Studentská léta na Fakultě umění byla úžasná, vzpomíná sochař Šimon Szabo. Lásku k mramoru našel na Sicílii

Vaše výstava byla čtvrtou v pořadí v rámci výstavního projektu GVUO GEN*, který je určen především umělcům nejmladší až střední generace. Po třech „malířských“ výstavách (dvě samostatné a jedna skupinová z Ateliéru malby II působícího na Fakultě umění v Ostravě) byla ta vaše první zaměřená na sochařství. Kdy a jak jste se dozvěděl o možnosti představit své dílo?

V listopadu 2024 mi zavolal kurátor projektu Jaroslav Michna. Známe se vlastně už od roku 2018, kdy jsem se ještě jako student zúčastnil výstavy diplomových prací v Domě umění v Ostravě. Potom, v roce 2021, jsem měl samostatnou výstavu v Galerii Jáma 10 v Ostravě – Přívoze. A právě tam si mě Jarda všimnul víc a napsal o výstavě článek. To byl zřejmě začátek naší letošní spolupráce.

Studia v Ostravě jste ukončil v roce 2018. Pak jste absolvoval několik zahraničních stáží. Kolik jich bylo a kde?

Během školy jsem absolvoval stáž přes studijní program Erasmus. Šlo o jeden semestr na Sicílii. Tam jsem se poprvé dostal k mramoru. A co je dost klíčové, zásadně to ovlivnilo moji tvorbu. Na škole jsme mramor sice měli, ale nikdo o něj nejevil zájem. Když jsem se z této stáže vrátil, byl jsem právě ve čtvrtém ročníku. Byl jsem natolik zaujatý mramorem, že jsem ho použil pro svou diplomovou práci. Další stáž byla v Paříži u Vladimíra Škody hned po ukončení mého studia na vysoké škole a trvala tři týdny.

Ač jste se narodil v Žilině, s Ostravou vás pojí léta studií v sochařském ateliéru Jaroslava Koléška na Fakultě umění Ostravské univerzity. Vzpomínáte na toto období rád, a pokud ano, co vám především dalo?

Studentská léta byla určitě úžasná. Studium mi dalo velký přehled a rozhled v oboru umění jako takovém, v práci s tvarem a estetikou obecně. Vlastně ovlivnilo celý můj další život, protože jsem si uvědomil, že se uměleckou prací chci vážně zabývat a že mě to opravdu naplňuje. Bez studia na Fakultě umění v Ostravě bych to nezjistil.

Z výstavy Šimona Szabo. (Foto: Roman Polášek)

Kmenový kurátor GVUO Jaroslav Michna, který byl zároveň kurátorem vaší výstavy, oceňoval v úvodním textu k výstavě materiál, který jako sochař využíváte a z něhož tvoříte své sochy. Doslova napsal: „Šimon Szabo se nyní utápí v mramoru“. Má tento materiál ve vaší současné tvorbě absolutní prioritu?

Absolutní prioritu nemá, ale přitahuje mě a opakovaně se k němu vracím, protože mě strašně baví ho opracovávat. Dokonce mám skoro až úchylku, co se týká leštění, dosahování lesklého povrchu u mramoru. Což lze vidět na příkladu reliéfů, které zpracovávám do vysokého lesku. Ten proces, jak se z hrubého stavu dostanu až k detailům, mě prostě baví a vzrušuje.

Zřejmě není u nás mnoho sochařů, kteří pracují s mramorem. Možná to souvisí i s vaší restaurátorskou činností. Jak jste se k ní dostal a která díla, popř. památky, procházejí vašima rukama v současné době?

K práci restaurátora jsem se dostal už během školy, kdy jsem chodil na občasné brigády díky kontaktům a známým ze školy. Hodně studentů tehdy pracovalo na těchto brigádách. Co se týká současnosti, někdy jde o malé zakázky, jindy o velké, dohromady je toho strašně moc. Momentálně budeme restaurovat kamenné prvky a kamenné obložení na radnici v Novém Jičíně.

