Raději shořet než vyhasnout. Dům umění přináší ucelený výběr z díla Zdeňka Janošce Bendy

Výstavu v prvním sále, do kterého návštěvník vstoupí a ze kterého také z výstavy odchází, uvádějí obrazy z malířova pozdějšího až téměř nedávného období. Tematicky by se daly označit jako krajinomalby, ale ve skutečnosti, ve druhém plánu, nacházíme sdělení, mikropříběhy a vize, které výchozí téma krajiny posouvají dále a do hloubky. Krajina se tak víceméně stává kulisou nebo lépe prostorem, ve kterém si autor „řeší“ své vnitřní prožitky nebo pohnutky.

Z výstavy Zdeňka Janošce Bendy. (Foto: Roman Polášek)

Vystavené obrazy jsou téměř všechny namalovány v tmavých, těžkých, zemitých barvách, které se po plátně převalují, prolínají a splývají v jakýsi mlžný opar. Výjevy téměř postrádají kontury. Zároveň malíř do výjevu intuitivně zapojuje moment světla, které často ponechává jen ve slabém náznaku a tím dosahuje zamýšleného dojmu tajemna. Na výstavě jde například o obraz s názvem Přehrada z roku 2024. Na jiných obrazech slouží světlo k vypíchnutí nějakého detailu: kostel uprostřed temného lesa (Noc-kostel z let 2007-2009) nebo dvojice v nám neznámém, ale znepokojivém dialogu na kraji strmého srázu (Pokušení – Jsi-li syn boží, vrhni se dolů, 2003).

Zdeněk Janošec Benda: Přehrada

Jiné obrazy v tomto prvním vystaveném souboru mají, případně mohou mít, záleží na úhlu pohledu toho kterého diváka, hravý až groteskní podtext. Jde o výjev s jelenem, který se mimochodem na Bendových obrazech vyskytuje opakovaně, nebo o příběh Červené Karkulky (2014). Druhý jmenovaný zastupuje na výstavě období, kdy umělec experimentoval s vrstvením akrylové hmoty na plátno pomocí tavicí pistole, takže výsledné dílo získalo charakter reliéfu.

Alespoň z malého výčtu obrazů, ve výše uvedených řádcích zmíněných a vystavených v prvním sále autorské výstavy, vyplývá, že se malíř k podobnému tématu a stylu stále vrací i po dvaceti letech. Mimo to souběžně vytváří zcela odlišná díla, a tím odhaluje další, jinou perspektivu svého vnímání a vidění. Návštěvník výstavy se s ní může seznámit v přilehlém větším sále.

Z výstavy Zdeňka Janošce Bendy. (Foto: Roman Polášek)

Ve druhé místnosti se atmosféra obrazů projasňuje. Část děl pochází z druhé poloviny 80. let, respektive z konce této dekády, kdy konec čtyřicetileté nadvlády zlovolného totalitního režimu a příslib lepší budoucnosti se propsal i do tvorby tehdy začínajícího umělce Bendy. Možnost svobodného projevu asi nebyla pro umělce autodidakta, navíc s duší dítěte a rebela zároveň, určující. Přesto se tyto aspekty šťastně protnuly. Příležitost sdílet své dojmy, názory a koneckonců i tvůrčí projevy s podobně orientovanými lidmi otevřela Bendovi cestu k mnoha přátelstvím a nakonec ho dovedla až ke spoluúčasti na založení umělecké skupiny Přirození. Skupina vešla ve známost zejména svou spontánní intervencí do veřejného prostoru – podchodu v centru Ostravy, nazvanou Ahoj lidé!

Z výstavy Zdeňka Janošce Bendy. (Foto: Roman Polášek)

Benda na ní vystavil svůj cyklus Svatých, který lze nyní spatřit i v právě probíhající výstavě v ostravském Domě umění. Náboženská tematika lákala umělce o to víc, o co usilovněji komunisté duchovní a spirituální obsahy v umění nenáviděli a zakazovali. Zvláštní je na těchto obrazech jejich barevnost, tak odlišná od již zmíněných krajinomaleb. Žlutá, červená, modrá, bílá a zelená jsou kompozičně poskládány téměř do podoby vitráže. Expresivní barevnost a stylizace postav a portrétů mají exotický charakter, hodně vzdálený od evropského expresionismu, jak ho známe. Připomíná spíše malířství indiánského kmene žijícího někde v Mexiku nebo Jižní Americe. Obrazy odrážejí malířův bezprostřední necenzurovaný projev i jeho absolutní uvolnění.

