René Adámek: Světu chybí láska. Technický pokrok i honba za požitky a bohatstvím jsou jen písek na poušti

Váš život je neodmyslitelně spojen s Ostravou, ale pocházíte ze severočeského Rumburku. Jak se stalo, že vás osud zavál do našeho kraje a kde jste získal své hudební základy? 

V Rumburku jsem se v roce 1955 narodil, ale rodiče se krátce na to odstěhovali do Ostravy. Do mých pěti let jsme bydleli v nájmu v Radvanicích v domku se zahradou. Sousedé měli malé hospodářství a já si mohl hrát s jejich domácími zvířaty. Pro fantazii malého dítěte bylo také skvělé objevovat různá zákoutí ve stodole, na půdě, pozorovat ptáky nebo broučky na trávníku a prožívat tak malá dobrodružství. V roce 1960 jsme dostali třípokojový služební byt v Hrabůvce. Otec byl redaktorem novin a maminka učila na Lidové škole umění klavír. Tehdy se tam mocně stavělo a my jsme se s partou stejně starých vrstevníků proháněli po okolí na kolech a sledovali postupný růst sídliště. V rodině se pěstovala hudba, četba, návštěva výstav a divadelních představení. Maminka dokonce vedla s mojí tetou Helenou Prokopovou divadelní soubor s názvem Start. Obě také psaly divadelní hry. V některých jsem účinkoval. Vzpomínám, že jsme několikrát absolvovali úspěšná vystoupení na festivalu Jiráskův Hronov. Vstupem na LŠU se můj zájem začal soustředit stále více na hudbu. Školu jsem však navštěvoval pouze 5 let. Vyhrál jsem několik soutěží STM (Soutěž tvořivosti mládeže) a v 10 letech si mne vzala pod patronát profesorka Teresie von Tröster. Docházel jsem k ní na konzervatoř nebo do jejího bytu na Tyršově ulici v Opavě. Byla to velká umělkyně, která získala laureátský titul na soutěži ve Vídni, kde v porotě seděly takové osobnosti jako Artur Rubinstein nebo Sergej Rachmaninov. Práce s ní byla ryze na profesionální bázi a já jsem jí za její čas i kreativitu dodnes vděčný.

Hru na klavír jste posléze studoval na ostravské konzervatoři u legendárního Jana Marcola. Prozradíte, jaký byl a co jste si od něj odnesl? 

Jan Marcol se mnou začal pracovat v mých 12 letech. Byl absolventem AMU ze třídy Ilony Štěpánové Kurzové, dcery zakladatele moderní klavírní školy Viléma Kurze. Touto metodou jsem prošel i já a po celou dobu mé 45leté pedagogické praxe ji předávám dál. Marcol mi byl uměleckým i lidským vzorem. Byla to introvertní a hluboce přemýšlivá osobnost. Pamatuji si na jeho skvělá vystoupení s Janáčkovou filharmonií, kdy pod vedením japonského dirigenta Takashi Asahiny provedl Beethovenův koncert Es dur. V paměti mi utkvěla rovněž jeho spolupráce s francouzským dirigentem Sergem Baudem v Ravelově Koncertu G dur. Jeho umělecký růst zásadně ovlivnilo studium umělecké aspirantury u Ivana Moravce, u kterého mi také zařídil konzultaci a já mohl Mistrovi po mnoha letech, kdy jsem pracoval jako docent na Katedře hudební výchovy Ostravské univerzity, za jeho lidský přístup věnovat několik svých CD. Pokud bych měl shrnout, co jsem si od svého pedagoga odnesl do života, tak to jsou pokora, soustředěnost, preciznost, práce na detailech a ponor do studia.

Vaším dalším pedagogem byl Vlastimil Lejsek, který vedl vaše kroky na JAMU v Brně. Jak na vás tento klavírista zapůsobil?

Vlastimil Lejsek byl protipólem Jana Marcola. Byl milovníkem života v jeho různorodých formách. Měl obrovské znalosti např. z astronomie, kdy si sám sestrojil dalekohled, kterým fotil Měsíc. Dalšími jeho zálibami byly historie, geografie, politologie, ale také třeba vaření. Byl skvělý kuchař. Miloval humor i debaty ve vybrané společnosti, kterých jsem se s  jeho dovolením mohl zúčastnit i já. Málokdo ví, že byl laureátem Lisztovy soutěže v Budapešti. Měl na repertoáru kompletní klavírní dílo Georga Gershwina a asi tři desítky klavírních koncertů. Naprostou uměleckou doménou však byla pro něho spolupráce v klavírním duu s jeho ženou Věrou Lejskovou. Nebojím se říct, že patřili ke světové špičce. Osobně se znali s osobnostmi, jako byli např. Darius Milhaud, Benjamin Britten či Dmitrij Šostakovič. Založili Schubertovu soutěž, která trvala od roku 1978 nepřetržitě až do roku 2019. Je neodpustitelnou chybou, že město Jeseník se této významné kulturní akce zřeklo. Když mi bylo padesát, pracoval jsem v porotě zmíněné Schubertovy soutěže. Tehdy mi profesor Lejsek nabídl tykání. Byli jsme si velice blízcí. Sledoval mé pedagogické i umělecké počínání. Vážím si faktu, že přijal nabídku Ostravské univerzity k napsání oponentského posudku mé habilitační práce, kdy se vyjádřil k mé činnosti velmi pochvalně.

