ZUŠ v Olomouci. Pak mě život zavál do Beskyd a odtud nečekaně do Ostravy. Z objetí hor, klidu a ticha, kde dávaly ovečky dobrou noc, do ruchu industriálního města. Začínala jsem v čajovně a záhy se naskytla příležitost v GVUO. Dozvěděla jsem se o ní od známé Zuzky Jasanové, která tam tehdy pracovala a odcházela do Prahy. Reagovala jsem rychle a vyšlo to.

Jak dlouho se věnuješ práci galerijní edukátorky?

Letos je to dvanáct let.

Vzdělání ve výtvarné výchově si získala na Pedagogické fakultě v Olomouci, zajímá mě, zdali tě škola připravila na cestu k praxi galerijní edukátorky, zdá se mi totiž, že je to podobné kurátorské práci, které se bez praxe také dá těžko naučit. Věděla jsi vůbec o této možnosti?

Věděla. Už při mých studiích se nabízela možnost kurzu galerijní pedagogiky, který jsem ale tehdy nevyužila. Cestu praxe galerijní edukátorky jsem si zvolna prošlapávala sama. Co funguje a nefunguje, jsem časem vypozorovala, a vlastně se stále učím s každou novou výstavou i s každou skupinou, kterou provázím. Je to o neustálém sebevzdělávání a rozšiřování obzorů, hledání a nacházení způsobů, jak umění lidem přiblížit a probudit jejich zájem o něj.

Z edukačních programů. (Foto: Lucie Straková)

Vaše programy mají velký význam především pro děti a mládež, která se učí s uměním, především pak se současným uměním komunikovat. Máš za tu dobu své praxe pocit, že to reálně funguje?

Jde hlavně o to, aby se děti a mladí lidé neuzavírali do nějakého vakua, aby zůstali otevřeni různým možnostem, jak na umění nahlížet a jak jej vnímat. Že soudobé umění nabízí různé roviny čtení a interpretace toho, co sděluje. Když k nám na programy chodí děti odmala, vnímám, že to na ně má dopad v tom, jak jsou schopni nad ním uvažovat, a rády se k nám vrací, i když už jsou starší, takže to asi funguje.

Jak si připravuješ program?

Nejprve se seznamuji s podklady dodané autory a kurátory a dohledávám co nejvíce informací z různých zdrojů. Pokouším se proniknout do podstaty tvorby umělce a koncepce výstavy a z toho vycházím při tvorbě konkrétních programů pro jednotlivé cílové skupiny návštěvníků. Jde mi o zprostředkování umění vzdělávací i zážitkovou formou tak, aby náplň programu podporovala svobodný projev, kreativní myšlení a aby rozvíjela také sebepoznávání a citlivé vnímání okolního světa a společnosti.

Musela jsi někdy program upravovat v průběhu trvání výstavy? Respektive je běžnou praxí, že se obsah postupně piluje a zpřesňuje?

Ano. Někdy se stává, že program vylaďujeme na základě reflexí z jeho průběhu. Mnohdy je na jeho přípravu velmi málo času, takže nad ním přemýšlím i mimo práci. Impulzy a nápady většinou přicházejí spontánně v interakci s lidmi a prostředím, po cestě na nákup, při vaření, čtení knihy, chůzi po horách…

S jakou věkovou skupinou se ti nejlépe pracuje?

Nejbližší jsou mi asi malé děti pro svoji bezprostřednost a spontaneitu. Dokáží otevřeně komunikovat a nejsou ještě zatížené různými vzorci chování a myšlení. Zachovávají si živost, schopnost údivu a čisté radosti. Zpětnou vazbu na nich poznáš okamžitě. Ráda ale pracuji i s mladými lidmi. Zajímají mě jejich vhledy a dá se s nimi jít více do hloubky.

Z edukačních programů. (Foto: Lucie Straková)

Která výstava, respektive navazující program ti v poslední době v GVUO nejvíce bavil?

Teď asi nejvíce program „Pod povrchem“ k výstavě Šárky Mikeskové, který je určený pro střední a vysoké školy. Baví mě její interpretační rovina a tvořivá část programu, kde se studenti snaží najít své vlastní téma, myšlenku a vyjádřit ji prostřednictvím tvorby objektu. Při závěrečném rozboru se v jejich dílech odráží to, co zrovna řeší, co je zajímá, co je tíží… Často se pohybujeme na hraně terapie a tu hranu musím včas rozpoznat a citlivě uhlídat, abychom se nedostali někam, kde by to vyžadovalo nějaké další ošetření, na které aprobovaná nejsem. Účastníci se ale díky tomu mohou dotknout něčeho v sobě, co by jinak slovně nedokázali sdělit.

Vaše programy s kolegyněmi (Hedvika Dalecká, Zuzana Grulichová) probíhají nejčastěji přímo ve výstavách, jak to vnímáš? Nedochází tam ke kolizím s běžným návštěvníkem?

