Milan Bátor
Foto: Dalibor Válek
Nebylo to vůbec snadné. Koncertní mistr České filharmonie Mráček zjevně prošel nachlazením a během koncertu se několikrát otočil k publiku zády, aby si odkašlal. Zdravotní indispozice však nezanechala na jeho provedení jediný stín pochybností. Jeho výkon byl naprosto profesionální, koncentrovaný a nechyběl mu ani osobní prožitek. Mráček spolu se SOČRem v Ostravě přednesl Koncert pro housle a orchestr D dur op. 61 Ludwiga van Beethovena. Dílo posledního mistra vídeňského klasicismu pochází z roku 1806, podobně jako jeho 4. symfonie.
Na rozdíl od bouřlivé klavírní sonáty zvané Appassionata, kterou skladatel dokončil o rok dřív, je houslový koncert svým vyzněním víceméně klidný, prosluněný a meditativní. Ačkoli se i v něm promítají pozoruhodné hudební pasáže, jde o dílo veskrze pozitivní a hřejivé. Mráček ukázal, že nejde o přehlídku technické ekvilibristiky, jako spíš o hudební empatii a vnímavost k obyčejným, neokázalým věcem.
Jan Mráček. (Foto: Dalibor Válek)
Hru Jana Mráčka od počátku provázela pohotová lehkost a líbezná zpěvnost. Půvabná kantiléna jeho houslí oplývala měkce hedvábným výrazem, naopak s razantnější dynamikou Mráček šetřil a hrál velmi úsporně. Díky skromnému a efektivnímu ztvárnění se mu podařilo svěží a komunikativní pojetí, aniž by musel zajít do vnějškových extravagancí typu krajních temp a prudkých kontrastů. S neokázalým, a přesto milým a laskavým přístupem houslista komunikoval také se svými hudebními partnery.
Během orchestrálních pasáží si Mráček zjevně užíval hru svých kolegů a v přídavku z díla legendárního italského virtuosa Paganiniho se dokonce spřáhnul s koncertním mistrem houslí v legračně koncipovaném společném závěru. Synergická hudební tečka, která vyvolala na mnoha tvářích široké úsměvy.
Jan Mráček. (Foto: Dalibor Válek)
Jan Mráček není většinové veřejnosti tak známý jako houslisté, kteří spoléhají na atraktivní promo. Není všechno zlato, co se třpytí, a v hudbě to platí dvojnásob. Jeho výkon v Beethovenově houslovém koncertu byl mimořádný, citlivý a brilantní. Jméno Jan Mráček patří na světová koncertní pódia.
Pozadu nezůstal ani Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který podal s ohledem na nepříliš komfortní podmínky zodpovědný a přesvědčivý výkon. Dirigentská koncepce Christiana Arminga byla v obou skladbách velmi povedená. SOČR pod jeho vedením zněl v Janáčkovi muzikálně, tanečně a procítěně. Beethovenovi svědčily nadýchané hudební fráze a bravurní výkony v dřevech. Celkový dojem z koncertu dokázal ještě mile zpříjemnit moderátor Jiří Vejvoda, který publikum na všech platformách provedl koncertem stručně a nonšalantně.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu. (Foto: Dalibor Válek)
Povedený začátek pětasedmdesátého dějství festivalu Leoše Janáčka měl vedle radosti a pohody jedinou stopu melancholie. S festivalem se letos loučí jeho dlouholetý ředitel Jaromír Javůrek, který se podepsal pod jeho báječnou pověstí. Právě Javůrkovo jméno bylo po zásluze během koncertu i na následujícím společenském setkání skloňováno nejčastěji. Plným právem.