Zdeněk Janošec Benda: Svatý Antonín.

Expozice ve druhém sále představuje ještě čtyři další malířské styly a náměty umělce. Jde o figurativní obrazy reflektující založení rodiny a příchod dětí do umělcova života. Doba vzniku opět není pro dané téma striktně vymezená. Rozměrný obraz Naše rodina z let 1986-1990 vzdáleně připomíná stejné téma i podobné zjednodušení postav jako v kresbách Keitha Haringa, i když, na rozdíl od Bendy, je Haring mnohem více „street-artový“ a mnohem méně introspektivní.

Zdeněk Janošec Benda: Naše rodina

Dva další obrazy jako by vytvořilo jiné umělcovo „já“. Mají výrazný kresebný a kolážový charakter, důraz na detail a utaženější způsob malby. Oba obrazy – Narození a Houby – nesou vročení 1997 a pocházejí z cyklu Pavilon neklidu, který dal potažmo název autorské výstavě v Galerii Langův dům ve Frýdku-Místku (1997). Na protějším volně stojícím panelu autor překvapí opět jiným rukopisem a námětem. Grafické šrafování, prováděné zřejmě tenkým štětcem, neboť jde o olejomalby, má charakter rostlinné struktury, pletiva, křehké konstrukce, která tvoří jednolitý soudržný celek. Tento plošný až dekorativní způsob zpracování plochy je příznačný pro některé z art brutových umělců. Konec konců, Benda ani kurátorka výstavy Renata Skřebská tuto jeho příslušnost k tzv. syrovému umění nepopírají.

Čtvrtým okruhem malířovy tvorby, můžeme-li to takto nazvat, který se na výstavě prezentuje, jsou obrazy inspirované předními osobnostmi českého symbolismu, libujícími si mimo jiné v mystice, záhrobí, nadpřirozených bytostech či otázkách typu „co je po smrti“. Obraz Veselá smrtka z roku 2009 okamžitě připomene Erbenovu Kytici. Rovněž obraz Vše je marnost z roku 2018 nás neodbytně aspoň v duchu přenese do Kostnice v Sedlci u Kutné Hory.

Zdeněk Janošec Benda: Veselá smrtka.

Výstava je dobře vyvážená výběrem děl za víc než čtyři dekády tvůrčí činnosti Zdeňka Janošce Bendy. Instalace není ani přeplněná, ani nepůsobí neúplným dojmem. Kurátorka odvedla skvělou práci nejen v rámci samotné expozice, ale také na publikaci – monografii – s názvem Kopytem do hlavy, která u příležitosti této výstavy vyšla v nákladu 400 kusů. Grafickou úpravu knihy provedla Katarína Jamrišková, kmenová grafička GVUO. Redakčně se na knize společně podílely Jana Malášek Šrubařová a Magdaléna Staňková. Supervizi před vydáním měla Lenka Lindaurová.

Zdeněk Janošec Benda: Autoportrét

Na závěr je třeba ještě podat vysvětlení k první části titulku tohoto článku, který jsem si vypůjčila od Kurta Cobaina, ačkoliv, jak jsem se dočetla, jde vlastně o citaci z písně Neila Younga My My, Hey Hey!: „It’s better to burn out than fade away.“

K tomu se nakonec váže i úryvek z textu Renaty Skřebské: „Benda se složitě dorozumívá se sebou samým i okolím. Obraz je více než reflexe, je to životní fakt, potvrzení či znejistění smysluplnosti autorova života. Proto Benda obrazy tvoří a vnímá velmi osobně a také je, v případě neúspěchu, ničí. Projevuje se v nich labilita a zároveň obsedantní posedlost pokračovat dál.“

*

Zdeněk Janošec Benda: Pavilon (ne)klidu. Kurátorka: Renata Skřebská. Výstava je k vidění v Galerii výtvarného umění v Ostravě (Dům umění) do 20. července 2025.