Básník Petr Ligocký o své tvorbě: Nepotřebuji se svými texty vztahovat k celému světu

Jedná se o tvou v pořadí třetí sbírku. Stejně jako tvůj debut Diagnóza (2020) vyšla ve tvém domovském nakladatelství Protimluv. To ale není jediná podobnost mezi těmito dvěma knihami, podobná je i míra introspekce a zaměření na sebe a své nejbližší okolí. Jsou zde tato tvá pozorovatelská perspektiva a psaní o osobních zkušenostech nějakým způsobem aktualizovány? Posunul ses někam ve své tvorbě?

Myslím si, že ano. V Diagnóze byla škála témat širší, protože jsem v té době stále ještě hledal svůj styl, svoji poetiku. Proto moje prvotina obsahovala i experimenty s různými literárními a slohovými útvary. Našli bychom v ní ale i pokusy o přispění k trendu tehdy silně rezonující environmentální poezie.  Mezitím ale v mé tvorbě čím dál víc sílila jakási osobnější existenciální rovina. Ta se naplno rozvinula až zde. Nakonec jsem dospěl k tomu, že se svými texty nepotřebuji vztahovat k celému světu, ale naopak, že to nejsilnější a nejvíce nadčasové najdu na dosah ruky mezi svými nejbližšími. Téma rodiny se v mé tvorbě objevuje již od mé první sbírky, teď jsem se do něj akorát ponořil hlouběji. Myslím si, že jde o nadčasovou záležitost, protože lidské osudy a zkušenosti dokáží být v mnohém podobné. Doma v bezpečí je co do svého konceptu zatím má nejpropracovanější a taky nejvýpravnější kniha.

Téma rodinného mýtu. Myslím si, že do něj nás uvádí už i sám obraz na obálce knihy. Není zdaleka nenápadný, jeho autorka Adéla Valchařová má velmi silný umělecký výraz. Jaký je příběh přebalu knihy?

Obraz před několika lety objevila na Instagramu moje kamarádka, ostravská básnířka Petya Stach. V té době jsme redakčně pracovali na její básnické prvotině a ona uvažovala o tom, že by tento obraz Adély Valchařové použila na obálku. Nakonec se ale rozhodla jinak. Adélin obraz mi pak na delší dobu zmizel ze zorného pole. Znovu jsem si na něj vzpomněl až v době, když se mi začal uzavírat rukopis třetí sbírky. A tak jsem Adélu oslovil a ona souhlasila. Tímto jí chci ještě jednou moc poděkovat… Už od vydání mé prvotiny pro mě bylo důležité, abych měl na přebalech svých knih práce výtvarníků, k jejichž tvorbě mám nějaký hlubší vztah. Zpočátku mě trochu mrzelo, že Adélu vlastně vůbec neznám. Nakonec se ale stalo něco hezkého, co to v mých očích celé tak trochu zachránilo. Když jsem loni opakovaně přednášel v Ostravě na SUŠ o současné poezii, zhlédl jsem tam i výstavu absolventů školy. V rámci všech vystavených obrazů, na mě nejvíce zapůsobilo zejména jedno plátno, shodou okolností to byl právě jeden Adélin starší obraz.

Obraz Adély Valchařové.

Není hlas obrazu příliš hlasitý? Nepřehlušuje texty knihy?

Podle mě k sobě obraz s texty dokonale ladí. Ve sbírce je několik tematických cyklů, z nichž se každý po svém vztahuje k názvu sbírky. Domov v nich je představován jako místo, které dokáže člověka zahojit, jako kotva, krb, teplo domova. Zároveň jsou v knize texty líčící domov jako místo úniku, kde se člověk může schovat před světem, do nějž nezapadá… Je zde ale i obraz domova coby nebezpečí a hrozby. Samozřejmě nejde jen o domov ve smyslu konkrétní stavby, ale i o domov v širším geografickém i kulturním kontextu, takže i domov v konkrétním regionu, v mém případě ve Slezsku. Nechci všechny linky sbírky úplně prozrazovat, ale myslím si, že na Adélině obraze tohle všechno nějak je. Strom, který svými větvemi vytváří kolem domečku jakousi smyčku, oprátku nebo oko či past. Celé to také připomíná symbol kruhu, v němž je obsažen význam koloběhu i jakési osudovosti… Odkazuje to i na to, jak jsou hrdinové knihy vláčeni životem a různými dějinnými událostmi, na něž nemůžou mít vliv.

Struktura sbírky čítá tři cykly s latinskými názvy. Mimo ně stojí krátké básně připomínající haiku. Jak celá struktura funguje? Má svá pravidla?

