Kino Kosmos v Platu vybízí k přemýšlení o nás a naší planetě ve 21. století. Chce to jen trpělivě vnímat

Ať už se výchozím námětem pro výstavu stala enigmatická stavba bývalého kina Kosmos v Třinci, nebo ne, ať třeba vstoupila do koncepce výstavy během tvorby jejího scénáře jen jako spojovací element, nebo šlo o souhru náhod, každopádně se tento nápad a koncept kurátorek výstavy – sester Daniely a Lindy Dostálkových – povedl. Výstava v jejich podání nabízí nejen vizuální zážitek, ale i nadpozemský prožitek (viz dále v textu) s širokou nabídkou duchovních i filozofických podnětů.

Pohled do výstavy Kino Kosmos. (Foto: Martin Polák)

K pozoruhodné souhře vjemů, dojmů a pocitů velkou měrou přispívá interiér městské galerie Plato, který si s touto futuristickou výstavou ,sedl‘ velmi dobře. Čisté, rozměrově velkorysé prostory nabízejí společně se svými industriálními prvky překvapivou a pocitově velmi příjemnou symbiózu s uměleckými artefakty. Jejich umístění, respektive rozmístění, bylo zřejmě jak logické, tak intuitivní. Instalace je celkově harmonická, bez ostrých předělů, na které by návštěvník mohl nechtě narážet. Nepostrádá ani prvek překvapení, kdy se před divákem náhle vynoří umělecký objekt zdánlivě splývající s prostorem, případně je na návštěvníkovi, aby rafinovaně umístěný artefakt sám objevil: například na jednom ze sloupů nebo na čisté bílé stěně v podobě zavěšených sluchátek s nahrávkou nazvanou Kino Kosmos – Pokus o scénář.

Autorka této posledně jmenované audioinstalace, Markéta Žáčková, doplňuje české umělce zastoupené na této skupinové výstavě. Svou profesí je především kurátorka a kritička umění a architektury. Snad právě proto se její audioinstalace nejvíc vztahuje k jádru a východisku výstavy. Její badatelská práce, zaměřená na dějiny a architektonicko-urbanistický kontext kina Kosmos v Třinci, vyústila v esej s názvem Kino Kosmos pod Kosmickým sluncem. Dost možná měla také vliv na kurátorské duo sester Dostálkových. Text je k dispozici v Octopus Press, publikační platformě Plata (www.octopus-press.cz).

Rudolf Štafa Kosmické slunce (vpravo). (Foto: Martin Polák)

Zmíněná esej, potažmo její název, odkazuje k dalšímu umělci české provenience, který je na výstavě zastoupen jak drobnou železnou plastikou, tak monumentálním kovovým reliéfem Kosmické slunce. Jde o malíře a sochaře Rudolfa Štafu (1925-2014), který žil a tvořil v Třinci od roku 1955. Je rovněž spjatý s kinem Kosmos. Jeho plastika Totem svobody byla umístěna u vstupu kina a odhalena při jeho slavnostním otevření v roce 1968. Stala se pak symbolem nejen samotného kina, ale celého města Třince. Na výstavě je zastoupena v podobě modelu.

Na první pohled výraznou složkou celé výstavy jsou videoprojekce. V prvním větším sále jde o videa slovenské umělecké dvojice Selmeci Kocka Jusko, která jsou doplněna o další umělecké artefakty a společně tak vytvářejí komplexní intermediální instalaci spojující volné umění, design a architekturu.

Selmeci Kocka Jusko: Bez názvu (Vyvýšené místo k sezení/Okno), 2022. V pozadí Pět pracovních dní I a Pět pracovních dní II, 2023(Foto: Martin Polák)

Jejich dílo, sestávající z různorodých prvků – médií, vytváří onu výše popsanou harmonickou symbiózu s galerijním prostorem. Videa na obdélníkových panelech, připomínající tzv. citylighty, jsou svým obsahem znepokojivá a dokáží rychle zaujmout a zároveň udržet diváka v napětí a jen tak snadno ho nepustit.

