Festival Dream Factory zahájil 17. ročník. První dva dny nasadily laťku velmi vysoko, vrcholem byl Casanova

Jako dlouhá červená nit se vine celým festivalem letošní hlavní motto, a tím jsou „bubliny“, ve všech svých podobách a významech. Bubliny si většinou spojujeme s křehkostí, hravostí a barevností, zároveň jsou však i pomíjivé, stejně jako divadlo, které existuje tady a teď a se zatažením opony zaniká. Bubliny jsou však i komiksovými dialogy, tvoříme si své sociální bubliny a abychom mohli ze své bubliny vystoupit, je nutné ji prasknout. Právě prasklá žvýkací bublina na obličeji hlavní letošní hvězdy festivalu – herce Marka Kristiána Hochmana – se stala signifikantním znamením toho, že se nacházíme na správném místě. Tento výjev zdobí festivalové plakáty, bannery a je i součástí festivalového merche.

Mark Kristián Hochman na festivalovém plakátu. (Foto: Maxim Bajza)

Festival se otevřel divákům v pátek představením Bečva (True Crime) brněnského divadelního spolku Kam jdeš?. Tři herečky ztvárnily jak s humorem, tak i s naprostou vážností situace desítky postav, které měly co do činění se známou kauzou otravy 40 tun ryb v řece Bečva. Kde je pravda? Lze ji zamést pod koberec? Či snad uplatit? Komu prospěje, když budeme mlčet jako ryby? Tři herečky tak pod režijním vedením Petra Michálka ztvárnily úředníky státních institucí, ministry, novináře, rybáře, laboranty, chemiky, obhájce, soudkyni a v neposlední řadě detektiva Dalea Coopera ze seriálu Twin Peaks, který přijíždí na Moravu vyšetřovat kauzu Bečva. Herečky věnovaly svůj hlas řece otrávené kyanidem, která se stala obětí v dodnes nevyřešeném případu. Forma, kterou tvůrci zaujali, sestávala z výrazných deklamací hesel a sloganů, mnohdy vyňatých přímo z reportážních článků, rozhovorů z médií či tiskovek politiků. Píseň kyanidu, který protéká řekou, zase dokázala silně zarezonovat u diváků, kteří představení odměnili dlouhým potleskem, mnozí z nich pak posléze zůstali i na diskuzi, která následovala ihned po představení.

Z představení Bečva (True Crime). (Foto: Lukáš Horký)

Páteční večer pokračoval dalším výrazným představením, či spíše inscenovaným stand-upem, v podání herce a letošní tváře festivalu Marka Kristiána Hochmana. Název inscenace Budoucí lokální hvězda Hochman hraje bývalou globální hvězdu Thunberg vypovídá o mnohém, především ale zcela vystihuje podstatu celé show. Hochman s energií a neúnavností sobě vlastní přes 70 minut bavil diváky na téma klimatické krize. Jeho one man show, plná blyštivých reflektorů, visících stříbrných třpytek, akustických show s mikrofony a schizofrenních dialogů herce Hochmana a imaginární Grety Thunberg nabídla i momenty k pozastavení se nad stavem naší planety. Kdo z diváků nedostal do vínku rychlý reflex, dostal do obličeje tenisákem, nebo rovnou planetou Země, byť jen nafukovací. Smršť emocí, egocentrismu a extroverze dala divákům možnost nahlédnout do rozhárané duše lokální hvězdy Hochmana, byť jak sám poznamenal, jeho duše je kolonizovaná režisérem Michalem Hábou, se kterým inscenaci připravil pro olomoucké Divadlo na cucky. Za svůj výkon byl Hochman nominovaný na Cenu Thálie a diváci tak měli poprvé možnost tento výstup vidět i v Ostravě.

Mark Kristián Hochman. (Foto: Lukáš Horký)

Páteční večer zakončil performativní výstup původem bohumínské zpěvačky Joa Ferfecki, která za doprovodu Martina Dytka a Jakuba Krajíčka v kavárně Staré arény předvedla hudební performanci vyplývající z nitra duše. Souznící i nesouznící zvuky vytvářely prostor pro nejtajnější zákoutí lidské fantazie, zpěvačka v tomto prostoru deklamovala svou poezii o podstatě samoty, ticha a objetí, kterou obohatila performativním metaforickým hereckým projevem. Plachost a smutek se snoubil s noirovým vyzněním a návštěvníci festivalu se tam mohli ponořit hluboko do svého podvědomí a načerpat tak síly na další a programově ještě nabitější festivalový den.

Joa Ferfecki. (Foto: Lukáš Horký)

Jestliže se páteční program celý odehrával v centru Ostravy, sobota patřila Porubě. Hned první sobotní představení se konalo zcela patřičně na nádvoří zámku v Porubě. Studenti ostravské konzervatoře totiž představili divákům pod režijní taktovkou Dušana Urbana a Václava Klemense Komedii dell’arte aneb stokrát nene. Typická italská lidová komedie z konce 16. století nabídla divákům celou škálu všech postaviček–karikatur, které dokázaly publikum výborně pobavit a zároveň poukázat na nešvary ve společnosti, jenž se za těch pár století ani příliš nezměnily. Nechyběl chamtivý Pantalone, rozverná a zamilovaná Colombína, samolibý a egoistický Capitano, natvrdlý milovník Florindo, mazaná služka Isabella a především pak úlisný a vychytralý sluha Arlecchino. Zámecké nádvoří představení náležitě slušelo, diváci tak mohli snáze zachytit atmosféru kočovných komediantů.

