Morávkův Macbeth ve Slezském divadle nadchne pečlivou mizanscénou a okázalostí, chybí však tragická temnota

Macbeth právem patří k nejpopulárnějším tragédiím Williama Shakespeara. Svědčí o tom i fakt, že se v současnosti uvádí ve třech divadlech Moravskoslezského kraje (kromě Slezského divadla rovněž v Komorní scéně Aréna v Ostravě a na Polské scéně Těšínského divadla). Rozdíly v nastudování jednotlivých moravskoslezských inscenací jsou však propastné. Zatímco Macbeth v Komorní scéně Aréna působí zlověstně a dává plný průchod temné až zvrácené ctižádostivosti postav, Macbeth ve Slezském divadle v Opavě nabízí zcela odlišné uchopení. Režie se ujal Vladimír Morávek, který se tak už letos podruhé vrací do Moravskoslezského kraje (jeho posledním režijním počinem byl Máchův Máj v Těšínském divadle).

Morávek proslul jako režisér svými autorskými interpretacemi textů, které jsou všeobecně známé. Ať už se jedná o předlohy literárních klasiků či světově známá dramata, pokaždé text dekonstruuje takovým způsobem, aby v něm mohl najít nové významy a skryté symboly, které posléze doplňuje vhodně zvolenými odkazy a citacemi. Podmaňuje si všechny divadelní složky, ohýbá je a výsledný tvar inscenace pak mnohdy posouvá až za hranice a možnosti původní předlohy. Podobný přístup zvolil i během inscenování Macbetha, přestože tato inscenace v některých složkách vycházela z jeho dávnější režie, které se zhostil na konci devadesátých let pro Divadlo Andreje Bagara v Nitře. Morávek použil totožný hudební podkres Daniela Fikejze, stejně tak použil i textovou úpravu Svetozára Sprušanského. Podobně, jak tomu bylo v divadle v Nitře, zvolil Morávek do role ústřední dvojice Macbetha a Lady Macbeth zralé herce po padesátce. Naopak krále Duncana, jehož Macbeth nechal lstivě zavraždit, aby získal skotskou korunu, ztvárnili v obou případech herci z řad nejmladší herecké generace.

Z inscenace Macbeth. (Foto: Lucie Deutsch)

Přesto však Morávek vytvořil odlišnou inscenaci, která se liší zejména mizanscénou, tedy vším, co může divák spatřit v rámci divadelního prostoru. Nutné je však poznamenat, že divák se nekouká pouze zrakem, ale zapojuje všechny ostatní smysly. Divák skrze své receptory, a u Morávkovy režie to platí dvojnásobně, vnímá, co se před ním odehrává. Podnětů však v některých momentech je přespříliš, ne všechny může divák zachytit a mnohdy mu mohou utéct i celkem zásadní zvraty v ději (např. ne každý divák si propojí fakt, že holé větve, které drží postavy na scéně, symbolizují Macbethovu zkázu, jelikož dle proroctví čarodějnic Macbeth nebude poražen, dokud se les nepřiblíží k hradu).

Z inscenace Macbeth. (Foto: Lucie Deutsch)

Právě divadelní prostor je nejvýraznější složkou celé inscenace. Není využito pouze jeviště, ale postavy se pohybují napříč celým divadlem. Tři čarodějnice se zjevují v lóžích (jak v přízemí, tak i na balkoně), využity jsou rovněž všechny vchodové dveře do divadla, ze kterých postavy vycházejí a vcházejí zpět na jeviště. Děj se pravidelně odehrává na jevišti i za vstupními dveřmi divadla v prostorách chodeb. Zatímco na jevišti probíhají dialogy postav, z chodby se ozývá volání či bouchání na dveře, doznívají předchozí scény, či právě naopak diváci můžou zaznamenat předzvěst scény následující.

Daniel Volný v inscenaci Macbeth. (Foto: Lucie Deutsch)

Výrazná je rovněž optická hra s prostorem, který je na jevišti rozčleněn do několika horizontálních vrstev. Na kulisách v pozadí jeviště je projekcí vyobrazeno hlediště Slezského divadla, což diváka stále upozorňuje, že sleduje pouze vytvořenou iluzi.

