Všichni jsme chtěli být mudžahedíny, líčí afghánská autorka ruskou okupaci aneb ostravský MAČ v poločase

Měsíc autorského čtení (MAČ) vstoupil do druhé poloviny a už v poločase lze směle konstatovat, že nová dramaturgie festivalu prospěla. Ve vzduchu se totiž vznášely jisté obavy, protože literární klání po dlouhých více než dvaceti letech rezignovalo na tradiční národní linku, kdy se na pódiu každé léto prezentovalo 31 spisovatelek a spisovatelů z jediného státu, například z Tchaj-wanu, Norska, Islandu, Maďarska či Španělska. Letošním spojovníkem se však stalo „pouze“ téma, když organizátoři vsadili na pojem EXIL.

Radikální změna dala akci nečekanou dimenzi. Festival je najednou intenzivnější, barvitější, emotivnější a především angažovanější. V Brně i Ostravě totiž spisovatelé ze čtyř kontinentů denně poukazují na neblahý stav tohoto světa, o kterém podávají zprávu nejen prostřednictvím literárních děl, ale také konkrétními činy. Před emigrací i po opuštění vlasti. „Z Turecka, kde mi hrozilo uvěznění, jsem se dostala díky aktivitám německého PEN klubu. Proto se dnes aktivně zajímám o osudy jiných literátů, kterým doma také hrozí vážné nebezpečí,“ vyprávěla na MAČi například kurdská spisovatelka Meral Şimşek, která se v minulých letech podílela na záchraně několika afghánských literátů. Před uvězněním, ale dost možná i před smrtí.

Klub Provoz je při MAČi zpravidla zaplněn.

U stolů před klubem Provoz se o nové podobě MAČe často vedou diskuse. „Mělo by to tak zůstat, tohle je asi nejlepší ročník festivalu. Ale asi nebude snadné najít podobně mocné téma jako exil,“ je slyšet z hloučku, ve kterém diskutují ostravští literáti Radek Jursa, Barbora Sebera, Marek Timko i několik diváků. Vypichují sílu výpovědí dosavadních zahraničních účastníků. „V mnohém jsou si podobní, spojuje je obrovská odvaha, odhodlání i naděje,“ přemítají nad exulanty.

Když MAČ představoval národní literatury, na pódiu četli autoři, které sjednocovala jen státní příslušnost či národnost. Sešli se tvůrci nejrůznějších žánrů, zastánci roztodivných idejí a ideologií, extroverti i introverti, prostě pestrá směsice, která ale občas působila také rozpačitě či někoho nudila. „Ted jsem výpověďmi každý den tak zasažena, že mívám i slzy ve tváři,“ svěřuje se jedna divačka. Konkrétně se jí to stalo třeba po nedělním vystoupením angolské autorky Aaiún Nin, jež nyní tvoří ve Švýcarsku. Festival letos klade i vyšší nároky na diváky, což ti ostravští kvitují s nadšením: „Loni se stačilo seznámit s dějinami jediné země, což byl Tchaj-wan, letos se musím speciálně připravovat na každý večer. Co vystupující, to jiná země a jiná historie.“

A třeba novodobé dějiny Angoly jsou plné násilí, před kterým se utíká do bezpečí. „Ze Středozemního moře je masový hrob,“ recituje silným hlasem básnířka Aaiún Nin, zatímco dva miliony Čechů každý rok míří na pláže do Chorvatska, Řecka, Itálie, Turecka, Egypta nebo Španělska. Vykoupat se v tom masovém hrobu. „Evropské vlády jsou zproštěny provinění za nečinnost. Ve jménu božím,“ zazní dále v sále. A dojde i na pytle s obilím, kterými se Evropa v Africe vykupuje. Na dětskou práci a nafouklá břicha podvyživených malých Angolanů a jejich útroby plné parazitů.