Najdeme zde do sebe zapletené cykly, zachycující život několika mužských generací. Celé to může evokovat jakousi kroniku. Tyto generace spolu navíc vedou určitý dialog. Cyklus „Pupus“, což znamená latinsky „chlapec“, je nejvíc autobiografický, jelikož jsem do něj přetavil zkušenosti nejen vlastní, ale i od svých blízkých kamarádů či příbuzných. Jde vlastně o obraz naší generace – dospívání v devadesátkách a na přelomu nultých let, škola, šikana a z toho plynoucí komplexy, útěky do virtuálních světů, problémy ve vztazích i první střety s dospělostí a rodičovstvím. Další dějová linka „Ictus“ se vine už od mé první knihy. Jde o soubor textů vycházející z autentických zkušeností inspirovaných nemocí mého otce. Je to proces dlouhodobého pozorování a mapování jeho stavu, který se však v této knize posouvá někam, kde v předchozích sbírkách nebyl. Název třetího cyklu „Pro avus“, lze přeložit pak jako „praotec“, tedy děda. A je tedy logicky o mém dědečkovi. Tam se setkáváme s o něco širším rozpětím témat. Narazíme zde na témata spojená s válkou a jejími dopady na jednotlivce. Je to příběh o překonávání traumat, znovunalézání naděje i svého místa ve světě; příběh plný těžkostí i malých všedních radostí, díky nimž můžeme vše to tíživé ustát. Kromě toho tato linie řeší rovněž vztah ke zvířatům coby našim bližním a vztah k zemi, k půdě, jež nám dává obživu. Tuto linku pak doprovázejí i další volně navazující texty z venkovského prostředí.

Pro avus I

Toho rána
jste tiše srovnali
mrtvé vojáky
do řady vedle sebe
leželi tam potom na slunci
asi půldruhé hodiny
šedí od prachu
s lehce vychýlenými hlavami
jako tenkrát
o svátku zabití
holubi na vývar
u vás na dvoře

Jak do toho všeho zapadají ty krátké básně à la haiku?

Pro kontext musím říct, že po vydání své druhé sbírky Popel dnů (JT´s, 2022) jsem procházel hodně náročným životním obdobím spojeným s rozvodem, trápily mě tehdy silné úzkosti a depresivní stavy. V té době jsem měl za to, že moje citlivější povaha a celé tohle moje psaní a vrtání se v těžkých tématech nemůžou společně koexistovat. Tehdy jsem se vlastně smířil s tím, že je možné, že druhou sbírkou mé básnicko-literární ambice a aktivity skončí a že zůstanu navždy autorem dvou knížek. Po tomhle přijetí došlo však k čemusi kouzelnému. Po nějaké době ke mně při venčení psa a při různých výpravách po okolní krajině začaly samy přicházet nové texty. Byl to jednak ten vzpomínkový venkovský cyklus, ale i ony básně evokující haiku. K východní kultuře mě to odmalička hrozně táhlo, takže byla asi jen otázka času, kdy začnu čerpat i z této estetiky. Díky psaní těchto miniatur jsem vlastně úplně přehodnotil svůj vztah k poezii, ale o tom třeba někdy příště… Takže chci jen říct, že nešlo o nic plánovaného, celé to přišlo nějak samo a přirozeně. Chození ven, k řece, do lesa a trávení času s mými blízkými, to všechno mi pomohlo se vnitřně zahojit a posunout se dál i na mé tvůrčí cestě.

–

V mrknutí
pohladila mě po tváři
poletující babočka

Nejsi zaseklý v minulosti, když se neustále díváš za sebe? Oproti introspekci a vzpomínání v knize ale stojí ta bezčasá přírodní lyrika, které působí nadčasově a harmonicky…

Já byl vždycky staromilec. Mám rád věci s příběhem. To je možná i důvod, proč jsem si vždycky lépe rozuměl se staršími lidmi. Mám hodně výrazně starších kamarádů. A troufnu si říct, že jednou z mých nejbližších kámošek vůbec byla moje babička… Skrze příběhy těchto lidí se do mě zájem o to, co bylo, musel zákonitě propsat… Pamatuji si, že když jsem byl malý, nikdy jsem nechtěl, aby mi někdo před spaním vyprávěl pohádky nebo nějaké smyšlené příběhy, vždy mě zajímaly jen jeho vzpomínky na dětství a na to, jaké to bylo dřív. Právě babička mi takhle dokázala vyprávět celé hodiny… Takže celý ten zájem o minulost je prostě už odmalička mojí neodmyslitelnou součástí. Člověk z toho navíc načerpá spoustu ponaučení. Samozřejmě nerad bych se v minulosti zaseknul, jde ale o to, že je to jedna z nejzásadnějších věcí v životě člověka – jeho kořeny, jeho původ. Cvičení všímavosti a psaní oněch přírodně-lyrických miniatur mi to celé pomáhají vyvažovat.