Z inscenace Macbeth. (Foto: Lucie Deutsch)

Přestože v divadelním programu nalezneme, že scénu vytvořil René von Ludowitz, za tímto pseudonymem se neskrývá nikdo jiný než opět režisér Vladimír Morávek. Společně s dokonalými kostýmy Tomáše Kypty vytvořil imaginativní prostor plný symbolů a metafor. Podobně jako v Morávkově českotěšínském Máji se na scéně opakovaně objevovuje černá rakev, jakož i její menší varianta, připomínka toho, že za oběť Macbethovi padly i nevinné děti. Neživé přízraky zabitých postav jsou oděny do průsvitných závojů, potřísněných krví na nahém těle. Čarodějnice se zase zjevují ve svých černých róbách s dlouhými závoji. Renesanční tmavé kostýmy postav zcela korespondují se skotskými kilty. Kostým krále Duncana, symbolizující vznešenost a právoplatnost trůnu, je výmluvný v kontrastu s kostýmem Macbetha, který, ač se stal novým králem, stále si ponechal svůj lidový skotský kilt, jenž doplnil korunou.

Jak jsem již zmínil, hudební složka Daniela Fikejze je použita z původní slovenské inscenace. Dotváří atmosféru děje, zároveň je součástí některých dialogů, vstupuje do nich, přerušuje je, vše ale naprosto v přirozeném souladu.

Jestliže scénografie a kostýmy navozují na temnotu a dekadenci Shakespearovy tragédie, herecké ztvárnění ji spíše popírá. Dušan Urban, který ztvárnil titulní roli Macbetha a do Slezského divadla byl přizván jako host, je zajisté výtečný herec, potvrzuje to i široký rejstřík emocí, které na jevišti předvedl. Ovšem jako divák jen těžko hledám motivaci a ambici Macbetha, která vede k zavraždění krále Duncana. Ve zkratkovitosti děje i přehnané symbolice se totiž vytratila psychologie postav. Stejně tak u Lady Macbeth, kterou ztvárnila Hana Vaňková, postrádám démoničnost a vzkypělou zvrácenost, plnou nízkých pudů, která by ji hnala střemhlav za sebezničující slávou. Oba zahráli své postavy dobře, chyběl však zápal, který se nestačil rozdmýchat a pouze doutnal.

Hana Vaňková jako Lady Macbeth. (Foto: Lucie Deutsch)

Napříč tomu, na velmi malém prostoru, zaujal začínající herec Matyáš Šimoník, který ztvárnil skotského krále Duncana a na jevišti se objevil především v první polovině představení. Student Janáčkovy konzervatoře v Ostravě ztvárnil krále s veškerou důstojností, což potvrdil precizním pohybem na jevišti a výraznou dikcí. Šimoník tak může být příslibem do budoucna, v případě, že dostane výraznější hereckou příležitost.

Výrazněji na nedělní premiéře zaujaly rovněž herečky, které ztvárnily tři čarodějnice, jež věštily Macbethovi slávu i pozdější pád. Tereza Bartošová, Vladimíra Vokůrková a Andrea Zatloukalová zcela synchronně přispěly ke zdaru představení. Na rozdíl od Komorní scény Aréna, kde byly čarodějnice spíše vnímány jako pohanské vědmy zvěstující přicházející temnotu, čarodějnice ze Slezského divadla připomínaly spíše sudičky či zbloudilé bludičky, zcela nestranné a nezávislé na dalších postavách, nacházející se jakoby mimo čas a prostor.

Morávek v Opavě vytvořil svébytnou inscenaci, plnou symbolů a imaginace. Bezpochyby patří k tomu nejlepšímu, co v letošní sezoně činohry Slezského divadla vzniklo. Autorský Macbeth oplývá líbivostí, pompézností i originalitou. Vytratila se však duše Shakespearovy tragédie a schází motivace krvelačného konání postav. I přes tyto nedostatky však diváci odměnili práci tvůrců na premiéře dlouhým potleskem i ovacemi vestoje.

*

Macbeth. Autor William Shakespeare. Překlad Martin Hilský. Úprava textu Vladimír Morávek a Svetozár Sprušanský. Dramaturgie Alžběta Matoušková. Režie Vladimír Morávek. Scéna René von Ludowitz. Kostýmy Tomáš Kypta. Hudba Daniel Fikejz. Recenze je psaná z premiéry uvedené v neděli 25. května 2025 ve Slezském divadle Opava.