Balabán pro začátečníky i pokročilé. Hold vlivnému literátovi vyvrcholil křtem lávky s jeho jménem

Málokteré jméno rezonuje v regionální kulturní identitě tak významně jako prozaik Jan Balabán, který má své místo v kánonu české literatury z období devadesátých a nultých let. Několik z jeho povídkových knih a románů zvítězilo v anketě Kniha roku nebo bylo oceněno Magnesií Literou za prózu. Předčasně zesnulý Balabán, člověk ze středu ostravské umělecké scény a pro mnohé současné autory osobnost formativního významu, je v regionu opakovaně připomínán. A jednu z největších vzpomínkových akci nyní uspořádalo porubské Jazykové gymnázium Pavla Tigrida a Educa24 Agency v Dolních Vítkovicích, ale i mimo ně.

První bod programu se uskutečnil již ve středu 4. června a byl pevně spjat s gymnáziem, tvořili jej totiž žáci. Šlo o literární happening v podobě jízdy studentů na trase tramvajové linky číslo 8. Nejeli ale samozřejmě jen tak. Ve žlutých vestách předčítali z Balabánových textů spolucestujícím v tramvaji.

Studentský happening v tramvaji. (Foto: JGPT)

Hlavní program akce probíhal v následujících dvou dnech v Malém sále Gongu v Dolní oblasti Vítkovice. Toto setkání bylo věnováno také široké veřejnosti, ale speciální akcent věnovalo na učitele. Didaktický aspekt akce prezentovali návštěvníkům učitelé českého jazyka a literatury z JGPT Taťána Mikulenková a Lukáš Průša, kteří se ve svém workshopu věnovali tomu, jak mohou učitelé při výuce literární historie používat primární texty, rozhlasové pořady či filmy. Čtvrteční dopolední program se kromě oblasti didaktiky pohyboval také v odbornějších polohách; literárněvědný program poskytl básník a odborný asistent Roman Polách přednáškou o poetice próz Jana Balabána, na jeho překladatelskou činnost se zaměřil Martin Jiroušek.

Odpolední program odstartoval promítáním záznamu inscenace Divadla Petra Bezruče Bezruč?!, dramatu Jana Balabána a Ivana Motýla, který jako spoluautor hry následně pohovořil. Touto besedou odstartovalo osobní vzpomínání na Balabána nejen jako na spisovatele a překladatele, ale především jako na přítele.

Z diskuze o Janu Balabánovi. (Foto: Aleš Honus)

Vzpomínání bylo v programu ukotveno jako diskuze spoluautorů antologie V srdci Černého pavouka, kterou uspořádal a k vydání připravil Milan Kozelka v roce 2000. Jde o zásadní literární počin, který mapuje ostravskou nezávislou kulturní scénu 90. let, v jejímž středu stál právě Balabán. Odhodíme-li servítky, můžeme nazvat tuto diskuzi srazem přátel vzpomínajících na jednoho ze svých řad, který odešel předčasně.

Multimediální umělec Marek Pražák, režisér a scénárista Radovan Lipus, básník a publicista Ivan Motýl, básník a literární historik Petr Hruška, režisér a herec Janusz Klimsza, malíř, performer a vedoucí ateliéru video, multimédia, performance na Fakultě umění OU Jiří Surůvka, básník a prozaik Milan Krupa a grafik Ivo Kaleta společně četli úryvky Balabánových textů, zamýšleli se nad jeho tvorbou, osobností a jeho vlivem na minulou i současnou podobu ostravské kultury, do níž všichni významně přispěli či dále přispívají.

Janusz Klimsza a Radovan Lipus na debatě. (Foto: Aleš Honus)

Bylo velmi cenným zážitkem sledovat setkání starých kamarádů, kteří významně spoluutváří kulturní ráz regionu, a poslouchat je, jak vzpomínají na společné chvíle, noří se do svého mládí a u piva si vypráví historky či postřehy, většinou přímo či v kontextu propojené s Balabánem. S postupem času se strukturovaná diskuze měnila v toto hodnotné setkání řízené především intuicí (a možná i vypitým pivem). Ve stejném duchu pokračoval i večerní program v podobě hudebních emotivních vystoupení Yvetty Ellerové a Marka Pražáka, po kterých následovaly smyslově intenzivní noiseově-hudební performance Františka Hrušky a Martina Režného.

Paralelně s přednáškami a workshopy byla o patro níž, tedy v Galerii Gong, uvedena výstava Jan Balabán – Vítkovice. Jan Balabán značnou část života pracoval jako překladatel ve Vítkovických železárnách. Jeho přítomnost v industriálním prostředí je v jeho dílech velmi znát a právě tomuto vlivu se výstava především věnuje.