Vždycky nás při všem tiše a nezaujatě pozoroval
ten ručně vyšívaný gobelín Ježíše
který babička dovezla ze staré zapadlé fary
v dolnoslezském Grodišti
kam si s dětmi ještě dlouho po válce jezdila
střádat klid

Introspekce a vzpomínky, rodinná paměť s traumaty, úzkostmi, tichem a němými momenty nasycenými tím, o čem se nedá mluvit. Místo lidí promlouvají chvíle s domácími zvířaty, gesta situací a hlasy přírody kolem. Slyšíš je, nebo jim jen dáváš ve své poezii hlas?

U mě se to všechno děje nějak intuitivně. Nejsem typ autora, který si věci dopředu moc promýšlí. Nedokážu napsat text, pokud si předem určím, o čem má být a co má říkat. Námět si mě musí zkrátka najít sám… Já jsem vyrůstal z velké části jako vesnické dítě, takže pro mě byl odjakživa důležitý vztah k němým věcem – zvířatům, krajině. Díky tomu jsem se odmala učil vnímat svět i v jakýchsi náznacích, mimo slova. Dneska jsem za to hrozně rád, naučilo mě to větší pokoře a vděčnosti.

Pupus III

Protože byl ve třídě nejmenší
pořád ho bili
a tak zkoušel
karate kung-fu
a další podobné kroužky
nikde ale nevydržel
– k čemu to je
stát pět minut
v nějakém dementním postoji –
říkal

Jako hlavní téma celé sbírky vnímám mužství. Ukázal se ti zájem o něj až časem po napsání nějakých textů? Věděl jsi, že to chceš ve své poezii řešit a zpracovat?

Nad tím jsem popravdě vůbec nepřemýšlel. Opět se dostáváme k tomu, že jsem hodně intuitivní autor a samotného mě překvapuje, že se to do knihy takhle propsalo, protože si myslím, že já se svými zájmy a povahou do onoho typického chlapského světa vlastně vůbec nezapadám. Vždycky jsem byl spíše taková zasněná, citlivější bytost. I v rámci vlastní rodiny jsem měl vždy blíže k ženám, respektive jsem s nimi měl více společných témat – s babičkou, s mamkou… Takže téma mužství a jeho projevů si mě opět našlo samo. Možná za to může zase jen cosi dlouhodobě nezpracovaného ve mně.

–

Nad čerstvě rozoraným polem
strnulý letoun káněte
očividně ztratil směr

Všimla jsem si ve tvých básních častých zaváhání, nejistot, či něčeho jako prozření ze zajetých kolejí nebo očekávání subjektů básní. Co tato škobrtnutí způsobuje? Je to něco univerzálního, spojitého? Dokázal bys to pojmenovat? Nebo je to jen něco, co vychází ze čtenářské recepce?

To je zase něco, co se děje úplně mimo mne. Někdy jde o mé interpretace konkrétních aktů v přírodě, někdy ne a to pak zase přichází na řadu intuice. Možná to vychází z toho, že sám s přibývajícími roky začínám být čím dál víc skeptičtější vůči onomu všeobjímajícímu vědeckému a racionálnímu přístupu člověka ke světu. Osobně jsem spíše duchovněji založená bytost, nepotřebuji mít na všechno poučku nebo studii.

Řekl bys tedy, že jsi médiem své intuice?

Slovo „médium“ na mě působí příliš zatíženě. Spíše bych řekl, že jsem takový prostředník, zapisovatel. Jak jsem už říkal, nedokážu psát poezii systematicky, promyšleně. A to mě na celém tom tvůrčím procesu baví vlastně asi ze všeho nejvíc. To dobrodružství, ta nepředvídatelnost! U mě je to zkrátka celé podvědomá záležitost… Protože se hodně zajímám o praktickou filozofii, psychologii a osobní růst, čím dál víc se ztotožňuju s teorií, že lidská mysl je jen z několika málo procent skutečně vědomá a více než 90 procent naší osobnosti tvoří naše podvědomí. Uvědomuji si to zčásti třeba i díky vzpomínkám, které mě občas přepadávají. Někdy se mi takhle vybaví věci, o kterých jsem už léta nevěděl. Prostě v jedné chvíli náhle ožijí. Samotného mě to mnohdy překvapí, co vše moje hlava dokáže takhle zničehonic vypátrat, vytáhnout někde z hlubin. Neméně důležitá jsou pro mě pak ale i všechna ta vyprávění a tzv. příběhy z druhé ruky, díky nimž můžu druhé poznat ještě důvěrněji… Svým psaním bych chtěl takto vyjádřit obrovskou úctu a vděčnost svým blízkým a svým předkům. Proto o nich stále píšu. Chtěl bych, aby se na ně jen tak nezapomnělo… Dřív jsem měl tendenci hledat si vzory a idoly ve filmech, knihách a nevím kde ještě, dneska vím, že mí největší hrdinové byli zřejmě celou dobu na dosah ruky.