Angolská autorka Aaiún Nin v Provozu. (Foto: Ivan Mottýl)

Dotaz, který následně pokládám, považuje spisovatelka za naivní. Oháním se aktuálními zprávami BBC, která o současném angolském prezidentovi referuje také jako o reformním politikovi „gorbačovského typu“. Prezident João Lourenço je od letošního února i předsedou vlivné Africké unie, která sdružuje 55 států. „Bohužel, angolský režim v tuto chvílí nevpouští do země žádné zahraniční novináře,“ informuje Aaiún Nin. Africké unii sice občas předsedají i demokratičtí státníci, často ovšem i diktátoři, v letech 2015 až 2016 to byl třeba nechvalně proslulý Robert Mugabe ze Zimbabwe.

„Všichni jsme chtěli být mudžahedíny, muži i ženy, a bojovat s okupační Sovětskou armádou,“ vypráví v kruhu diváků po skončení úterního čtení Parween Pazhwak. Když Rusové vpadli do její země, bylo jí teprve dvanáct let, ale snila o tom, že i ona bude okupanty vyhánět se zbraní v ruce. Nakonec sovětská invaze vyhnala její rodinu, napřed do Pákistánu a posléze do Kanady. Narodila se v roce 1967, stejně jako autor tohoto textu, který vyrůstal v antikomunistické rodině a bezprostředně po sovětské okupaci vydal speciální číslo Rodinných novin, které invazi odsoudilo. A to snění o pomoci mudžahedínům v jejich spravedlivém ozbrojeném boji tak bylo dětským poblouzněním i na adrese Revoluční ulice číslo 33 v centru Ostravy (dnes Českobratrská).

Exil, to je také stesk a samota. Odtržení od vlasti. „Díla afghánských spisovatelů, ať už vznikající přímo v Afghánistánu, nebo v afghánské diaspoře po celém světě, se ke mně dostávají jen velmi sporadicky,“ vypráví Pazhwak, která žije v kanadském Ontariu. „Naše národní literatura, to jsou poztrácené korálky z drahocenného náhrdelníku. Rozlámané a zmatnělé prachem, zakutálené do zapomenutých koutů. Doma jsem obecně více četla, a to především díky bohaté překladové produkci v perštině v sousedním Iránu. Největší překážkou je nyní mé odloučení od mateřského jazyka a moje neúplná znalost jazyka hostitelské společnosti. Angličtinu jsem se sice naučila díky čtení knih svým dětem, ale pořád mi úplně nestačí pro porozumění hlasu nejlepších děl současné světové literatury.“

Na MAČi četla a diskutovala také iránská básnířka Fatemeh Ekhtesari, která byla režimem odsouzena k 99 ranami bičem a 11,5 letům vězení. Anebo bangladéšský autor Ahmedur Tutul Chowdhury, jenž přežil útok mačetou, což byla pomsta islamistů za knihy, které vydával ve svém nakladatelství. V pondělí 14. července zase o vyhrocené lidskoprávní i ekonomické situaci ve Venezuele vyprávěl spisovatel Juan Carlos Méndez Guédez, který žije ve Španělsku: „V mé vlasti se aktuálně nedá mluvit přímo o diktatuře, a dokonce tam mohou být představovány i moje knihy. Když mi tam ale uspořádali autorská čtení, nepřišel ze strachu žádný novinář, protože by pak mohl mít velké problémy.“ Vyhození z práce je přitom ta nejméně bolestivá reakce venezuelského systému, kdokoliv prostě může beze stopy i zmizet. „Ve Španělsku žiji téměř třicet let a mám třiadvacetiletou dceru, ale ještě jsem si netroufl ji vzít do své vlasti. V tuto chvíli by to byl krajně nezodpovědný krok, mohl by ji třeba unést nějaký gang a požadovat výkupné, tohle se exulantům při návštěvě rodné země reálně stává.“

