Mistrovský dvojhlas? Houslista Jiří Vodička s kytaristou Pavlem Steidlem divákům učarovali

Určitě si umíte představit démonického italského houslistu s dlouhými tmavými vlasy a pronikavým pohledem. Paganini byl symbolem neopakovatelné virtuozity, která jakoby popírala fyzikální zákony. Nikdo neuměl hrát tak rychle, s takovou elegancí, zvukovými efekty a rozpětím rukou. Po technické stránce byl Paganini bezkonkurenční, jako skladatel ale měl své limity. Jeho kompozice mají dva klíčové atributy: chtějí pobavit a překvapit.

Jiří Vodička a Pavel Steildl. (Foto: Kamil Hauptmann)

Protagonisté koncertu našli správný interpretační klíč hned v první skladbě koncertu: Sonáta a moll pro housle a kytaru zněla hravě a přesto, že je z části psána v mollové tónině, nepřinesla žádné trudnomyslné myšlenky. Následující Rondo vyznělo žertovně a rozpustile v četných staccatech a cíleně prodlužovaných pomlkách s významnými pohledy obou interpretů. Ostravský rodák Jiří Vodička posléze přednesl slavné téma a variace Nel cor piú non mi sento. Kompozice vyzněla jako dechberoucí přehlídka rozličných technických fines včetně flažoletů a bleskurychlých legat hraných pouze levou rukou. Spolu s tím mohli posluchači obdivovat Vodičkův noblesní houslový tón a eleganci, s níž tento houslista domýšlí každičkou hudební frázi. Na závěr první poloviny koncertu oba umělci opět spojili síly v malebné Sonátě č. 13 E dur. Tu opět provázela bezpečná souhra, letmé úsměvy a pocit, že hudba je hravá a bezstarostná záležitost. Samozřejmě, když se to pořádně umí.

Jiří Vodička. (Foto: Kamil Hauptmann)

První část večera byla pro Pavla Steidla zahřívací: jeho kytara se rozezněla víceméně v doprovodné akordické roli. I ta má ovšem svá úskalí, spočívající v přesném načasování a agogické výstavbě. V těchto místech se projevila Steidlova velká muzikalita a intuice, s níž vždy pozorně a citlivě reagoval na konkrétní metrorytmické řešení skladby. Po přestávce zahrál Steidl samostatně dvě sonáty pro sólovou kytaru a dvě ghiribizzi, což je jakási obdoba melodických náčrtů a stručných, leč zapamatovatelných hudebních motivů. Jestliže dosud kytara hrála s nadsázkou řečeno „druhé housle“, nyní se v rukou Pavla Steidla rozezněla s obdivuhodnou škálou výrazových vlastností. Jeho hra má svůj charakteristický zvuk a kytarový tón bohatý na rozličné chutě a vůně.

I přes mnohotvárnou řadu technických prvků nepůsobily Paganiniho sonáty v podání Steidla jako pouhá ekvilibristika, naopak byly naplněny kantabilní zpěvností, která se zrcadlila v jeho interpretaci. Dlužno upřesnit, že Steidl je kytarista velmi osobitý i vizuálně. Během hry často pohyboval ústy v rytmu jednotlivých tónů. Také celková haptika a gestikulace včetně hry obličejových svalů se u něj nepřímo podílí na vystižení nálady a charakteru konkrétního díla. Nejčastěji šlo o podpůrné prvky, které pomáhají zdůraznit hudební humor, parodii a nadsázku. Půvabné byly též momenty, kdy během skladby Steidl hrál jednou rukou a druhou rozmáchle dirigoval do taktu. Dodejme, že příznivému dojmu pomohlo také solidní nazvučení, které v druhé polovině více zohlednilo dynamické a témbrové možnosti kytary.

Pavel Steildl. (Foto: Kamil Hauptmann)

Jedno je jisté. Oběma interpretům se podařilo navodit uvolněnou a bezprostřední atmosféru, která k myšlenkově nenáročným, ale technicky velmi obtížným skladbám Paganiniho perfektně seděla. Publikum často reagovalo na vtipné momenty hlasitým smíchem a na závěr své nadšení dalo najevo spontánním potleskem ve stoje. Nechyběl ani přídavek v podobě slavného Cantabile opět z pera Paganiniho. Tentokrát se rozezněla hudba plná citu a něžného smutku, který oba interpreti ztvárnili s přesvědčivým zaujetím a procítěnou uměleckou souhrou.

Jiří Vodička a Pavel Steildl. (Foto: Kamil Hauptmann)

Koncert s názvem Mistrovský dvojhlas měl ještě jednu příhodu, která stojí za zaznamenání. Musíme se ale vrátit na úplný začátek. Ještě než pánové přišli na pódium, vystoupil ředitel MHF Leoše Janáčka Jaromír Javůrek, aby před obecenstvem předal ocenění Petru Rotreklovi. Díky jeho skvělé dramaturgii se Opava stala nesčetněkrát dějištěm unikátních uměleckých počinů. Ve skutečnosti tak byli přítomni mistři tři. Nebýt Petra Rotrekla, kdoví, jestli by opavská kultura měla takovou prestiž a dobrou pověst. Doufejme, že to tak zůstane i nadále.