Ke kolizím samozřejmě dochází. Asi se tomu nedá úplně vyhnout. Vždy záleží na konkrétní skupině a zrovna přítomných návštěvnících a jejich rozpoložení. Někdo jde do galerie a vyhovuje mu kontemplativní tiché prostředí, což pokud se sejde náročnější třída, hodně malé děti nebo hendikepovaní úplně zaručit nelze. Některé reakce návštěvníků jsou však naopak velmi pozitivní, oceňují, že se v galerii něco děje, že je tam živo a není to „zaprášená instituce“. Dokonce se nám stává, že se k nám někteří návštěvníci přidají a se zaujetím naslouchají dialogu se skupinou, pozorují, jak děti tvoří, a po programu za námi přijdou s pochvalnou recenzí. Věřím, že pro účastníky programů je obohacující, že mohou tvořit přímo ve výstavním sále obklopeni vystavenými díly, nasát atmosféru výstavy a cítit možná větší motivaci k vlastnímu tvoření. Zároveň je to někdy limitující, protože v sále není adekvátní zázemí pro výtvarné aktivity a nemůžeme si tam dovolit to, co bychom mohli ve vybaveném ateliéru. Pokud je navíc křehká instalace prostoru, musíme být velmi obezřetné a samozřejmě obeznámit skupinu, jak se v takovém prostředí chovat a pohybovat. Naštěstí za dobu, co působím v GVUO, se nic závažného nepřihodilo.

Z edukačních programů. (Foto: Lucie Straková)

Zapojuješ do programů i jiné než vizuální či výtvarné složky?

Ano, pokud k tomu výstava po formální či obsahové stránce vybízí, zapojujeme především u mladších dětí kromě vizuálních složek i další smysly. Hodně pracujeme se zvukem a haptikou, některé dílčí aktivity mívají přesah do dramatické výchovy a zapojujeme také pohyb.

Práce je to náročná, především v permanenci hledání kreativních nápadů v přímé vazbě na konkrétní výstavu. Jak se udržuješ v tomto módu? Bál bych se, že se budu opakovat…

Každá výstava je jiná a něco nabízí, jen to uvidět a zajímavě uchopit. Inspiraci čerpám z toho, co zažívám a vnímám, když si o umění povídám s kolegy kurátory nebo i přáteli a lidmi, co se v umění moc nepohybují. Zajímá mě jejich náhled a nápady. Několikrát do roka také jezdím na setkání komory edukačních pracovníků, kde lektoři z různých koutů republiky prezentují ukázky ze své galerijní praxe a sdílí zajímavé projekty. Samozřejmě sleduji, co se děje v jiných institucích, abych byla v obraze, ale tím, že se v GVUO výstavy střídají v poměrně krátkých intervalech, je třeba být neustále ve střehu a neustrnout. Občas přicházejí krize a únava, ale zatím se mi je vždy podařilo překlenout.

Muzikoterapie. (Foto: Lukáš Ston)

V Domě umění již dlouhodobě nabízíš i platformu jakýchsi zvukově harmonizačních lázní, můžeš to čtenáři trochu přiblížit?

Zvuk a hudba je pro mě vnitřní ponor, který mi přináší klid, uvolnění a hluboké spojení se sebou. Podle toho, jak se zvukem zacházíš, může být i velmi harmonizující, a řekla bych že v jistém smyslu i léčivý. Nechtěla jsem hrát jen pro sebe… Nejprve jsem začala začleňovat různé terapeutické hudební nástroje do programů se seniory a postupně je implementovala i do jiných programů s dětmi, dospělými a hendikepovanými. Projekt Zvuk a ticho nabízí zájemcům zastavení a vytržení z hluku a ruchu hektického tempa všedních dní. Mohou si odpočinout a nechat na sebe působit jak ticho, tak jemné harmonické zvuky a rezonance vyluzované na netradiční a méně známé hudební nástroje, na které jim hraji. Sami si pak mohou většinu z nich také vyzkoušet.

Asi je zcela nezbytné, aby ses ve volném čase odpoutávala od světa umění, daří se ti to? Jak relaxuješ?

Nejvíc mě dobíjí příroda, hory, hudba, pohyb, zajímavá četba, čaj a tvoření se dřevem.

Pocházíš ze Šternberka, zamilovala sis severnější cíp Moravy?

Ke své domovině mám velmi silný vztah a často se tam vracím. Nikdy bych si nepomyslela, že jednou budu žít v Ostravě, ale i k ní jsem si postupně vybudovala vazbu. Má svůj osobitý ráz a lidé mi tu připadají přímější. Je tu spousta zajímavých míst, které mají velký potenciál. Jako velkou výhodu vnímám blízkost Beskyd, kam ráda a často jezdím nabít se a vyčistit si hlavu.