Česká premiéra Pozdě příchozích dojala diváky k slzám a potvrdila stálou bezručáckou kvalitu

Hojně překládaný kanadský dramatik, prozaik a režisér Jordan Tannahill si našel své zastoupení i v českém divadelním rybníčku. V překladu Kláry Vajnerové se nyní otevírají dveře jeho dramatu Pozdě příchozí (Late Company). Kde jinde, než v divadle ověnčeném titulem Divadlo roku, by mělo dostat prostor současné téma, které bublá pod povrchem a k erupci mu chybí pouze sebemenší otřes!

Drama Pozdě příchozí svým konceptem připomíná hru Bůh masakru. Zatímco její autorka Yasmina Reza vyzdvihla téma výchovných rozdílů v kontextu potyčky na hřišti, Jordan Tannahill jde o pořádný krok dál. Oba tituly se vyznačují snahou o diplomatické dialogy. Zatímco u Yasminy Rezy se místy zvrhává komunikace do animálních rovin, Jordan Tannahill kupodivu zůstává po celou dobu v rovině sofistikovaného projevu na obou rodičovských stranách, a to i v případě emočního výbuchu. Míra šokovat tak zůstává především v postupném rozkrývání tajemství, která vedou ke zjištění, že nic není takové, jak na začátku vypadá.

Z inscenace Pozdě příchozí. (Foto: Martin Špelda)

Diváci jsou svědky intimního dialogu mezi rodiči šestnáctiletého Adama a jeho spolužáka Patrika. Adam před rokem spáchal sebevraždu, pravděpodobně kvůli šikaně ze strany Patrika.  Adamova matka Vanda (Alexandra Palatínusová) a Patrikova matka Tamara (Markéta Haroková) se domluví na setkání, kde si mají předat dopisy, které by měly pomoci k omluvě a odpuštění. Umělkyně Vanda s politicky angažovaným manželem Filipem (Ondřej Brett) netrpělivě vyhlížejí trojici návštěvníků. Ty představují nervózně se usmívající Tamara držíc krabici s dortem, rozšafný Viktor (Lukáš Melník) a jejich syn, vyjukaný Patrik (Hynek Tajovský).

Váznoucí konverzace se přesouvá z jednoho tématu na druhé a diváci postupně zjišťují, jaké okolnosti vedly k tomuto setkání. Prostřednictvím nejen verbálních projevů se ukazují rozdílné povahové rysy jednotlivých postav, které jsou brilantně vykreslené a naprosto věrohodně režijně uchopené. Chemie mezi jednotlivými charaktery se vzájemně prolíná a jiskří. Vanda v sobě nese natlakovaný vztek, který se postupně dostává na povrch a čeká na jakékoli zaškobrtnutí Patrika. Filip, smířen se situací, doplňuje konverzaci o věcné poznámky a nešetří jimi ani svou ženu.

Z inscenace Pozdě příchozí. (Foto: Martin Špelda)

Zatímco Tamara přichází s přesvědčením, že tento večer bude mít očistný efekt na všechny příchozí a snaží se až křečovitě zachraňovat každou situaci, Viktor otevřeně přiznává svůj nechápavý postoj. Ačkoliv brání svého syna, ukazuje i svou vznětlivou stránku, při které nemá problém použít „přísnou lásku“ a obdarovat svého syna pohlavkem. Zde naráží obě strany na výchovné rozdíly. Bezvýchodná konverzace se náhle stočí k důvěře a k tajemství, které před svými rodiči nepřítomný Adam měl. Divácké závěry, kdo je viníkem, se tak mohou velmi zrádně přelévat, až se nakonec mohou zcela rozplynout.

Inscenace Pozdě příchozí sice částečně hledá viníka prostřednictvím konverzace hlavních postav, ale není to jejím poselstvím. Naopak, režie Jana Holce a dramaturgie Petera Galdíka přistupuje k celé tematice velmi citlivě a důkazem toho je závěrečná scéna, která v divácích zanechala ty nejhlubší emoce. Lítost, odpuštění, katarze, hrdost či vděčnost.

Z inscenace Pozdě příchozí. (Foto: Martin Špelda)

Inscenace odehrávající se na minimalistické scéně, která však celému prostoru dominuje, má mnoho vrstev a každý divák si najde „to své“. Generační aktuálnost hry je varovná, děsivá, ale velmi důležitá. Jordan Tannahill ve své hře poskytl velmi svěží vhled do tak žhavých a aktuálních témat jsou kyberšikana, homosexualita, transsexualita, veřejná videa na YouTube, zesměšňování či zlehčování depresí.

Režisér Jan Holec téma nejprve uzavřel do skleněné kukaně, aby jej posléze vytáhl na světlo. Světelné efekty umocňují proměňující se emoce. Scéna Pavly Kamanové, na které je umístěn obývací pokoj Vandy a Filipa, naznačuje, jak průzračné se zdá být naše vidění světa, a přitom stačí jiný úhel pohledu, a vše se změní a rozpadne se.

Alexandra Palatínusová jako Vanda v inscenaci Pozdě příchozí. (Foto: Martin Špelda)

V pozadí scény dominuje obraz Vandy, jehož název je Humanitas. Důležitou funkci zde hrají kostýmy. V tomto případě velmi civilní a přesně padnoucí k postavám. Vanda v barevném ležérním sáčku coby volnomyšlenkářka, která bojuje s rolí matky/nematky, tvoří kontrast k fádně oblečenému Filipovi, jehož emoční výbava vůči Vandě velmi pokulhává. Tamara je příznačným příkladem bohatého nevkusu, Viktor holduje pohodlnému sportovnímu oblečení a v Patrikově oblečení se odrážejí moderní trendy.

Velmi důležitou složku inscenace představuje hudební stránka. Úvodní a závěrečnou scénu podpořil Ivan Acher silnou skladbou Empty Chair, režie v tomto případě pálí do živého a citová nálož na diváka je na velmi tenké hraně, kterou Alexandra Palatínusová a Hynek Tajovský dokonale ustojí a v závěrečné scéně beze slov pak završí hodinu a půl dlouhý herecký koncert.

Z inscenace Pozdě příchozí. (Foto: Martin Špelda)

Lukáš Melník a Markéta Haroková posouvají své postavy chvílemi do humorné roviny, Alexandra Palatínusová a Ondřej Brett si drží svoji důstojnost a odstup způsobený rodinnou tragédií, ale ani jejich vzájemné dialogy se nevyhnou úsměvnému nádechu. Díky tomu se inscenace Pozdě příchozí místy dostává do roviny tragikomedie a celkové vyznění je o to palčivější. Jiné to je u Hynka Tajovského. Co do textu, toho moc neobsáhne, ale jeho dobře načasované vstupy mají hluboký dopad na celkovou atmosféru příběhu.

Inscenaci provázejí vynikající, prvotřídní herecké výkony podpořené brilantním textem a precizní režií. Pozdě příchozí, to je bezručácká jednohubka, která vás vtáhne, nepustí a zanechá ve vás hlubokou stopu, ať už jste rodič, učitel, teenager nebo někdo, kdo se teprve hledá.

*

Pozdě příchozí. Autor Jordan Tannahill. Režie Jan Holec. Překlad: Klára Vajnerová. Dramaturgie: Peter Galdík. Scéna: Pavla Kamanová.  Hudba: Ivan Acher. Recenze je psaná z české premiéry, kterou uvedlo v pátek 23. května 2025 Divadlo Petra Bezruče v Ostravě.