Slunovrat rozzářili Kirschner, Bárta, Pražský výběr a další. Festival míří do velkolepého sobotního finále

Mám pro vás jeden návrh. Osobně bych navrhoval zrušit během Slunovratu hodiny a písemky na školách a vzít všechny děti a mladé lidi na tento kulturní svátek. Mám za to, že se účastí na besedách s Markem Orko Váchou a Sarah Hlaváčovou, k filmu Sběratelé kratomu nebo s vědeckou legendou Jiřím Grygarem mohly potkat s něčím úplně jiným, než jim bývá servírováno v testech, písemkách a zkoušeních.

Nebylo by to lepší než cokoli jiného? Děti by se setkaly s reálnými příběhy lidí, kteří umí o světě kolem i uvnitř nás zajímavě přemýšlet. Mají zkušenosti a zážitky, jenž mohou inspirovat i bavit. Na Slunovratu je nejpodnětnější jeho pestrost a současně velkorysost, s níž se v programové nabídce tohoto festivalu objevují špičkové záležitosti vedle amatérských projektů, které nemají ambice konkurovat profesionálům, ale přináší osobní a podnětná sdělení.

Vołosi. (Foto: Aleš Honus)

Ale pojďme se ohlédnout za pátečním a také za čtvrtečním programem. Bez tří jmen se vzpomínka na pátek nemůže obejít. Vołosi, Dan Bárta & Robert Balzar Trio a úchvatná Jana Kirschner. První dva už na Slunovratu v minulosti vystupovali a jako dobří rodáci se vrátili, a to ve skvělé formě! Kdo zažil koncert polských mistrů smyčcových nástrojů venku pod Bílou věží na zámku v Hradci nad Moravicí, nemohl nikdy zapomenout. Vołosi i tentokrát zahráli v plné síle a jejich muzika v objetí kostela sv. Václava zněla jako magická zaklínadla.

Dan Bárta. (Foto: Aleš Honus)

Dan Bárta nedávno svými zdravotními problémy vylekal všechny, kteří ho mají rádi, ale na Slunovratu na sobě skvělý zpěvák nedal nic znát a byl naprosto fenomenální. The Police, The Cult a další kultovní záležitosti v jeho osobitém podání, to byl zážitek, který překračuje běžné konvence coveru. Bárta si v každé písni najde svobodný prostor pro sebevyjádření, dokáže se rozdat a je tak milý a nezaměnitelný, jak jen si můžete přát. O špičkovém instrumentálním ztvárnění kontrabasisty Roberta Balcara, klávesisty Víta Křišťana a neskutečného bubeníka Kamila Slezáka bychom správně měli psát samostatnou reflexi! Jsou to páni muzikanti, kteří umí písni pokorně sloužit a když přijde jejich čas, vynesou vás v instrumentálním sólu až na oběžnou dráhu.

Bárta i v mezičase bavil publikum svými nezaměnitelnými, intelektuálně rozvitými souvětími. Prostě fantastický zážitek, kdy si člověk nejednou řekl, že to nemůže být lepší.

Jana Kirschner. (Foto: Aleš Honus)

Jenže pak přitančila na hlavní scénu úchvatná Jana Kirschner a jako velká voda vzala všechno, co stálo před ní v cestě. S tím rozdílem, že slunovratí publikum na její spanilé, nespoutané vlně plulo nadšeně s neskrývanou euforií a obrovskou radostí. Kirschner je jedna z největších osobností slovenské hudební scény a kdo ještě neslyšel její novou nahrávku Obyčajnosti, měl by to napravit, protože se připravuje o hodně. Přirozenost, prostota, a přitom jasná pravda, to jsou přívlastky všech dobrých a dojdou k nim všichni, kteří žijí v souladu sami se sebou a se svým okolím.

Jana Kirschner na Slunovratu. (Foto: Aleš Honus)

Sledovat Kirschner v akci je hypnotický i strhující zážitek. Je jako čarodějka, která proměňuje vizuální obrazy v naprosto dokonalém kontextu k jednotlivým písním. Jednou je niterná a zranitelná, jindy divoká jako lavina, která obnaží pevné štíty. Šeptá jako voňavý horský vánek, ale umí se urvat ze řetězu a tančit jako šamanská zaklínačka úrody. K tomu skvělá kapela za zády, v níž se opět blýskli znamenití muzikanti Vít Křišťan a Kamil Slezák. A písně! Písně, které nejde vytřepat z uší ani mysli: Keby, Struny, Líška, Lovestory, Divná a nestárnoucí hity Modrá a Bude mi lehká zem geniálního Petra Hapky jako sladce nostalgická tečka…

Dokonalý protiklad všech celebrit, krásná a vnímavá žena, to je Jana Kirschner, vždyť kdo jiný by řekl divákům: „V deset večer obvykle už dávno spím, ale dnes je jiný den. Je Slunovrat, tak si to pojďme užít!“. Užili si to opravdu všichni a věřte mi, na tento zážitek nikdo nezapomene. Byl to jeden z nejsilnějších momentů v historii tohoto festivalu.

