Dosavadním vrcholem Dream Factory je fenomenální herecký výkon Marka Kristiána Hochmana v roli Vojcka

Čtvrtý den festivalu přinesl demonstrační divadlo v podobě autorské inscenace studentů bratislavské VŠMU s názvem Námel autorů Ráchel Rimarčíkové, Zuzany Slivkové a Michala Onduše, Molièrovu Školu žen v režii Michala Háby v provedení Činoherního studia Ústí nad Labem a představení hry Vojcek – Jednorozměrný člověk autorů George Büchnera a Michala Háby v provedení divadla Lachende Bestien Praha, opět v režii Michala Háby.

Slovenští studenti Vysoké školy múzických umění Bratislava se v úvodu ke svému představení ptají: Co je v dnešní podobě „to naše, to tradiční“? Do jaké míry jsme skutečně pohostinným národem? Vyřešil se někdy konflikt mlčením? Představení Námeľ je hlasem mladé generace, která se přiznává k letargii jako k výsledku pomalé destrukce slovenského státu. Není to však žádné prvoplánové politické divadlo, to v žádném případě. Jde o především o divadelní čin postmoderního charakteru s prvky výrazných estetických kvalit jak v jednotlivých komponentech inscenace, tak v celku.

Z inscenace Námeĺ. (Foto: Lukáš Horký)

Tři herečky a jeden herec/kameraman na malé hrací ploše Staré arény předvedly kolektivní výkon, ve kterém v poetickém a zároveň silně apelativním jevištním tvaru zcela zřetelně vyjadřují pocity mladého člověka ve věku, kdy lidská osobnost již dostává konkrétní obrysy a zároveň dává najevo, že už má i vlastní názor. Představení Námeľ je také velmi výtvarné díky zcela originální významové scénografii. Po závěrečném potlesku přečetly herečky text petice, ze které citujeme: „..vyjadrujeme rozhorčenie z deštruktívnych aktivít Ministerstva kultúry, zdravotníctva, spravodlivosti a životného prostredia Slovenskej republiky. Nesystematickosť a spiatočníckosť konania osôb vo vedení týchto rezortov budú mať dlhodobé následky na vývoj našej krajiny ovplyvňujúc tak niekoľko generácií ľudí, ktorí pracujú na svoj štát, či sa naň po štúdiu chystajú pracovať. Nie je to však len o ľuďoch vo vedúcich pozíciách. Je to aj o nás. Chcem nás všetkých vyzvať, aby sme prijali zodpovednosť za budúcnosť krajiny, ktorú nám zanechali predošlé generácie. Jediné, čo našim rodičom a starým rodičom ostáva, je sa ospravedlniť a veriť, že s naším časom a talentom budeme hospodáriť produktívnejšie. Teraz je to o nás. Musíme si uvedomiť, že toto už nie sú len slová. Toto už nie je len doba. Toto sú ľudia a medzi nimi sme aj my. Uvedomme si našu úlohu v spoločnosti. Naša energia nemôže zostať len v potlesku po predstavení. Len na javisku. Nenechajme sa rozpustiť momentom kedy predstavenie končí.“ Následoval dlouhý potlesk publika vyjadřující úctu a respekt k hlasu mladé slovenské generace, souhlas, podporu i výraz solidarity.

Z inscenace Škola žen. (Foto: Maxim Bajza)

Následující představení Škola žen Činoherního studia Ústí nad Labem potvrdilo před zcela zaplněným hledištěm Divadla Petra Bezruče oprávněnost absolutního vítězství na letošním Grand Festivalu smíchu v Pardubicích, kde získalo ocenění za nejlepší komedii, režii, herecký ženský i mužský výkon. Byl to Molière ve zcela netradiční podobě. K titulům z Pardubic lze přidat vysoké ocenění scénografie s mnohovýznamovým ústředním prvkem v hracím prostoru, rudým nafukovacím hradem. Způsob, jakým režie pracuje s nafukováním (topořením) hradních věží je místy zcela srozumitelnou ilustrací nafoukanosti a sebestřednosti hlavní postavy, ležící splasklé věže zřetelně a velmi úsměvně vypovídají o pramalé potenci starce usilujícího o manželství s mladou ženou. Inscenace je dokladem propracované režijní poetiky Michala Háby, ve které fyzické a pohybové divadlo hraje prim.