Komedii dell’arte aneb stokrát nene. (Foto: Maxim Bajza)

Další představení se konalo v zámeckému sále a časově se posunulo o několik let dál, do období krátce po bitvě na Bílé hoře. Nezávislý divadelní spolek Geisslers Hofcomoedianten se zaměřuje na barokní hry, které však inscenuje novým a neotřelým způsobem, díky němuž dostává hra rovněž nové významy, mnohdy potácející se na samotné morální hranici. To vše se divákům dostává nejen prostřednictvím hereckých výkonů, ale rovněž skrze šermířské a pohybové dovednosti herců. Představení Horri-bili-cribri-fax pod režijním vedením Petra Haška poukázalo komickým způsobem na hrůzy pobělohorského období, úpadek morálky, rozklad společnosti metaforicky i doslovně. Baroko nebylo nikdy tak oslnivé, pompézní a zapáchající zároveň. Tři herci a jedna herečka tak ztvárnili celý pobělohorský svět katolíků i protestantů, králů i chudáků, hospodských i šenkýřek, padlých vojáků i lazaretních sester. Přestože se většinu představení diváci pořádně nasmáli, i zde posléze praskla třpytivá bublina. S blížícím se koncem představení mohli diváci poznat i trpkou pobělohorskou realitu, kde nikdo nebyl vítězem.

Z představení Horri-bili-cribri-fax. (Foto: Maxim Bajza)

Oficiální slavnostní zahájení festivalu proběhlo až následně v Domě kultury Poklad představením Národní sbírka zlozvyků tanečně-akrobatického seskupení Losers Cirque Company z Prahy, pod režií Tomáše Dianišky. Činoherně–akrobatické představení vsadilo na velmi jednoduchý děj, jenž vypráví o mladé dívce Sáře, která se stěhuje do garsonky a zároveň se snaží najít kluka. Posléze však zjišťuje, že její život se nachází v zajetí zlozvyků, z nichž se nelze vymanit. Zlozvykům propadají její potrhlí hluční sousedé z bytovky, nejedním zlozvykem je poznamenaný i její nový nápadník. Ovšem pokud všechny své zlozvyky odstraníme, budeme to ještě my? Nejsou právě zlozvyky to, co nás činí jedinečnými a autentickými? A je prdění v posteli pod peřinou před spaním národním zlozvykem? Na mnohé otázky si bude muset divák zodpovědět sám. Jisté však je, že jedinečným spojením činoherních hereckých výkonů a akrobatického nového cirkusu vzniká zajímavá inscenace, při které se diváci zasmáli a zároveň mohli obdivovat akrobatické prvky zúčastněných herců-tanečníků.

Z Národní sbírky zlozvyků. (Foto: Maxim Bajza)

V rámci ostravské sekce mohli diváci během prvních dvou dní festivalu rovněž zhlédnout představení Ošklivec (Komorní scéna Aréna) a Soumrak nad krajinou (Národní divadlo moravskoslezské – Divadlo „12“). Na Ostravan.cz mají obě představení zveřejněné své recenze. Proto jim zde nebudu věnovat více času.

Největší perlu si však úvodní dva dny festivalu nechávaly až na sobotní pozdní večer. Až po setmění začalo v zámeckém sále v Porubě poslední představení, Casanova, v režii Jana Nebeského, jenž je autorskou prací Lucie Trmíkové, která si zahrála i ve vedlejší roli. Titulní roli Casanovy ztvárnil výborný Martin Pechlát, za což si vysloužil nominaci na nejlepší mužský hereckých výkon v Cenách divadelní kritiky. Autorka se zaměřila především na poslední léta nejslavnější proutníka a nenasytného milovníka, která trávil na panství v Čechách vzpomínáním na své divoké období života. Diváci tak vidí retrospektivně před očima Casanovu ve všech svých proměnách, od raného mládí, až po doslova dětinské a bezzubé stáří. Zajímavá je především scéna, kde Casanova počítá své zářezy a to tak, že na svůj kord napíchává nejrůznější ovoce, jež představuje jednotlivé (nejen) ženské kořisti.

Martin Pechlát jako Casanova. (Foto: Maxim Bajza)

Martin Pechlát v Casanovovi opětovně ukazuje, že patří k nejlepším hercům své generace. Sáhodlouhé texty, dialogy i monology, odříkává se samozřejmostí v hlase, mimice i gestech. Neutuchající potlesk potvrdil, že Casanova je prozatím jedním z nejsilnějších zážitků letošního festivalu, to i přesto, že v úvodních dnech byla laťka nasazena vysoko.

Pomyslné bublinky festivalového šampaňského vylétly napovrch. Jde se slavit! Nenechte si ujít další festivalové dny.