Selmeci Kocka Jusko: Uncombative tools: Traced and Transferred (Nenásilné nástroje: Sledované a přenesené), 2021. (Foto: Martin Polák)

Kamera stylizovaná do obřího skleněného oka jako by se pokoušela o kontakt s přihlížejícím divákem, aby se vzápětí od něj odvrátila a zase se vrátila, otáčejíc se kolem své osy. Nebo podivné vaky, které se nafukují, aby v okamžiku splaskly a scvrkly se, jako když na Zemi nebo někde v kosmu dojde lidem kyslík.

Videoprojekce, umístěná ve tmavém stanu, promítá na plátno obraz krajiny redukované do podoby zvrásněné povrchové kůry. Země před vznikem života nebo po jeho zániku, či třeba exkurze na jinou planetu. Každopádně je toto video s názvem Otisk v kůře autorské dvojice Persijn Broersen a Margit Lukácz úchvatné svou vizuální podobou, která se kaleidoskopicky proměňuje. Pohledy do krajiny, případně na krajinu, kde se fiktivní reál mění v abstraktní obrazy, nabízejí podobný prožitek
jako poslech skladby, která se neomrzí.

Persijn Broersen a Margit Lukács: Bark with a Trace (Otisk v kůře), 2022.

Další video, které běží na velkoplošné televizní obrazovce volně umístěné v prostorách hlavního sálu, je dílem Stéphanie Lagarde. Jde spíše o krátkometrážní film, který podle kurátorského textu, zveřejněného v informační brožuře, „zkoumá prostor mezi extrémní výškou a hloubkou – mezi zrcadlovými fasádami spekulativních mrakodrapů a temnými důlními šachtami, kde se skrývá materiální základ této vertikální dominance … Film tím vytváří vertikální filozofii bytí, kde fyzická výška a hloubka odpovídají metaforickým hodnotám moci a ztráty, poznání, izolace a vztahu k univerzu.“

Snímek má skvělou vizuální kvalitu a sílu. Pokud bychom film kdykoli na kterémkoli místě zastavili, každý takto vzniklý statický moment by vydal na samostatný plnohodnotný záběr.

Stéphanie Lagarde: Minimal Sway While Starting My Way Up (Minimální vychýlení při mém rozjezdu nahoru), 2021. (Foto: Martin Polák)

Poslední videoprojekce na velké plátno ve vedlejším sále je dílem dvojice Cally Henkel a Maxe Pitegoffa. Fiktivní berlínský bar Paradise vytvořili za účelem pozorování a snímání jeho provozu ,očima‘ záhadně nepřítomného šéfa skupiny barmanů, jehož mluvený a zároveň titulkovaný komentář, nebo spíše instrukce určené jeho podřízeným, celý videocyklus doprovází. Navíc je tento fiktivní bar ve své podstatě televizním studiem, které svým hostům poskytuje nepřetržité zpravodajství pod taktovkou neviditelného šéfa.

Calla Henkel a Max Pitegoff: Paradise (Ráj), 2020-2022. (Foto: Martin Polák)

Opus je vlastně snahou o svobodnou a necenzurovanou komunikaci jak s veřejností, tak mezi samotnými zaměstnanci baru, kteří na vymezené ploše obecně zastupují jakoukoli společnost. Snímek je doplněný sérií černobílých fotografií na stěně za projekčním plátnem. Zobrazují, jak stojí v kurátorském textu, „předměty typické pro provoz baru – sady sklenic, popelníky, vázy apod. … Série Paradise zaznamenaná na 16mm filmový pás mísí žánry fotografie, divadelní inscenace i experimentálního filmu.“

Na stěně fotografie Vladimíra Bichlera. (Foto: Martin Polák)

Kromě této série fotografií můžeme na výstavě spatřit ještě soubor niterných černobílých fotografií Vladimíra Bichlera, zachycující přírodní kompozice v pralese Mionší. Soubor poetických, až téměř meditativních snímků vytváří pozoruhodnou rovnováhu mezi již zmíněnými médii, zastoupenými na výstavě. Vynikají právě v tomto kontrastu s počítačovými a filmovými přístupy ostatních zúčastněných umělců. Záběry do nitra pralesa plného spletenců a propletenců rostlin a větví stromů jsou zároveň jakoby analogií k internetové síti, která nás totálně pohltila.

