Jan Hanousek: V mém životě je nejdůležitější pokora. Drží mě nad vodou

Honzo, pocházíš z hudební rodiny s velkou uměleckou tradicí. Kdy jsi vlastně začal psát první skladbičky a kdo stál u tvých začátků?

Už během prváku na konzervatoři jsem utíkal od čistého interpretování hudby do kapel, dokonce jsem zpíval v punkové kapele a zkoušel hru na bicí. Hrával jsem se skvělým amatérským kytaristou Michalem Vrbíkem a s ním vznikaly moje první autorské skladbičky na violoncello. Pamatuji si, že během studií v Brně jsem si vzal sluchátka a v parku u školy jsem improvizoval na cello do hudby kapel jako Dream Theater či System of a Down. Alba Scenes of Memory a Six Degrees of Inner Turbulence považuji dodnes za geniální.

S tím rád souhlasím. Co tě kromě progresivního metalu ještě ovlivnilo?

Největší mrazení jsem měl, když jsem byl na koncertě Janáčkovy filharmonie, na kterou jsem chodil díky mému strýci Jiřímu Hanouskovi, vynikajícímu violoncellistovi, který mi položil základy hry na cello. Během poslechu té nádherné hudby starých mistrů jsem si říkal: Tohle bych tak rád uměl napsat. Nebo když jsme ve studentském orchestru pod vedením maminky Nadi hráli třeba díla Edvarda Griega, jsem tu hudbu tak miloval, že jsem toužil takovou tvořit. Zhruba ve dvaadvaceti, kdy jsem dokončil absolutorium, jsem předtím, než jsem šel studovat dramaturgii, měl asi rok nebo dva roky čas, kdy jsem byl doma. Denně jsem psal hudbu a skládal také na violoncello tak, že jsem si nahrál základní linku a do ní přidával další dva až tři cellové hlasy. Takhle vzniklo i album, které jsem pak hrával na koncertech živě, nechal jsem si jen podklady ze tří hlasů a hlavní melodii jsem hrál živě. Taková „One man Apocalyptica show“ (úsměv)…

Co na tvé „apokalyptické“ vize říkali tví rodiče? Tvůj otec je kromě mnoha jiných aktivit také šikovný skladatel.

Táta Petr se vracel první z práce a já se na něj hrozně moc těšil. Poslechnul si, co jsem nahrál nebo napsal do not a velmi vlídně mi to zkritizoval, pracoval se mnou a vedl mě k lepším výsledkům. Však taky učil improvizaci v Brně na JAMU a na vyhlášených klavírních kurzech v Mikulově. Později, když už se mi podařilo napsat soundtrack do několika celovečerních dokumentárních filmů Jiřího Pecháčka, se mi postupně začal hodně věnovat i dědeček Pavel z tátovy strany, skvělý skladatel. Už od počátku byl moc rád, že se o psaní hudby pokouším. Vždy mi napsal dlouhý mail, kde popsal to dobré a naznačil prostor k zlepšení. I babička Eva při mě velmi stála. Jsem jim moc vděčný, že mě celou dobu podporovali a pomáhali.

Díky za podrobné uvedení do tvých kompozičních začátků. Pojďme ale k aktuální nahrávce. Pokud se nemýlím, její vznik částečně inicioval také tvůj profesor violoncella Jan Škrdlík?

Je to tak. Když jsem koncertoval s panem profesorem Škrdlíkem v duu, napadlo jej, že bych napsal skladby pro orchestr, který vede v Miroslavi. Tak začalo vznikat album Modlitby za život. V té době se už hrávaly moje „komořiny“, také jsem pro nás napsal v rámci mezinárodního hnutí Suprarealismu suitu pro dvě cella, se kterou pravidelně vystupujeme.

Mohl bys přiblížit, čeho se Suprealismus a konkrétní suita týká?

Rád. Náš styl hlásá, že jsou tři vrstvy reality, takže věty jsou nazvány Matérie, Vnitřní svět a Realita nad námi, která je dost temná, tak jsem přidal poslední, Apotheosis, o smíření s Bohem.