Restaurátoři se obvykle specializují na určitý druh materiálu a také techniku nebo technologie. Které jsou blízké vám, jaké materiály nakonec reálně jako restaurátor opravujete a jaké technologie a prostředky k tomu používáte?

Restauruji vlastně všechny druhy kamene: mramor, žulu, pískovec. Většinou jsou to tyto tři druhy. Mně je samozřejmě blízký mramor, ale v práci si nemohu vybírat. Beru ten nebo onen kámen, který je třeba zrestaurovat. A na svoje preference se neohlížím.

Z výstavy Šimona Szabo. (Foto: Roman Polášek)

Restaurátoři také musí za prací cestovat a kvůli práci dlouho setrvávat mimo svůj domov. Jste při své restaurátorské činnosti hodně na cestách, nebo se vám daří získávat práci tady v regionu?

Naše skupina má na starosti celý Moravskoslezský kraj. Je to opravdu tak, že člověk při této práci cestuje prakticky non-stop. Jezdím autem a obvykle v něm denně strávím dvě až čtyři hodiny. Měli jsme také např. zakázku v Olomouci, která už je v sousedním kraji, anebo v Brně. Někdy máme zakázky ještě dál. Ale většina zakázek, asi 90 procent rok, je tady v Moravskoslezském kraji.

Na vaší výstavě byly kromě sochařských děl z mramoru k vidění také keramické reliéfy, kolorované a dekorované např. šachovnicovým vzorem. Jde o solitéry, které byly zároveň součástí souboru umístěného na stěně. Bylo souborné pojetí prvotním záměrem, nebo každý jednotlivý kus vznikal jako samostatné autonomní dílo?

Odpověď zní: tak i tak. Co se týká keramických reliéfů, každé dílo je samostatné, ale zároveň jsem chtěl vytvořit něco jako soubor – soubor reliéfů, které při instalaci vytvoří přirozený celek. Proto jsem pracoval samostatně na každém jednom, ale občas jsem jednotlivé reliéfy dával k sobě, abych věděl, co to s nimi „dělá“, jak to funguje. A ještě takovým jedním aspektem, který ty reliéfy spojuje, je jejich přibližně stejná velikost. Ale určitě každý reliéf má svůj příběh, je jiný, je to vlastně solitér.

Jak už jsem zmínila, každý reliéf je vícebarevný, a to pokaždé jinak, co se výběru barev týče. Má výběr barvy pro vás nějaký význam?

Abych byl upřímný, tak někdy ano, ale většinou se jedná o náhodu. A také spíše o nějakou čistě estetickou záležitost. Vlastně je to u každé věci jiné, individuální, závisí to na celkovém tvaru díla nebo na použitém vzoru ve smyslu dekoru.

Z výstavy Šimona Szabo. (Foto: Roman Polášek)

Nedávno jste mi prozradil, že barva na keramických reliéfech není běžnou keramickou glazurou, která se nanáší na zpola vypálený střep a pak se opět pálí. Jde vlastně o barvu na opravu a retuše kamene, která se následně brousí a leští. Chcete o své autorské technice kolorování říci něco víc?

Nejprve bych chtěl říct, že ta barva se normálně nebrousí ani neleští. Ona se jen nanáší na kámen. To, že já ji brousím a leštím, je vlastně můj vynález. Vzniklo to při restaurování, kdy jsem si na této barvě všimnul jedné její vlastnosti minerálního charakteru, která mě zaujala. Vlastně proto jsem začal s touto barvou experimentovat. Protože barva ve velkých vrstvách tvrdne, tak jsem ji nejdřív začal brousit, a až potom mě napadlo ji také leštit. Navíc má barva ještě tu vlastnost, že umožňuje kameni i po jejím aplikování „dýchat“. Jiné barvy kámen tzv. zadusí a zničí. Barva, o které se tady bavíme, je prověřená, stálá a odolná vůči vodě.

