Aréna přinesla na Masarykáč silnou dávku humoru. Arlecchino byl opravdu Magnifico

Tomáš Vůjtek pro nové nastudování oprášil svůj starší text, který byl určen původně pro studenty konzervatoře a v roce 2016 byl uváděn v produkci ostravského klubu Les takovým způsobem, že se v něm mohli najít i současní ostravští diváci, neobeznámení s historickými reáliemi renesanční Itálie. Dialogy, střídavě psané prózou i veršem, dávaly prostor hercům pro určitou (byť omezenou) improvizaci, neboť naučený a přesně deklamovaný text by ubíral na autenticitě představení a podstata komedie dell´arte by se tak mohla vytratit. Důležité je, aby se herci přesně drželi šablon svých postav, které jsou v italské komedii jasně vymezené, neměnné a slouží pouze k tomu, aby skrze své jednání dosáhli humoru, mnohdy břitkého a neberoucího si žádné servítky. To vše si režisér Ivan Krejčí pohlídal. Tvůrčí tandem Vůjtek – Krejčí tak opět potvrdil, že tato letitá spolupráce zdárně funguje. Oba se tak stávají jakousi zavedenou značkou, pro Arénu již prakticky nepostradatelnou.

Komedii dell´arte je možné vzkřísit i dnes právě kvůli její jednoduchosti a lidovosti, kterou se právě na konci 16. století vymezila proti nabubřelým a pompézním hrám, přístupným pouze aristokracii. Navozovala na středověkou frašku, snažila se zachytit život ve své prostotě a opravdovosti, byť pokřivené karikováním společenských nešvarů. K její velké oblibě pak přispělo zejména to, že herci mluvili stejným jazykem jako diváci, nevyhýbaje se vulgarismům. Nepronášeli nablýskané literární dialogy, jak tomu často bylo u dvora. A pokud tomu tak bylo, tak pouze v rámci nadsázky a parodování. Každá postava tak mohla symbolizovat určitý charakter, zveličený nadsázkou a pokřivenými kreacemi podpořenými záměrným přehráváním. Dohromady však tyto postavy směřují především k humorné pointě se šťastným koncem.

Z inscenace Arlecchino Magnifico. (Foto: Roman Polášek)

Samotný příběh je posléze vedlejší a v komedii dell´arte dějová linka většinou opakuje cyklus, který dává prostor všem zavedeným postavám. I v pojetí Komorní scény Arény se na pódiu objevuje celý rej postav, z nichž si každá přináší svůj neměnný charakter. Na scéně se tak postupně objevuje hamižný a chlípný stařík Pantalone Magnifico (Marek Cisovský), jeho mladý syn Lelio, zastupující charakter milovníka (Michael Rozbroj), rádoby učenec a v odborných frázích si libující Dottore Graziano (Milan Cimerák), jeho půvabná a naivní dcera Isabella, jež je předmětem zájmu Magnifica i Lelia zároveň (Michaela Bajgarová), a její zdánlivě mrtvá sestra, na první pohled chladná a odtažitá Adoranta (Kristýna Panzenberger Krajíčková), kterou si namlouvá vychloubačný, v jádru však zbabělý Capitano Spavento (Vlastimil Burda). V neposlední řadě celou zápletku umocní ještě dvojice mazaných a vychytralých sluhů – Franceschina (Yvona Stolařová) a Arlecchino (Vojtěch Lipina).

Z inscenace Arlecchino Magnifico. (Foto: Roman Polášek)

Představení se konalo v rámci slavností Moravské Ostravy a Přívozu a následovalo po hudebním vystoupení DJ Soulphonique a Marcely Kučové. Již během tohoto výstupu se zdánlivě nenápadně objevil pod pódiem tančící herec Vojtěch Lipina, kterého později mohli diváci spatřit již na scéně v roli Arlecchina. Herec tak propojil dva hlavní body pátečního programu slavností. Arlecchino, který ještě před momentem vypadal, že patří spíše k příliš uvolněným divákům předchozího programu, plynule převzal otěže a společně s dalšími postavami uvedl diváky do děje.

Samotné představení bylo zahájeno tóny italské hymny, která plynule přešla v lidovou italskou píseň Bella ciao. Právě tato píseň oddělovala jednotlivé výstupy postav, objevujících se na improvizovaném jevišti na Masarykově náměstí. Venkovní pódium bylo zcela dostačující pro jednoduchou scénografii Milana Davida, sestávající z modré skříně, z níž herci vstupovali na scénu, a čtyř velkých barevných pláten, které oddělovaly jeviště a zákulisí a mezery mezi nimi rovněž složily pro vstup na jeviště.