Váš profesní život byl rozklenut mezi interpretací a pedagogickou praxí. Proč jste se nestal umělcem z povolání?

Mým cílem a přáním bylo mít obě roviny, tedy uměleckou i pedagogickou, v rovnováze. Učit jsem začal v roce 1976 na Lidové škole umění ve Vítkově. Hned na podzim téhož roku jsem v tomto městě přednesl klavírní recitál, na který mne přijel povzbudit Jan Marcol se svou chotí. To mne moc potěšilo. JAMU jsem studoval od roku 1977 dálkově. Jednak proto, že mí rodiče byli v důchodu a bylo by pro ně obtížné mi platit studium v Brně, ale také proto, že pedagogická práce mne nesmírně bavila. Po příchodu Petra Hanouska do Vítkova, s nímž jsem hrál v klavírním duu, a zisku laureátského titulu na Schubertově soutěži, se má koncertní činnost značně rozšířila. Hrál jsem prostřednictvím Kruhu přátel hudby po celé České republice. Zahraniční koncerty mne zavedly do Polska, Maďarska, Německa, Rakouska, Itálie, Francie, Velké Británie aj. Učil jsem na uměleckých školách v Katovicích (Akademia muzyczna), Rakousku ( Universität für Musik und Darstelende Kunst Graz) a (Kirchliche Hochschule E. Stein Stams) a Anglii (Hollowey University London). Masterclass jsem měl také v polském Rybniku, maďarském Gödöllö a pravidelně na Slovensku v různých městech. Velmi často jsem natáčel v rozhlase a mám na svém kontě několik CD.

To je velmi naplněný život. Zmínil jste komorní duo s Petrem Hanouskem. Co vás na této disciplíně bavilo a naplňovalo a na koho rád vzpomínáte? 

Komorní hra je moje velká láska. Je to zpravidla velmi intimní hudba, ve které má skladatel možnost vyjádřit své niterné pocity. Její těžiště pro mne spočívalo ve zmíněné spolupráci s Petrem Hanouskem v klavírním duu. Vedle toho jsem přes tři roky hrál s japonskou houslistkou Yuko Kimurou. Vzpomínám na skvělé koncerty s mým přítelem Františkem Novotným, profesorem JAMU a VŠMU, či Vítem Mužíkem, koncertním mistrem Moravské filharmonie Olomouc. Z pěvců bych jmenoval Rolfa Wolrada ze SRN, Eriku Šporerovou, Terezu Mátlovou nebo Danuši Míčkovou. Zanedbatelná není ani spolupráce s PSMU pod vedením skvělého Lubomíra Mátla. Nesmírně si cením spolupráce s Kubínovým a Janáčkovým kvartetem, kdy jsme spolu provedli např. Klavírní kvintet a moll Vítězslava Nováka či Koncert pro housle, klavír a smyčcové kvarteto Ernesta Chaussona s Františkem Novotným. Zmínit bych chtěl také hru v klavírním triu, kdy jsme provedli dílo Bohuslava Martinů s orchestrem Bohemia. Byla to krásná doba, kdy jsem si rozšířil repertoár a navázal cenná umělecká i osobní přátelství.

Uplatnil jste se jako sólový interpret i po boku orchestrů. Která role vám byla bližší? 

První sólový klavírní koncert jsem nastudoval ve svých 15 letech. Šlo o Mozartův Koncert d moll. Hrál jsem s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Moravskou filharmonií Olomouc, Komorním orchestrem Leoše Janáčka, Komorním orchestrem ostravské konzervatoře, Orchestrem Bohemia,  Helfertovým orchestrálním sdružením Brno, polskou Rybnickou filharmonií ROW atd. Spolupráce s orchestrem je pro hudebníka vždy svátkem. Doslova jsem si to užíval. Bavilo mne střídat sólovou hru s komorní v jejích různorodých podobách a završit to hrou s orchestrem.

Vaše pedagogická dráha je velmi rozsáhlá. Učil jste na Ostravské univerzitě i na slovenských hudebních fakultách. Jsou mezi nimi velké rozdíly? 

Na Ostravské univerzitě jsem působil dvacet let. Po obdržení titulu docent jsem pracoval na děkanátu PdF OU jako proděkan pro zahraniční styky. Byl jsem rovněž ve funkci vedoucího katedry. Na Slovensku jsem již coby univerzitní profesor dlouhá léta učil na Katolické univerzitě v Ružomberku a Akademii umění v Bánské Bystrici. V úvazku jsem měl výuku hry na klavír, komorní hru, hru partitur, dějiny a literaturu klavíru. Vedl jsem bakalářské, diplomové, rigorózní i dizertační práce. V Ružomberku jsem dosud předsedou Oborové rady doktorského studia. Na všech zmíněných školách jsem měl vedle sebe skvělé kolegy a výborné studenty. S mnoha z nich jsem v kontaktu. Do Ružomberku pojedu po prázdninách přednést v pořadí již čtvrtou přednášku spojenou s klavírními kurzy. Je potěšitelné, že v rámci projektu Erasmus dochází k výměně učitelů i posluchačů. Pokud existují nějaké rozdíly v náplni práce, je znamenité, že se školy navzájem ovlivňují a inspirují.