Některé náměty se objevují jak v mramoru, tak v keramickém reliéfu. Je to např. Anubis, v egyptské mytologii bůh mrtvých, zpodobňovaný jako šakal nebo muž se šakalí hlavou. Název Horny Anubis / Nadržený Anubis, navíc odkazuje k sexuálnímu podtextu. V úvodním textu k výstavě čteme: „Szabo permanentně obkružuje téma sexuality jakožto archetypálního principu. V tvarosloví, barevnosti a detailech odkazuje na sexuální atributy, které ale bývají zakódovány pod povrchem bezprostředního čtení.“ Je-li to tak, proč vás téma sexu a sexuality přitahuje?

Odpověď je jednoduchá: Protože mě toto téma provází každý den. Člověk na to myslí stále, v mém případě od doby mého dospívání. Tomuto tématu jsem se začal důsledněji věnovat od diplomové práce, která byla ovlivněna mými vztahy. A postupně jsem v tomto tématu začal hledat i nějaké „vesmírno“. Že nejde jen o nějaký tělesný akt, ale děje se to někde mimo nás.

Z výstavy Šimona Szabo. (Foto: Roman Polášek)

Čili jde o povýšení tělesnosti až na úroveň nějakého mimotělesného zážitku?

Ano, ano, tak to lze také říci.

Protože, a hovořím za sebe, kdybych se to v textu Jaroslava Michny nedočetla, tak na mě by ta výstava působila spíše duchovně než animálně. Já bych třeba to téma sexu nebo sexuality na první pohled (a dojem) neshledala.

Duchovně to právě působit má a ta sexualita je tam jakoby schovaná. Takže to vnímám, to téma, jako něco mimozemského. Že se to děje mimo tělo ve chvíli, kdy je člověk v transu.

Ono to asi hodně souvisí s procesem tvorby, kdy právě ten tvůrčí tranz, což je takové absolutní zaujetí, může evokovat právě ty mimotělesné pocity.

Ano, tak bych to asi také definoval, že to prostě jde ze mě ven i touto formou. A stále mě to svým způsobem baví a stále v tom vidím nevyčerpatelné téma. Že je v něm velké množství faktorů a prvků, které lze využít. Proto to zatím ani nehodlám měnit. Takže v tom stále setrvávám.

Z výstavy Šimona Szabo. (Foto: Roman Polášek)

Hmotné mramorové sochy jsou krásné jak pro oči, tak lákavé pro ruce. Hladké a proti tomu drsné plochy si má člověk chuť pohladit a ohmatat. Vzhledem k pevnosti a odolnosti materiálu by to neměl být problém. Ale na výstavách je často zakázáno dotýkat se exponátů. Jak to vidíte vy? Mohou si návštěvníci na vaše sochy i sáhnout?

Já to vidím tak, že si mohou sáhnout, akorát jde o to, že pokud by na lesklé ploše zůstal prach, tak může dojít ke zmatnění lesku. Ale pokud by ten povrch byl čistý, dejme tomu otřený mokrým hadrem, tak se tomu povrchu nemůže absolutně nic stát. Materiál je ze své podstaty odolný a má dlouhou životnost. Na druhou stranu, co se týká těch zdrsněných ploch, tam zase vzniká riziko poškození, pokud by někdo měl hodně mastné, nakrémované ruce. Takže je to vlastně poněkud diskutabilní.

V galerii jsou sice optimální podmínky, ale bohužel i tak je prach všude. Ale tady jsme se zase obloukem dostali ke spojení s vesmírem, což je neustálá cirkulace prachu. Takže ať chcete nebo chcete, vaše sochy jsou vystaveny i tomuto vesmírnému prachu. I když v naší biosféře jde hlavně o prach pocházející většinou z progrese civilizace na naší planetě, který díky gravitaci padá a usazuje se prakticky všude a na všem.

