Finále Janáčkova festivalu na Hukvaldech: Skvělá hudba, taneční překvapení a loučení s ředitelem

Bylo to překrásné a bylo toho dost, přemítá v jedné své básni Vítězslav Nezval. Něco podobného se zřejmě muselo honit hlavou pana ředitele Javůrka během závěrečného koncertu, který se konal přírodním amfiteátru hukvaldské obory. Tentokrát sice nezazněla žádná kompozice Leoše Janáčka, ale přesto se jednalo o program, který se slavným rodákem souzněl.

Habanera z opery Carmen George Bizeta spolu se slavnou árií Les Toreadores v podání Axelle Saint-Cirel? Lepší volbu si nemohlo festivalové publikum snad ani přát. Sympatická mezzosopranistka potěšila lahodným a osvěžujícím hlasem s nádhernou, medově nazlátlou barvou. Její apartní výslovnost francouzštiny se nesla s příjemnou lehkostí a přirozeností, s níž mezzosopranistka po celou dobu působila. Axelle Saint-Cirel zazpívala také árii Je suis Lazuli z opery L’étoile francouzského hudebního romantika Emmanuela Chabriera.

Axelle Saint-Cirel. (Foto: Dalibor Válek)

Posledním číslem sympatické mladé operní pěvkyně byla slavná píseň Summertime od George Gershwina. I tuto ukolébavku původně z opery Porgy and Bess zazpívala Saint-Cirel s půvabnou kantilénou, kterou nečekaně ozvláštnil usedavý pláč dítěte z publika. I takové nenadálé a přiléhavé náhody se občas stanou. Summertime osobně preferuji v stylovější jazzové interpretaci, která mnohem lépe zprostředkuje emoční náboj písně, přesto bylo klasické pojetí francouzské sopranistky velmi solidní a procítěné.

Janáčkova filharmonie je jako ryba ve vodě v klasickém i méně konvenčním repertoáru. Se špetkou nadsázky za ni můžeme považovat také suitu z baletu Třírohý klobouk španělského skladatele Manuela de Fally. Ozvěny hudebního impresionismu se v jeho díle mísí s osobitě přetavenou folklorní tradicí, jejímž výsledkem je barevně hýřivá hudba. Koneckonců v ní lze i dobře slyšet, u koho se inspirovali skladatelé filmové hudby. Janáčkova filharmonie zahrála suitu pod Raiskinovou taktovkou energicky a bezvadně v souhře i všech sólových kreacích.

Součástí koncertu bylo i taneční vystoupení. (Foto: Dalibor Válek)

Pomyslným vrcholem koncertu byly Symfonické tance z muzikálu West Side Story slavného amerického dirigenta a skladatele Leonarda Bernsteina. Přiznávám své nekritické zaujetí pro tohle dílo, které patří k mým nejoblíbenějším muzikálovým titulům. Na druhou stranu možná i právě proto dokážu ocenit hráčskou brilanci a drajv, s nímž Janáčkovci slavné úryvky kultovního díla včetně melodií Tonight a Mambo rozezněli. Děj Bernsteinova muzikálu sice probíhá v turbulentní západní části New Yorku, ale v přírodní scenérii Hukvald měla jeho hudba osobitý náboj, který  báječně zapadal do kontextu.

Daniel Raiskin. (Foto: Kamil Hauptmann)

Finále večera obstaralo slavné Bolero Maurice Ravela, které zaznělo ve svěží, moderně koncipované taneční choreografii. Mimochodem, Ravelem preferovaná scénografie taktéž počítala s venkovní scénou. Atmosféra přírodního amfiteátru by se mu možná líbila… Bolero je lakmusovým papírkem spolehlivé rytmiky a prubířským kamenem pro rozličné nástroje orchestru, které se střídají v sólové roli. Samotného Ravela famózní sukces této skladby na zakázku tanečnice Idy Rubinstein zaskočil a příliš netěšil. Nicméně je třeba mít na paměti, že i hodnotné dílo může být populární, což se zas až tak často nestává… Každopádně i v závěrečné skladbě Janáčkova filharmonie vedená charismatickým Raiskinem bez zaváhání potvrdila své výsostné umělecké kvality. Pochvalu si zaslouží zejména neúprosně přesná rytmika a všichni hráči v samostatných instrumentálních úlohách. Dařilo se jim skvěle a byla to pastva nejen pro nedaleké daňky, ale i pro uši obecenstva.

Obecenstvo závěrečného koncertu. (Foto: Dalibor Válek)

Závěrečný koncert se konal bez přestávky a provázela jej přízeň jindy vrtošivého hukvaldského počasí. Snad nad koncertem držel ochrannou ruku sám Leoš Janáček. Každopádně to byla skvělá umělecká tečka, kterou si nejvíc ze všech vychutnal Jaromír Javůrek. Ten stál v čele festivalu neuvěřitelných dvaatřicet let. Sluší se mu poděkovat za neobyčejné nasazení a vysokou úroveň, kterou pro festival s Janáčkovým jménem na štítu po celá léta připravoval a držel. Javůrkovi na Hukvaldech přišli poděkovat významní hosté a předsedkyně České hudební rady Lenka Dohnalová mu před stojícím publikem předala čestný titul. Chvíle střídavého dojetí i humoru díky připomenutí slavné filmové hlášky „Jaromíre, to neděláš dobře…“ se zapíše do festivalové historie i diváckého povědomí. Stejně jako milé překvapení, které mu připravil jeho tým, který při děkovačce zdvihl nad hlavy nápis z barevných písmen Díky, Jaromíre!

Ocházející ředitel festivalu Jaromír Javůrek. (Foto: Dalibor Válek)

Snad se jen podobně slušelo veřejně popřát alespoň jednou větou mnoho štěstí i novému řediteli Janu Žemlovi, který po Javůrkovi převezme nelehkou štafetu a jenž byl na Hukvaldech jako ředitel Janáčkovy filharmonie taktéž přítomen. Bohužel se tak nestalo, rádi bychom tedy festivalu pod novým vedením alespoň my popřáli mnoho zdaru, výtečných uměleckých počinů a neutuchající přízeň publika. Janáčkův festival si jí rozhodně zaslouží.