Michael Kocáb. (Foto: Aleš Honus)

O den dříve programu na hlavní scéně vévodil Pražský výběr. Jejich půldruhé hodiny dlouhý a výživný set byl přehlídkou největších hitů. Přehlídkou, které naštěstí chyběla nostalgie, protože pánové Kocáb, Pavlíček a spol. dokážou pořád zahrát tak, že se vám třesou ušní kůstky. Songy jako Člověk bez talentu, Snaživec, Hrabě X a Na václavským Václaváku by si zpívali snad všichni i bez karaoke v podobě elektronické tabule, které s sebou kapela vozí. Jen zamrzí, že právě tito výtečníci nereflektují současnou dobu v nových písních, jako to dělali během období totality, a spokojí se na pódiu s parodickými scénkami na bývalého premiéra Babiše a jinými politickými proklamacemi. Tu bychom jen stěží našli v hudební meditaci krnovského kytaristy Ladislava Buchty, který pod jménem Ladbuch kouzlí se smyčkami, krabičkami a vrství své ambientní plochy jako malíř své meditativní krajiny.

A co dál? Potěšilo mě, že v rámci Slunovratu zazněla kapela Anima Band, která ve svých textech zpracovává nesnadnou tematiku duševních traumat. Radost mi udělali Laky Mari se svou nevšední kombinací folk-jazzových písniček z debutového alba Lapidárium i aktuálního minialba Zvířecí triptych. Zážitkové bylo setkání s Rufusem Millerem a jeho triem. Bývalý sideman Stinga je příkladem, jak si koncert pořádně užít. Nekomplikovaná rocková muzika se stopami grunge a punku oslovila pamětníky devadesátek i současnou mladou generaci.

Rufus Miller. (Foto: Aleš Honus)

Mimochodem, kde jste byli, když se hrálo na trombon? Já osobně byl v kostele sv. Václava, kde do tohoto nástroje troubila skvělá Nani Vazana. Charisma této zpěvačky, skladatelky a multiinstrumentalistky by se dalo krájet a rozdávat jako lék všem, kteří mají obavy z toho, že nejsou dost dobří. Nani si během několika písní omotala publikum kolem prstu a ukázala, že vlídnost, radost a pozitivní emoce jsou tím, co nás spojuje.

Nani Vazana. (Foto: Aleš Honus)

Hudba je pouze prostředek. Své o tom ví i valašská jistota Docuku, která na Welcome scéně dostala do varu všechny přítomné bezprostředním projevem a rytmicky našlapanými „lidovkami“. Mimochodem, v této energické partičce si své hudební ostruhy vysloužily takové osobnosti jako milená Jitka Šuranská nebo folková bardka Lucie Redlová.

Docuku. (Foto: Aleš Honus)

Jak vlastně vylíčit páteční den, který byl i na menších scénách doslova opulentní přehlídkou živé kultury? Začal bych tentokrát u Voicingers, projektu Grzegorze Karnase, který spojuje výjimečné instrumentalisty s jasným poselstvím: Hudba je kontakt! Uvolněte se, odhoďte všechny starosti a bariéry a pojďte se otevřít společné radosti z jejího prožívání. Voicingers jsou sice špičkoví jazzmani, v jejich podání nezazněl tradiční jazz ani okázalé a složité sólové kreace. Je to cesta ke svobodě a možnost najít si své vlastní místo. Dokáže to úplně každý, což se ukázalo spontánním zapojením publika.

Tradičně vynikající dramaturgií se i letos pochlubila Welcome Stage Milana Tesaře z Rádia Proglas, který pozval i operní divu Helenu Kalambovou. Tentokrát v jejím podání nezazněla klasická hudba, ale Kalambové vlastní autorské písně, které naznačují, že od klasiky k písničkaření je blíž, než by se mohlo zdát. Ostatně proč si myslíte, že takový Leonard Bernstein zbožnoval The Beatles? Helena Kalambová má přemýšlivé a po hudební stránce moc zajímavé písně. Domnívám se, že by jim někdy slušela větší bezprostřednost, než slogany typu „bez odporu nitra těla“. Každopádně je na dobré cestě!