Mark Kristián Hochman v představení Vojcek – Jednorozměrný člověk. (Foto: Maxim Bajza)

Poslední představení čtvrtého festivalového dne, Vojcek divadla Lachende Bestien Praha, potvrdilo mimořádnou tvůrčí invenci režiséra Michala Háby, ale hlavně oprávněnost udělení Ceny divadelní kritiky za nejlepší herecký výkon roku 2024 představiteli titulní role Vojcka Marku Kristiánu Hochmanovio. Herec tančil do roztrhání těla už dvacet minut před začátkem představení po celé ploše velkého jeviště hlavního sálu ostravského Divadla loutek. Ve strhujícím hereckém a tanečním výkonu pokračoval po dobu dalších dvou hodin, až do samotného konce představení. Divadelní kritička Josefína Formanová se k tomuto výkonu už dříve vyjádřila slovy: „Hochman při neutuchajícím hereckém napětí a vzdor omezenému repertoáru role bez přestání hopsajícího, přitakávajícího mouly činí z Vojcka nezapomenutelného tragikomického hrdinu naší doby.“ Publikum v sále Divadla Vojcek však zažilo i okamžiky, ve kterých tato inscenace vůbec nešetří jak diváky, tak celou dnešní společnost. Z jeviště zní jasná kritika tupého podléhání duchaprázdnému hudebnímu mainstreamu i oblbování ze strany manipulátorů působících ve veřejném prostoru. To, co vidí publikum, je sice výsostná komedie, ale například při scénickém obrazu metafory vraždy v přímém přenosu hlediště všichni v hledišti ztichnou nad hrůzou toho, co probíhá před jejich očima. Mnozí si však uvědomí, že něčemu takovému jsme ovšem ochotni bez známek odporu nečinně přihlížet.

*

Program pátého festivalového dne, úterý 27. května, zahájilo v divadelním sále Studia G představení s názvem Pinkybus slovenský a žiadny iný autora Martina Talagy v kolektivní režii Pinkybus platformy. Pinkybus platforma zaštiťuje především qeer umělce a umělkyně a přináší do ČR a SR novou tvořivou vlnu. Navazuje na tradici pražských prvorepublikových kabaretů a varieté.

Pinkybus slovenský a žiadny iný. (Foto: Maxim Bajza)

Martin Talaga je tanečník, choreograf a performer věnující se současnému tanci a fyzickému divadlu. V kabaretu Pinkybus slovenský a žiadny iný si se svými kolegy z tvůrčího a realizačního týmu bere na mušku slovenskou ministryni kultury, její způsob vyjadřování i odmítavý vztah k sexuálním menšinám a queer komunitě vůbec. V prvních větách úvodu programu k představení Talaga, člen slovenské qeer komunity, říká: „Patříme do slovenské kultury. My jsme slovenská kultura. Ať se to madam (míněno M. Šimkovičová) líbí, nebo ne.“ Ve strhujícím tanečním, pěveckém a hereckém kabaretu spolu s pěticí dalších účinkujících poukazují všichni na nesvobodné prostředí vytvořené současnou politickou reprezentací Slovenska vůči všem projevům lidské jinakosti.

Z představení Racek. (Foto: Maxim Bajza)

Následující Racek A. P. Čechova v režii Jiřího Havelky a v provedení pražského Divadla Na zábradlí přinesl další z festivalových varování před nedostatečnou mezigenerační komunikací a obecným nedostatkem tolerance vůči kritickým postojům jedince, který dává najevo nesouhlas s jednáním ostatních lidí ať už v rodině, nebo mimo ni. V působivé scénografické metafoře stále více se naklánějící šikmé plochy hracího prostoru, na které se příběh mladého bouřliváka Trepleva odehrává, zpodobňuje Jiří Havelka současnou společnost jako osazenstvo potápějícího se Titaniku. I když Havelka zcela rezignoval na komediální potenciál hry, bylo díky vynikajícím hereckým výkonům na co se dívat od začátku až do konce.

Z představení Noc tribádek. (Foto: Maxim Bajza)

Závěr pátého dne patřil v divadelním sále Staré arény čtveřici studentů a studentek 3. ročníku pražské DAMU Marii Anně Myšičkové, Kateřině Měchurové, Prokopu Košařovi a Františku Floriánovi, kteří v režii Evy Salzmannové předvedli strhující a energií nabitou Noc tribádek Pera Olova Enquista. Enquistova hra o Augustu Strindbergovi a jeho ženě Siri von Essen, se kterou se rozvádí a zároveň se snaží nastudovat hru, do které mimo manželku obsadí do dalších rolí manželčinu milenku Marii Davidovou a dánského herce Viga Schwiveho, je plná vzájemných střetů mezi všemi protagonisty. Mladý herecký tým vše odehrál s absolutním energickým nasazením na hraně sebepoškozování a vysloužil si navzdory pozdní večerní hodině dlouhý potlesk nadšeného publika.