Z výstavy o Janu Balabánovi. (Foto: Eva Kijonková)

„Výstava není literární analýzou Balabánova díla. Nejsme literární badatelé. Chceme ale připomenout, kdo Jan Balabán byl, a ukázat, že nevyrostl z ničeho,“ řekl Jan Světlík, kurátor Galerie Gong a autor vize proměny Dolních Vítkovic v otevřený prostor se vzdělávacími, kulturními a společenskými funkcemi. Výstava vznikla ve spolupráci s archivem společnosti Vítkovice, díky čemuž návštěvníkům nabízí autentické předměty navozující atmosféru tehdejší kanceláře (nábytek, psací stroje, noviny…).

Z výstavy o Janu Balabánovi. (Foto: Eva Kijonková)

Kromě nich mohou návštěvníci narazit na zachycení vzpomínek Balabánových kolegů, Balabánovy knihy, osobní artefakty (deníky, originál ceny Magnesia Litera za román Zeptej se táty apod.), které zapůjčila Balabánova rodina, nebo velkoformátové smalty výtvarníka Daniela Balabána, bratra zesnulého literáta. Výstava v Galerii Gong potrvá do 19. července.

V pátek program v Gongu zahájil autorským čtením Lukáš Balabán, Janův syn. Po něm následovala odborná přednáška Karla Střelce z Filozofické fakulty Ostravské univerzity a po ní diskuze na téma „Balabán ve filmu, rozhlase, výtvarném umění a antikvariátu“, které se zúčastnily televizní dramaturgyně, scénáristka a vedoucí oddělení audiovizuální tvorby Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě Monika Horsáková, rozhlasová dramaturgyně Eva Lenartová, antikvářka z Antikvariátu a klubu Fiducia Ilona Rozehnalová a malířka Hana Puchová. Diskuze, která ukončila program v Gongu, měla také nejspíš zaručit genderovou vyváženost programu, který do té chvíle byl (až na dvě výjimky) ryze mužskou záležitostí.

Stále v Dolních Vítkovicích, i když mimo Gong, v pátek proběhl i zlatý hřeb programu, křest Lávky Jana Balabána, propojující centrum města s areálem Dolních Vítkovic. Autorem projektu lávky je renomovaný architekt Josef Pleskot. Právě on vyjádřil přání, aby lávka nesla jméno po Janu Balabánovi. Jde o gesto, které kromě pointace prvku industriálu a postindustriálního prostoru v Balabánově tvorbě také podtrhuje kulturní a symbolický význam lávky jako spojení mezi industriální minulostí a současnou identitou města.

Lávka Jana Balabána. (Foto: Adolf Horsinka)

Po křtu lávky nabídl program literární procházku centrem města, exkurzi do archivu Starého ředitelství Vítkovic a na Bolt Tower. Součástí pátečního programu, avšak ne v Dolní oblast Vítkovice, ale v pobočce Knihovny města Ostravy v Podroužkově ulici, byla beseda se studenty vedená Petrem Ligockým.

Důkazem neustálé přítomnosti Jana Balabána v současném světě nejsou jen vzpomínky blízkých, které nám akce exkluzivně nabídla ve čtvrtek večer, ale také jeho přítomnost v literatuře regionu i mimo něj. Není vázaná pouze na neustávající čtenářskou popularitu jeho vlastní tvorby, je také obsažena v dílech těch, které svými texty ovlivnil. A jejich počet je nezanedbatelný. Právě tato trvající aktuálnost je podle mého důležitým ukazatelem kanoničnosti, kterou Balabánovi právem mnozí přisuzují. Autory, kteří jsou vnímáni jako zásadní, nemusíme vnímat jen jako mohutné pomníky či náhrobky v tom mytickém hřbitově české literatury (podobné například vyšehradskému Slavínu, hrobce pro zbožštěné „národní umělce“). Jejich zásadnost se dá měřit spíše relevancí a aktuálností. Tím, že zanechali znatelnou stopu.

Jan Balabán. (Foto: archiv)

Cítila jsem, že poselstvím celé akce, kterou Jazykové gymnázium Pavla Tigrida uspořádalo, bylo poukázat na Balabánovu stopu v minulé i současné kultuře. Je více než namístě tvořit půdu pro začlenění jeho stopy do středoškolské výuky. Díky oživování těch, kteří se ještě nestihli stát kanonickými polobožskými osobnostmi, můžeme propojovat svět umění, historie a kontextů s tím žitým, a tím zaručit živoucnost literatury i umění obecně. Jen škoda, že u veřejnosti nebyl o tuto pečlivě připravenou a přínosnou akci větší zájem.