Ano, ale když se vrátím k mramoru, tak je to výborný a stálý materiál, i když ho umístíte to exteriéru. Samozřejmě vyžaduje péči a údržbu jako je např. tlakové čistění vodou, hydrofobizace a další postupy podle rozsahu poškození. V podstatě je to nesmrtelný materiál. Takže otázka „osahávání“ je pro mě spíše nepodstatná, asi bych ji nakonec vůbec neřešil. Nicméně faktem je, že i mramor v exteriéru degraduje, asi tak po stovkách let, kdy lze minimálně pozorovat jeho zbroušení anebo i větší ztrátu prvků a detailů, například v případě byst, portrétních soch.

Z výstavy Šimona Szabo. (Foto: Roman Polášek)

Když je řeč o mramoru, zvolil jste si kontrastní přístup v jeho opracování. Kurátor výstavy to vystihnul těmito slovy: „Autor operuje s jeho duálním hrubým zpracováním, definovaným tesanými vrypy a exkluzivním, ve smyslu vyhlazeným a leštěným, povrchem. Protikladnost finálního účinku důmyslně otevírá možnosti vnímání, kdy vizuální hmat diváka chvíli klouže po hladkém povrchu, aby vzápětí zapadl do hrubých brázd vytesaných sochařským dlátem.“ Chtěl jste tímto dvojím opracováním ukázat kvalitativní možnosti materiálu, v tomto případě mramoru? Všimla jsem si, že v případě carrarského mramoru jeho povrch vždy opracováváte do hladka, leštíte.

Není to pravidlo, ale většinou to tak vyšlo, co se tyká carrarského mramoru. Dvojím zpracováním se zabývám docela dlouho, proto se mi supíkovický mramor líbí mnohem víc, neboť v něm lze udělat právě ten větší povrchový kontrast – kontrast struktur. Když se povrch supíkovického mramoru zdrsní, tak odhalí světle šedou, až téměř bílou barvu, a ta vyleštěná část zůstává tmavší. Tak vznikne dobrý kontrast, který také může definovat odlišnost pohlaví. Žena je vyjádřena něžněji a muž naopak hrubší strukturou.

Usadil jste se v Ostravě. To vám umožnilo odebírat pro svou práci a tvůrčí záměry právě supíkovický mramor. Mohl byste ho detailněji charakterizovat?

Supíkovický mramor jsem si oblíbil hlavě proto, že se mi líbí jeho kresba po vyleštění. Že on se vlastně skládá z krystalků, což je kalcid, a frakce, hrubost kameniva, je v rozmezí dva až tři milimetry, je tedy mnohem větší oproti carrarskému mramoru. Ve mně to evokuje dříve zmíněné vesmírno mnohem víc než carrarský mramor.

V bezprostředním sousedství vaší výstavy se současně konala výstava sochařky Šárky Mikeskové, která je zde k vidění až do půlky července. Obě výstavy spolu – dle mého názoru a pocitu – rezonovaly velmi dobře. Jak jste vnímal toto dočasné těsné sousedství, respektive sdílení prostoru pod jednou střechou?

Šárka Mikesková je podle mě skvělá sochařka. Sám jsem byl zvědavý, jaké kontrasty a pocity z toho vzniknou. Z Šárčiny výstavy mám hluboký dojem, je to silná výstava. Naše výstavy vytvářely v dobrém smyslu kontrast. Obecně ale jde o odlišné umělecké přístupy i o jiná témata.

Mohl byste na závěr našeho rozhovoru vysvětlit, proč jste výstavu pojmenoval Between (česky Mezi)?

Názvem výstavy jsem definoval jakýsi meziprostor, ve kterém se měl pomyslně odehrávat první kontakt, sympatie, samotný sexuální akt. Between jako Mezi. Mezi mramorem a odlišnou matérií nebo předmětností. Dalším „mezi“ je zpracování mramoru: hladká, vyleštěná část versus hrubé opracování. Hybridizace lidských, zvířecích a architektonických forem.

*

Výstava sochaře Šimona Szabo s názvem Between se v rámci projektu GVUO GEN* konala v Domě umění v Ostravě od 21. května do 15. června 2025.