Vystavená díla Andrease Greinera. (Foto: Martin Polák)

Autorem, který výstavní projekt Kino Kosmos ve druhém sále uzavírá, je Andreas Greiner. Ten se na výstavě prezentuje, jak uvádějí kurátorky, svými „hybridními techno-organickými objekty“. … „Greinerovy práce, jejichž struktura se může jevit jako odkaz na starobylou rytinu s téměř divadelními kompozicemi, při bližším pohledu odhalují využití hi-tech technologií a materiálů. Díla využívají tištěné obvodové desky PCB (Printed Circuit Board) jako spekulativní obrazové prostředí. Každá z nich má několik vrstev: vodivou, plastovou a krycí, což přirozeně vytváří tříbarevnou estetiku, s níž autor pracuje. Podklady pro jednotlivé obrazy vznikly v softwaru Midjourney a umělec je poté výrazně upravil tak, aby odpovídaly technologickým omezením tisku na PCB,“ píše se v kurátorském textu.

Autor v rámci skupiny vystavujících vůbec nejvíc vyniká svým zaujetím pro nové technologie 21. století, které se propisují do grafického designu včetně herního a reklamního. Jeho další dílo s názvem The Game má parametry závěsného obrazu, ovšem plátno či desku k malování nahradila mřížka sestavená z tzv. flip dots – překlápěcích bodů. Jde vlastně o displej s elektromagnetickými prvky, které se na základě impulzů otáčejí a díky barevnému kontrastu (zde černá a bílá) vytvářejí vzory ve smyslu dezénu. Celá věc má ovšem hlubší a vážnější podtext, než jen demonstrovat proměnlivost dekoru.

Andreas Greiner: The Game (Hra), 2023

„Zobrazovaný vzorec vychází z pravidel Hry života (Game of Life) od matematika Johna Hortona Conwaye. Každý bod mění svůj stav podle počtu ,živých‘ sousedů, což může vést buď k jeho zániku, pokračování v existenci, či ,znovuzrození‘,“ doplňují kurátorky.

Závěrem lze konstatovat, že výstava Kino Kosmos nabízí širokou škálu výtvarných médií a přístupů: od drobné plastiky ke konceptuální podobě plastických děl a jejich začlenění do intermediální instalace, od fotografie k videoprojekci, od dvourozměrných obrazových desek a plastických reliéfů až k audioinstalaci.

Pohled do výstavy Kino Kosmos. (Foto: Martin Polák)

Pokud v sobě veřejnost najde potřebnou trpělivost, invenci a chuť dostat se ,pod kůži‘ vystavených děl, nechat se jimi oslovit a možná i strhnout, dostane se jim oplátkou mnoho pozoruhodných podnětů k zamyšlení o současném stavu a směřování života na naší planetě. Paradoxně k tomu přispěla jedna – svým vzhledem a funkcí – poněkud zvláštní a charismatická stavba, která ve městě Třinci vznikla jakoby omylem. Nakonec její celé jméno – Kino Kosmos -, které jí i přes ztrátu její původní funkce zůstalo a které si tato výstava půjčila, je víc než příznačné.

*
Kino Kosmos. Vystavují Vladimír Bichler, Persijn Broersen & Margit Lukács, Andreas Greiner, Calla Henkel & Max Pitegoff, Selmeci Kocka Jusko, Stéphanie Lagarde, Rudolf Štafa, Markéta Žáčková. Kurátorky Daniela a Linda Dostálkovy. Výstava je k vidění v městské galerii Plato (Porážkova 26, Ostrava) až do 26. 10. 2024.