Hudební kreativita se v rodině Hanousků dědí z generace na generaci. Dokázal bys popsat proces zrodu tvých skladeb? Píšeš hudbu u svého nástroje, nebo ji nejdřív zaznamenáš v hlavě a pak teprve přichází její grafický zápis?

Ať už skládám violoncellový part do hudby kolegů v kapelách, nebo tvořím novou sólovou skladbu na cello, nebo tedy přímo píši noty, slyším většinou hudbu dopředu v hlavě a jenom ji zahraji nebo napíšu. Za inspiraci se průběžně modlívám. Ale nebylo to vždy tak lehké. Mnoho prvních let bylo spíš takové experimentování. Hlavou se mi honila spousta rytmů, melodií, harmonií, ale já je nedokázal přesně převést do not nebo zahrát na cello. Správný rytmus je docela těžký! Nepíšu vertikálně, ale horizontálně, po celých blocích, slyším v hlavě každý jeden hlas celku a má hudba je často výrazně polyfonní. Během studia na konzervatoři jsem psychicky onemocněl, měl jsem po škole silné deprese a psal jsem a poslouchal velmi temnou hudbu. Zlom přišel, když jsem si řekl, tak, je mi smutno, ale proč psát takovou hudbu? Na celém světě je tolik bolesti, raději v sobě objevím a stvořím něco pozitivního. Má hudba se proměnila, já se proměnil. Táta mi hodně pomohl znovu v sobě objevit světlo. Když za světlem jdeme, každého obejme a přijme.

To je silný příběh a moc ti držím palce. Ještě ke tvé aktuální nahrávce Modlitby za život, kterou jsi nedávno vydal elektronicky. Jaké má tvé album příběh?

První skladbu jsem napsal již v době pandemie v roce 2020. Do loňského roku jsem měl asi pět skladeb, ale pak přišel rozchod s mou životní láskou a já dopsal další tři během jediného týdne. Takového supervizora dělali moji rodiče, maminka byla dirigentka a houslistka a táta skladbě velmi rozumí, ale nemuseli příliš zasahovat. Jde tedy celkem o osm skladeb, které reflektují současnost a zároveň je výrazně pojí gregoriánský motiv Dies Irae, tedy Hněv Boží, ze zádušní mše raně středověké doby. Mé poděkování patří Petru Rotreklovi, hlavnímu dramaturgovi města Opavy, za podporu se vznikem a prezentací desky v rámci festivalu Další břehy a samozřejmě hudebníkům ze Slezského divadla, kteří spolu se mnou hudbu natočili, jmenovitě především Simonce Koníkové, vedoucí houslí, která odvedla velký kus organizační práce.

Odjakživa inklinuješ k metalové hudbě, ale ve tvé muzice přibývají i duchovní prvky vzdáleně evokující estonského skladatele Arva Pärta. Jak budeš svou nahrávku hrát koncertně? Dát dohromady orchestr jako na premiéře v opavském kostele sv. Vojtěcha by bylo asi příliš obtížné…

Součástí grantu od města Opavy, který jsem získal, byla prezentace hudby v širším měřítku. Moc bych si přál, kdyby Modlitby za život hráli žáci a studenti základních uměleckých škol nebo konzervatoří. V srpnu bude studovat a provádět finální skladbu Zrození orchestr miroslavských kurzů. Slovy děkana Václava, který mi umožnil koncert v tak nádherném prostředí kostela svatého Vojtěcha a byl jedním z kmotrů: „Ať album žije a přináší dál lidem radost.“ Mé skladby budu nabízet k interpretaci zdarma. A metalovou hudbu jsem úplně neopustil. Brzy opět vystupuji s Bohemian Metal Rhapsody.

To rád slyším! Na otázku o tom, jak jsi po rozchodu napsal tolik skladeb, ještě navážeme. Inspiraci ti přináší silné zážitky, ať už jsou příjemné, či naopak. Píšeš teď muziku spíš pravidelně nebo nárazově?

