Koncert za zády: Skvělé výkony muzikantů, ale nešťastný úhel pohledu
14.6.2025 16:46 Milan Bátor Hudba Recenze
Baroko a chrám jsou dvě strany téže mince. Barokní hudba k sakrálním prostorám neodmyslitelně patří, což se ukázalo i během pátečního koncertu Janáčkova komorního orchestru na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka. Etablovaný ostravský smyčcový ansámbl vystoupil v kostele svatého Mikuláše v Ludgeřovicích se dvěma vzácnými hosty. Varhaník Roman Perucki a flétnista Lukasz Dlugosz patří na kulturní mapě klasické hudby k uznávaným interpretům. V jejich podání zazněla hudba barokních mistrů a nechyběla ani česká stopa.
Z koncertu Poklady evropského baroka.
Foto: Kamil Hauptmann
Ludgeřovický kostel sv. Mikuláše je novogotická památka, postavena byla na počátku minulého století, ale její vysoká štíhlá klenba, kterou umocňuje sedmdesát pět metrů vysoká hranolovitá věž, vyniká mimořádnou akustikou s dlouhým dozvukem. Její sílu pocítilo početné publikum hned v první skladbě Battalia od Heinricha Ignaze Franze von Bibera, která zapůsobila překvapivým humorem a lidovou stylizací. Je vždy příjemné, když má skladatel a jeho hudba smysl pro humor, a ještě příjemnější je, když to pochopí a umí předat interpreti. Nikdo asi nečekal, že v barokní skladbě se může dupat nohama a využívat perkusivní efekty pomocí úderů smyčce o nástroje, ale stalo se a bylo to velké dobrodružství.

Umělecký šéf orchestru Jakub Černohorský. (Foto: Kamil Hauptmann)
Ještě větším zážitkem bylo, když Janáčkův komorní orchestr spustil jednu z dalších částí Biberovy skladby na způsob neřízené improvizace. Jednotliví hráči nastupovali záměrně nahodile a výsledkem byla hluková plocha připomínající hudbu s prvkem náhody. Některé významné pohledy diváctva však svědčily o tom, že tento Biberův cílený žert nebyl všemi pochopen…
Dvěma větami z oblíbené Suity č. 2 pro flétnu a varhany od Johanna Sebastiana Bacha se uvedli flétnista Lukasz Dlugosz a varhaník Roman Perucki. Jejich ztvárnění bylo muzikální a potěšilo po technické i výrazové stránce. Melodické ozdoby v sólové flétně populární Badinerie vyzněly jako třešnička na dortu. Flétna se rozezněla také v následující Suitě pro flétnu a smyčce z pera extrémně kreativního skladatele Georga Philippa Telemanna. Jeho dílo je příkladem dokonalé syntézy muzikality i kompoziční erudice. Lukasz Dlugosz zahrál svůj part velmi vytříbeně, se smyslem pro dlouhé hudební fráze, s technickou bravurou pro zdolání všech úskalí v četných bězích, figuracích a pasážích.

Lukasz Dlugosz. (Foto: Kamil Hauptmann)
Subjektivně nejvíc mě oslovila Partita s číslem devět českého skladatele Františka Ignáce Tůmy, která měla jednodušší a lehkou hudební sazbu. Její spontánní melodika se smyslově opojným kouzlem zapůsobila osvěžujícím dojmem. Měli bychom říct, že to bylo díky brilantní a bezvadně procítěné interpretaci Janáčkova komorního orchestru.
Závěrečnou skladbou večera byl Koncert pro varhany a smyčce č. 1 Georga Friedricha Händela. Jednalo se o dílo nejzávažnější, plné vznešených hudebních myšlenek a velkolepé výstavby, kterou Roman Perucki dokázal vystihnout optimální volbou rejstříků a skvělou hudební komunikací se svými kolegy.

Varhaník Roman Perucki. (Foto: Kamil Hauptmann)
Možná si už netrpělivě kladete otázku, proč jsem nazval tento po všech posluchačských stránkách působivý koncert koncertem s publikem za zády. Tento gordický uzel hned vysvětlím. Není výjimkou, že muzikanti hrají některé skladby na kůru za zády obecenstva. V případě skladeb s účastí varhan je to dokonce nutná praxe. V takovém případě je ovšem výzvou a úkolem každého pořadatele zajistit důstojný vizuální přenos.
Na kůru sice byly v pátek k dispozici dvě kamery, ale pouze jedna z nich byla situována tak, aby si diváci mohli vychutnat hru umělců a sledovat varhaníka takzvaně face to face. Vidět jeho nasazení a prožívání hudby, interakci s orchestrem a emoce, které se střídaly v jeho obličeji, bylo perfektní. Druhá kamera bohužel daleko častěji snímala muzikanty zády, což nelze kvitovat jako ideální řešení. Nutno podotknout, že nedobře vyřešený přenos nezastínil skvělé provedení. Naopak je zapotřebí vyzdvihnout skvělou hru všech interpretů v nelehkých, stísněných podmínkách. Pokud někdo měl těžké podmínky a zvládl to se ctí, byli to právě oni.
Janáčkův komorní orchestr má zvláštní kouzlo. Sešly se v něm osobnosti, které spojuje upřímný zájem o hudbu, umělecká pokora a oddanost společné věci. Vlastnosti, které bychom v takové koncentraci hledali vzácně. Jejich provedení každé skladby mělo punc výjimečnosti a naprostého pochopení.
I přes nekomfortní pohled se jednalo o velký zážitek. Zmíněné postřehy vnímejme jako námět k zamyšlení, jestli by podobná věc příště nešla vyřešit lépe s ohledem na důstojný zážitek všech zúčastněných.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.