Z inscenace Arlecchino Magnifico. (Foto: Roman Polášek)

Velmi příznačné však byly kostýmy herců, které vytvořila Anna Šmídová a pomohla tak hercům dotvořit šablonu jejich postavy. Krásná Isabella v růžových šatičkách a bílých punčocháčích tak působila jako naivní panenka, neustále komentující svůj aktuální pocit štěstí či neštěstí. Její milý Lelio zase dostál své role milovníka s namalovanými rty v kostýmu s rozhalenkou, demonstrující svou mužnou hruď.

Podobně Capitano hrdě jezdící na rekvizitě koně poukazoval na své metály, zdobící jeho kapitánský oblek. Chladná Adoranta, celá v černém lascivním oblečku, ze svých kozaček vytahovala bičík. Největší dojem však udělal vychytralý Arlecchino, který svým kostýmem jakoby vypadl ze spartakiády osmdesátých let. Krátké červené trenýrky, bílé triko s velkým nápisem „Venezia“, bílé tenisky a dlouhé bílé ponožky podtrhly Arlecchinovu mrštnost a opticky prodloužily už tak vytáhlé hercovo tělo.

Z inscenace Arlecchino Magnifico. (Foto: Roman Polášek)

Herci se dokázali skvěle na typy svých postav napojit. Všichni působili uvolněně a přirozeně, přestože byli nuceni ztvárnit své postavy pomocí velikášských gest, často s přehnanou dikcí a překotným tempem. Všichni herci zároveň své hraní podpořili silnou expresivitou. Dialogy vyznívaly často dvojsmyslně, herci se záměrně přeříkali, kde právě tyto přebrepty často navodily následující humornou situaci. Arlecchino, přimlouvající se u Dottora za ruku jeho dcery Isabelly pro Lelia, zmíní, že přece „Lelio již hobluje jeho dceru delší dobu“. Následně sice opraví „hobluje“ za „miluje“, diváci však dobře vědí, že první obrat nebyl pouze omylem, ale vystihuje neprořízlou hubu Arlecchina. Právě hladový Arlecchino vrací diváky z pomyslných Benátek přímo do Ostravy, když se k nim obrací, zda by se pro něj nenašel nějaký ten tataráček z Radegastovny či alespoň hranolky z blízkého KFC.

Z inscenace Arlecchino Magnifico. (Foto: Roman Polášek)

Přestože herci odvedli kolektivně skvělou práci, chtěl bych jmenovitě zmínit především Vojtěcha Lipinu v roli Arlecchina, který si často ukradl scénu pro sebe. Udivoval svými pohybovými kreacemi. Zápletku dokázal vygradovat i díky dvojnické scéně, kdy se vydával za lepší „já“ bohatého Pantalone Magnifica. Dokázal brilantně reagovat na nenadálé situace, během závěrečného monologu, kdy herci vypověděl službu mikroport, bezprostředně a vtipně zareagoval směrem ke zvukaři, že mu překazil jeho finální výstup. Neuhnul ani o píď z typu své postavy, zároveň však dokázal improvizovat a působit u toho přirozeně.

Z inscenace Arlecchino Magnifico. (Foto: Roman Polášek)

Publikum na Masarykově náměstí, mnohdy s pivem v ruce, se dokázalo uvolnit a pobavit. Před scénou u pódia ležely děti a rovněž zaujatě sledovaly probíhající děj. Přestože se zdálo, že závěrem přece jenom spadne pár kapek, počasí nakonec vydrželo a herci si tak mohli vyslechnout finální divácké ovace.

Pokud litujete, že vám unikla toto komediální lahůdka, vězte, že se v srpnu se chystají ještě dvě reprízy, tentokrát na Jiráskově náměstí. Nenechte si je ujít!

*

Arlecchino Magnifico aneb Šťastná Isabella. Autor Tomáš Vůjtek (inspirováno dochovanými scénáři komedie dell´arte). Dramaturgie Tomáš Vůjtek. Režie Ivan Krejčí. Scéna Milan David. Kostýmy Anna Šmídová. Premiéra 5. června 2025. Recenze je psaná z první reprízy uvedené v pátek 6. června 2025 Komorní scénou Arénou na Masarykově náměstí v Ostravě.