Kdysi jsem psal každý den, inspirace bylo spousta. Teď opravdu spíš čekám na vhodný moment. Snažím se být před Bohem čistý a ono to přijde. A myslím, že silné zážitky, ať dobré, nebo špatné, inspirují výraznou většinu umělců, tedy i mne.

Byl někdo z našich či světových skladatelů tvým vzorem?

Jan Škrdlík v mé tvorbě cítí vlivy Janáčka, konkrétně jeho „sčasovky“. To je pro mne velká čest. Leoše Janáčka miluji. A Bohuslav Martinů, jeho zpracování folkloru je úžasné. V mé hudbě je myslím přítomná i třeba severská melodika. Zmiňoval jsi minimalistu Arva Pärta. Slyšel jsem v podání mé sestry Alenky, výborné houslistky, živě jeho skladbu Spiegel im Spiegel, jeho hudba je nádherná. Inspiruje mě současná tzv. epická hudba, album La Belle Epoche od Audio Machine mě provází. Tam je nejspíš ta prostupnost pro klasikou nepolíbeného posluchače. Je to podle mne velmi hluboká hudba.

Jakým projektům se v současné době věnuješ?

Mé mamince hráli na nedávném pohřbu mé skladby, i proto, že většina muzikantů, kteří natáčeli mé album, jí prošla rukama. A na základě toho mě širší rodina oslovila, ať napíšu suitu k její poctě, pro naše obsazení. Tedy pro spoustu dechových a dalších nástrojů. Zatím jsou na světě dvě věty. Chtěl bych dokončit Ave Maria pro mojí vzácnou sousedku, operní pěvkyni Olgu Procházkovou, už jí to dlouho dlužím. Jinak klasika, kapely, duo s Janem Škrdlíkem, také jsme založili projekt s vynikajícím bubeníkem Ivem Samiecem. Ukončil jsem spolupráci s dlouholetým kolegou, tak se mi otvírají dveře na mnoha jiných místech.

Narodil ses v Opavě a stále zde žiješ. Co tě k rodnému městu poutá?

Cítím se tady dobře a mám tady tátu. Opava je krásné kulturní město. Jedna věta v albu je věnována přímo jí. Skladba je složená v duchu vídeňského valčíku, což se myslím k Opavě hodí. Také mě fascinuje, kolik skvělých hudebníků, básníků a výtvarníků v Opavě žije a vzájemně se různě propojuje a spolupracuje. Odehrál jsem se svou autorskou tvorbou na violoncello nespočet vernisáží, básnických čtení a podílel se na mnoha albech různých kapel. Rád bych vypíchnul spolupráci s tvým bráchou Davidem Bátorem, úžasným básníkem z Branky u Opavy, točíme se kolem sebe už desetiletí. S Davidem jsme již někdy kolem roku 2010 poprvé vytvořili multižánrovou projekci pro festival Bezručova Opava. Já vymyslel koncepci a složil symfonickou hudbu, David napsal básně a fotograf Petra Kolman dodal vizuál. Naše spolupráce nakonec vyústila v knihu Kreslostroj, kde David napsal na mou nově vznikající hudbu poezii a Kolman dodal abstraktní fotografie. Opava je opravdu místem, kde tepe hudba. Teď nedávno si mě pozvala mladičká a vážně šikovná kytaristka a zpěvačka, ať jí do jejího alba natočím violoncello, jmenovala mi tolik nových opavských kapel, které neznám, a ona zase vůbec nic neví třeba o Jurovi Bosákovi, který patří k mému mládí! Přijde mi to pozoruhodné.

Prozradíš své životní motto?

Ano rád. Psal jsem ho tehdy do Almanachu české poezie za rok 2015 (Rybářů odlivu), kde vyšly mé básně, a stále to platí: „V mém životě je nejdůležitější pokora, drží mě nad vodou. Neznamená to zastavit se a nejít dál a výš, ale umění být vděčný.“ Pokoře je nejblíž slovo vděčnost. My Češi máme hodně za co děkovat.