Našel jste všude studenty a studentky ochotné naslouchat? Jak je to s motivací nových generací digitální éry?

Asi jsem měl v životě velké štěstí, že jsem se všude, a to doma i ve světě, setkával s úžasnými mladými lidmi. Mám k mladé generaci přátelský vztah. Miluji hudbu i svou práci a oni to umí ocenit. Učil jsem klavíristy z různých zemí: Německa, Rakouska, Anglie, Ruska, Maďarska, Kazachstánu, Uzbekistánu, Polska, Japonska, Číny, Koreji a všude jsem se setkával s nadšením a úsměvy. Digitální éra je výborná v tom, že si při studiu můžete nalézt historické i soudobé nahrávky světových interpretů, porovnat různá vydání notových materiálů, spojit se např. přes Skype a vyhledat si masterclass s předními umělci. To má velkou cenu. My jsme tyto možnosti v mládí neměli a já to dnešním mladým lidem ze srdce přeji.

Sám jsem vaší výukou prošel a moc rád na ni vzpomínám. Uměl jste báječně podpořit i tehdy, když jiní odrazovali. Kde berete onu neochvějnou víru v mladého člověka?

Nemám rád předčasné soudy. Mladý člověk prochází vývojem a je zapotřebí ho podporovat. Nezapomenu větu nedávno zesnulého profesora Milana Pazúrika. Když mi v roce 2008 gratuloval k profesuře, řekl větu, kterou jsem si vzal za svou: Pre mňa titul profesor znamená môžnosť, ako pomôcť tým mladým.

Kdo vám je v životě oporou? Jak důležité jsou pro vás pevné vztahy, přátelství a rodina? 

Životní oporou je mi víra a rodina. Díky Bohu jsou obě složky v rovnováze. Přátelství je vzácná věc. Čím je člověk starší, tím více si toho všeho váží. Mám skvělou ženu Hanu, se kterou jsme oslavili v dubnu třicet let našeho vztahu. Přednáší dějiny hudby a kultury na Janáčkově konzervatoři, napsala několik knih a v rozhlase provedla desítky hudebních pořadů. Dcera Veronika vystudovala na Slezské univerzitě v Opavě obor Knihovnictví a informatiku. Syn Jakub je advokátem v Plzni a nejmladší Šimon nastupuje do bakalářského studia. Zvolil si obor IT technologie. Vnoučata Michal nastoupí po prázdninách do 1. třídy a vnučka Martínka má teprve 4 roky. To je můj nejcennější svět.

Máte své rituály, které vám dávají sílu a energii? 

Rituály ani ne. Sílu a energii mi dávají meditace a modlitby. Kdyby bylo ve světě, který je nemocný, více lásky, nebyly by ty hrozivé konflikty. Lidé by si měli uvědomit, že jsou zde jen krátkou dobu a každý má svůj úkol.

Kdybyste měl zmínit pět skladatelů, bez kterých si svůj život neumíte představit, koho byste uvedl? 

Bylo by jich určitě více než pět. Ale pokud mám jmenovat ty mému srdci nejbližší, tak to jsou Johann Sebastian Bach, Ludwig van Beethoven, Robert Schumann, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů.

Co vás dokáže naplnit štěstím?

Láska, která má mnoho podob, hluboká víra, umění, literatura a dětský úsměv.

Když se podíváte na současný stav české hudební kultury, naplňuje vás nadějí nebo spíše skepsí? 

Jsem naplněn optimismem. Máme mnoho skvělých a nadějných mladých umělců, kteří si vydobyli renomé i ve světě. Nechci jmenovat, abych na někoho nezapomněl. Mám na mysli klavíristy, houslisty, kvarteta, dirigenty apod. Česká hudba je klenot, který si musíme chránit a rozvíjet. Hudební školství od ZUŠ, přes konzervatoře až po akademie nám svět závidí. Máme na co navazovat, nepromarněme tuto šanci.

Jak zní vaše životní motto, pakliže jej máte? 

Kdysi, po mém koncertě byla beseda s posluchači. Jedna starší dáma se mne na to zeptala. Je to již asi čtyřicet let. Odpověděl jsem jí, že mým životním mottem jsou pouhá dvě slova: láska a služba.

Co byste nejvíc přál této zemi a světu, ve kterém žijeme? 

Světu chybí láska. Veškerý technický pokrok, honba za požitky a bohatstvím jsou jen písek na poušti, když tato je umlčena. A k lásce patří také pokora a empatie. Pokud budou ve vzájemné symbióze, pak bude na světě lépe.