Novou dramaturgii zahraniční části MAČe zosnoval český teatrolog, anglista a překladatel Pavel Drábek. Pedagog z britské University of Hull a celoživotní shakespearolog, který v těchto dnech často tlumočí autorská čtení exulantů i v klubu Provoz a Divadle Husa na provázku. O autorech, kteří museli opustit vlast, přitom mluví jako o zvláštní diaspoře. „Je to podivuhodná, nebezpečná s často až děsivá země jménem Exil,“ přemítá. „Každý z našich jednatřiceti hostů na vlastní kůži zažil, co znamená být uprchlík.“

I Drábek přitom žije v „exilu“, ovšem naprosto dobrovolném. Jeho práce na britské univerzitě je důsledkem spolupráce demokratických zemí, z diktatur se ale utíká přes ostnaté dráty a třeba už zmiňovanou kurdskou spisovatelku Meral Şimşek se řečtí pohraničníci rozhodli utopit v řece Evros, když ji v roce 2021 vyhodili z loďky do říčního proudu. Mnozí spisovatelé o podrobnostech svého odchodu z vlasti raději vůbec nemluví, protože by tak mohli ohrozit životy těch, kdo jim k útěku pomohl.

Kurdská autorka Meral Şimşek a ostravský turecký básník Erkut Tokman. (Foto: I. Mottýl)

I když hlavní pozornost přitahuje zahraniční část MAČe, festival má i tradiční českou a slovenskou linku. A také tam proniká téma exilu. „Čas od času doma žertujeme o tom, kam budeme utíkat, za kterými vzdálenými příbuznými, na který kontinent? Třeba kdyby sem měli přijít Rusové. Já budu na ráně jako proukrajinská aktivistka, říkám manželovi, a on kontruje: nezapomínej, ty peníze pro ukrajinskou armádu jsme posílali z mého účtu! Pochází ze staré pražské židovské rodiny a černý humor tohoto typu umí ocení,“ přemítá spisovatelka Marie Iljašenko v odpovědi na dotaz: „Dovedete si představit, že byste z nějakých důvodů také musela žít v exilu?“

Básník, lingvista, etnolog, básník a publicista Miroslav Černý z Opavy vnesl do klubu Provoz exilové téma v netypické podobě. Hovořil o původních obyvatelích dnešních Spojených států, kteří v mnoha případech nemají americké občanství, tudíž jsou i doma v jakémsi trvalém exilu. A nemají přitom šanci zemi opustit. Černý četl i z knihy Moudrost stezky, za kterou byl letos nominován na Cenu Jantar. Diváky v Provozu šokoval také informacemi o rychlosti, s jakou mizí jazyky z povrchu planety Země, když umře poslední mluvčí, který určitou řeč ovládá. Ztrácí se jeden jazyk za týden až deset dnů, do konce 21. století může zaniknout přes tři tisíce jazyků. Autor v jedné eseji připomněl například osud Cristiny Calderónové, která byla poslední mluvčí indiánského kmene Jámana z Ohňové země. Zemřela v roce 2022.

Indiáni Jámana si jazyk udržovali po staletí, kmenová řeč ale postupně zahynula s bílou „civilizací“, která pronikala na americký kontinent od 16. století. MAČ k divákům promlouvá teprve 26 let, i on ale může snadno zaniknout. Pokud by se například v České republice chopili moci populisté, oligarchové, nacionalisté a vůbec extremisté z krajních pólů politického spektra. A umlčet ho může i další ruská okupace, vždyť ta nedávná skončila až v červnu 1991, když Československo oficiálně opustil poslední sovětský voják ze statisícových šiků, které do země vtrhly v srpnu 1968.

Dějiny se pořád opakují, proto občas spisovatelům vystupujícím na MAČi ukazuji mapu z počátku 20. století, která ukazuje, kde tehdy začínalo Ruské impérium (Российская империя). Za humny, konkrétně 97 kilometrů od Ostravy, kdybychom se autem vydali do nedalekého polského města Mysłowice. A tam dodnes stojí trojmezní sloup tří tehdejších říší: německé, rakouskouherské a ruské. A na to vemte jed, že tahle mapa visí dodnes v Kremlu. Kam totiž jednou vstoupila ruská bota, chce se tam opět vrátit…