Velkým zážitkem bylo setkání s básníkem Milošem Doležalem, který vrací na světlo drsné příběhy neokázalých hrdinů. V jeho autorském čtení zazněly i básně ze sbírky Obec o svérázných lidských postavičkách, s nimiž se setkal. Doležalovy texty nejsou strojené a vyumělkované. Jsou inspirované skutečnými událostmi, protože – jak zaznělo ústy svébytného básníka – literatura má tu moc oživovat mrtvé.

Martina Trchová. (Foto: Aleš Honus)

I pošlapané štěstí může v písních Martiny Trchové znít tak, že se vám zaryje pod kůži. Tato písničkářka je z rodu těch, které jsou živou vodou tuzemské hudební scény. Na nic si nehraje, je svá, její písně dávají smysl, a když se k nim přidá její vypravěčský hlas a citlivě sehraná kapela, je to vždy pohlazení na duši. Nejinak tomu bylo i během koncertu Trchové v kostele sv. Václava, kde vynikající písničkářka zahrála písně z nejnovějšího alba 90% štěstí i jiné ochutnávky.

Stojí za to číst současné básně, které píšou mladé literátky? Kdo o tom pochybuje, měl zažít autorské čtení moravskoslezských básnířek v Památníku Petra Bezruče. Vladana Fuchs, Kristýna Svidroňová a Barbora Sebera. V osobitém autorském podání každé z těchto tří dam zaznělo tolik inspirativního! Myšlenky, vtělené do jejich básní, rozhodně netrčí ve vzduchoprázdnu. „Možná vzplanou / možná je v nás oheň složí,“ píše Svidroňová ve své znamenité sbírce Sochy z peřin, kterou jsem si od této oduševnělé básnířky koupil.

Těšil jsem se na oblíbeného herce Tomáše Hanáka IMoravské klavírní trio, kteří se sešli v patrioticky laděném programu z dopisů a nejznámějších děl slavných českých skladatelů Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a dalších velikánů. Bohužel akustika opavské konkatedrály pro podobné účely není ideálním prostorem. Instrumentální podání souboru ve mně rovněž zanechalo smíšené dojmy, Ježkův Bugatti step v klavírním znění nebo jiných úpravách se prostě hraje s větším drajvem, o Bergerettách Bohuslava Martinů ani nemluvě. Tomáš Hanák byl ale excelentní a pobavil posluchače osobními vsuvkami a procítěným podáním korespondence skladatelů.

Dead Dog Legacy. (Foto: Aleš Honus)

Často slyším kolem sebe pochyby, že nové kapely jen retrospektivně recyklují, co už bylo napsáno, zatímco ty, které to zkouší jinak a po svém, patří do ranku alternativních kuriozit. Dead Dog Legacy z Olomouce našli myslím recept, který funguje na obě strany bez větších kompromisů. Skvělá autorská tvorba namixovaná jako chytlavá nálož grunge a gotiky s popovým drajvem a groovem, který nenechá nohy v klidu. A to i v případě, když jste na vozíčku, jak se opravdu stalo během vystoupení Dead Dog Legacy! Když si k tomu ještě přimyslíte charismatický vokál Toma Prochazky, který v sobě snoubí divokost Jima Morrisona s indiánskými geny Eddieho Veddera, je jisté, že se zrodila kapela, která naprosto jednoznačně přesahuje lokální status.

Rád bych mezi zážitky z pátku s určitými výhradami zařadil také polské post rockové trio November Might Be Fine. Koncert plný tíživých hypnotických instrumentálních riffů se v druhé polovině bohužel nesl ve znamení extaticky vzteklého zpěvu, který s první částí komunikoval jen velmi mlhavě.

November Might Be Fine. (Foto: Aleš Honus)

Do bezpečí vzala své publikum krátce před půlnocí ještě kapela Plum Dumplings, která svou novou desku přesně takto pojmenovala. Je to bezpečí, které není vykoupené falešnými prodavači štěstí a astrologické loterie. „Slova se rozpadají, významy se rozplývají, destrukce…,“ hřímá zpěvačka Adéla Polka nekompromisně jako svého času Bára Basiková se Stromboli. Plum Dumplings jsou zvláštní nejistotou současného rocku. Nejistotou, která svobodným přístupem vlastně vytváří jistotu pevnější, než ty, kteří se bojí otevřít se výzvám a možným obávám. Jisté je, že nic nebude stejné, ale každá destrukce rodí současně nový řád. A já společně s Adélou po změnách neříkám už nic…

Festival pokračuje i v sobotu – hlavními hvězdami bude například seskupení Komara s bývalými členy King Crimson, kapela The Breath, vystoupí také Kalle, Ventolin, Rozálie, Jablkoň a řada dalších.