Slunovrat skončil. Třetímu dni překvapivě kralovali Tolstoys, cenu festivalu dostal cimrmanolog Miloň Čepelka

Oproti dramaturgicky přesvědčivému pátku, která přinesla dechberoucí koncerty Jany Kirschner a Dana Bárty, v sobotu místy chyběl větší tah na branku. I přesto, že se program opíral o hvězdná jména jako v případě formace Komara s Patem Mastelottem a Treyem Gunnem. Dva členové legendárních King Crimson spolu se slovenským kytaristou Davidem Kollarem a dalšími muzikanty předvedli v prime timu nabušený instrumentální set. Občas mi v jejich hudebních nápadech chyběl tah na branku, v projevu pak nějaká interakce s publikem. Sólové kreace však nenechaly nikoho na pochybách, že jde o špičkové muzikanty, kteří opravdu umí.

Pat Mastelotto a Trey Gunn. (Foto: Aleš Honus)

Jako naprostý kontrast působil set slovenské formace Tolstoys, s kterými na pódium Slunovratu přilétla duše a barvy šedesátých let. Najednou bylo naprosto jasné, o co jde a pro koho se hraje. Jejich kontakt s publikem nepůsobil přehnaně, ale neobyčejně intenzivně a mile. Skvěle vystavěné písně Tolstoys provázela dokonalá souhra, důmyslná zvuková a výrazová stránka i skvělý tah na branku, který stále početnější publikum postupně dostal do stavu naprosté euforie. U Tolstoys bylo naprosto jasné, že je to bezvýhradně baví, na pódiu mezi nimi panovala elektrizující hudební i lidská „chemie“, která se přenesla na posluchače rychlostí blesku. Skvělý koncert.

Pokud jde o zábavu, v neděli se o ni dobře postarala Pohřební kapela, která balkánské rytmy občas okořenila rapem s aluzemi na americké Rage Against the Machine. Jejich set měl drajv a dokázal dav pod pódiem nevtíravě roztančit. Podobně spontánní ohlas měla i kapela Jablkoň se svým osobitě parodovaným folkem, černým humorem frontmana Michala Němce a půvabně rozdováděnou Marií Puttnerovou. Té se během koncertu pokazil rytmický instrument připomínající plácačku na mouchy, což Němec suše okomentoval: „Marie právě zničila strašně drahý hudební nástroj.“ Způsob, s nímž Jablkoň servíruje obyčejné písničky neobyčejným způsobem, nepřestává bavit.

Jablkoň. (Foto: Aleš Honus)

Méně se dařilo jinak skvělému rodinnému duu Kalle, na kterých byla rodičovská pauza poznat mírnou nejistotou a občas i zápasem s kytarovými krabičkami. Jejich rytmicky monotónní a rozlehlé songy by se lépe poslouchaly vestoje – na sedící publikum působily trochu ospale. Smíšené pocity však převážil nádherný vokál Veroniky Zemanové, který patří k nejemotivnějším hlasům, jež na Slunovratu zazněly.

Veronika Zemanová z kapely Kalle. (Foto: Aleš Honus)

Velkým hlasem vládne i zpěvačka Ríoghnach Connolly, která pod hlavičkou projektu The Breath (Dech) vystoupila spolu s kytaristou Stuartem McCallumem. Jejich emotivní písně provází silné hudební nápady a znamenité instrumentální i pěvecké podání, kterému občas Connolly přispěla hrou na příčnou flétnu. Slovenská zpěvačka Katarína Koščová sice nemá technicky natolik vytříbený hlas, ale její hudební spojení s klavíristou Danielem Špinerem zní jako naprosto niterná záležitost, která se zařadila k největším zážitkům. Hudba i texty této dvojice je plná hluboké něhy a osobní výpovědi. Sofistikovanou hudební stránku Špiner a Kočšová překlenuli bezprostředním navázáním spojení s publikem.

Ríoghnach Connolly z kapely The Breath. (Foto: Aleš Honus)

Velký ohlas mělo vystoupení zpěvačky a akordeonistky Rozálie, která své písně doprovázela typicky dlouhými komentáři. Její koncert bohužel nebyl dobře ozvučený a našli se bohužel i takoví, kteří si přišli na její koncert popovídat místo, aby poslouchali hudbu.

Rozálie. (Foto: Aleš Honus)

Magickou atmosféru v zaplněné opavské konkatedrále v závěru sobotního večera vyčarovala bosonohá blonďatá varhanice Katta, která svou vynalézavou hru kombinuje s pronikavým vokálem. O zábavu se bezvadně postaral i Ventolin, který ve stejné době odehrál velmi energický set před houževnatým publikem na hlavní scéně.

Slunovrat ani v letošním roce nepostrádal pozoruhodné momenty. Sluší se pochválit perfektní komunikaci vždy usměvavého a ochotného pořadatelského týmu, solidní gastronomii i sociální zázemí a především příjemný program a možnosti pro dětské publikum a širokou programovou nehudební nabídku. Hudební dramaturgie jednotlivých dnů měla rozdílnou úroveň, proti silnému pátku závěrečný den ve srovnání s uplynulými ročníky jakoby postrádal silnější osobnosti, které by na hlavní scénu přivedly tak početné publikum, jako v minulých letech Tata bojs a podobní umělci.

Gordický uzel se mi nepodařilo rozmotat při úvaze nad zařazením některých kapel na jednotlivé scény. Kupříkladu nezpochybnitelná legenda Jablkoň vystoupila na Welcome scéně, kam jsou kapely vybírány na základě konkurzu. Nešlo si nevšimnout, že na ni přišlo více lidí než na většinu formací, které v neděli hrály na hlavním festivalovém pódiu pod Dolním náměstím. Bohužel i letos některé koncerty provázelo nepříliš dobré ozvučení. Samozřejmě, že kostelní akustika má své problémy, ale určitě se dá vyřešit s větší důstojností a komfortem pro obě strany.

Pokud by vás zajímalo, co mi udělalo největší radost, odpovím jednoslovně: publikum. Lidé na Slunovratu jsou tak milí, pohodoví a otevření, že si připadáte jako ve snu, ze kterého se nechcete probudit.

Miloň Čepelka při přebírání Ceny Slunovratu. (Foto: Aleš Honus)

Velkou radostí bylo i udělení Ceny Slunovratu legendárnímu herci a básníkovi Miloňovi Čepelkovi. „Nečekejte ode mne velký projev. Naše generace se velkými slovy tolikrát zklamala, že já je prostě nemám rád a nerad je používám. A taky jim moc nevěřím,“ řekl Čepelka mimo jiné ve svém půvabném poděkování.

Poté, co Cenu Slunovratu v minulých letech získaly osobnosti politiky, putovalo tentokrát slunovratí světlo do rukou umělce, který světlo na tvářích lidí zažehnul mnoha generacím diváků. Správná volba! Mimochodem, Čepelkovo životní motto Zůstat nohama na zemi a nepropadat iluzím, by se hodilo respektovat i většině politikům.