Tělo jako důvod tvorby i sebevyjádření. Opavský Dům umění představuje nahotu ve své přirozenosti

Výstavu v dolním atriu Domu umění zahajuje soubor fotografií Miloslava Stibora (1927-2011), jednoho z nejvýraznějších českých autorů aktu druhé poloviny 20. století. Jde o soubor fotografií z cyklu 15 fotografií pro Henry Millera, který pro výstavu zapůjčilo Muzeum umění Olomouc. Černobílé fotografie mají v sobě neskutečné kouzlo, tajemství a smyslnost. Jemně nasvícené akty se zdánlivě vnořují a zase vynořují z černé hladiny tmy, aby před divákem levitovaly v nedefinovaném beztížném černém prostoru. Jak objekt, tak neurčité prostředí, oba mají stejnou – řečeno jazykem fyzika – hustotu hmoty. Neobyčejně krásný je také portrét ženy, z něhož je patrná jen necelá polovina. Autor zde komponuje objekt a prostor, podobně jako v případě aktů, rovnocenným způsobem. Každý z nich je pro něj stejně důležitý.

Fotografie Miana Borovičky. (Foto: Aleš Honus)

Na Miloslava Stibora navazují v prvním a druhém patře dva další, bohužel také už nežijící autoři: Milan Borovička (1925-2007) a Bohumil Kocina (1932-2020). Jejich soubory tvoří rovněž černobílé fotografie aktů založené na výrazném kontrastu černé a bílé, tmy a světla. Milan Borovička, na rozdíl od Miloslava Stibora, pracuje více s plochou než s prostorem, a tak dociluje téměř geometrizujícího charakteru svých kompozic s ženským aktem. Na fotografii v kolenou pokrčených nohou, které vidíme čelně jen od stehen po kolena jako dva bílé kužely na šedém pozadí, jde autor až na kraj abstrakce. Fotografie se stala motivem pro plakát výstavy. Je vystavena přímo na stěně na konci ochozu prvního patra ve formě velkoformátového tisku. Tomuto tisku sekunduje druhý velkoformátový tisk v prostoru mezaninu. Jde o ženské nohy překřížené do podoby velkého X. Obraz je sestavený ze tří pásů; škoda jen, že v místech, kde se pásy stýkají, se podélný okraj odchlipuje od stěny. V opačném případě by byl dojem z takto naddimenzované fotografie naprosto bez chybičky a dokonalý. Přidanou hodnotou je ale nesporně samotná stěna, která do fotografie, respektive její reprodukce, propisuje svou vlastní texturu, a nejen že koresponduje s kůží na fotografii, ale dodává ji na plastičnosti.

Z výstavy Bohumila Kociny. (Foto: Aleš Honus)

Exkurzi po aktu v černobílé fotografii uzavírá soubor Bohumila Kociny v ochozu ve druhém patře galerie. Pokud u dvou předchozích autorů byl ženský akt na fotografii přítomný ve smyslu čitelný, u Bohumila Kociny slouží jako výchozí prvek, který autor mistrně minimalizuje a transformuje do vlastních obrazových vizí. Jeho fotografie tak působí nejvíc abstraktně, nepředmětně, ale o to víc mnohovýznamově. Mnohé z nich mohou evokovat obraz krajiny, samozřejmě značně stylizované, zjednodušené až na pruh bílé na černé ploše. Za jakousi autorskou značku můžeme považovat něco jako bílou nebo světlou rýhu, o různé délce, síle, tvaru a tloušťce, která je téměř na všech vystavených fotografiích. Nejvíc je zřetelná na velkoformátové reprodukci, umístěné opět přímo na zdi na konci ochozu druhého patra. Výrazně se svým vzhledem a způsobem provedení odlišuje od měkkých linií těla a významně tak vyvažuje horizontální kompozici. Je skvělé mít možnost vidět na jednom místě díla tří autorů, jejichž akty ve fotografii jsou si zdánlivě podobné, avšak při bližším pohledu vidíme naprosto jiné, svébytné přístupy a výsledky.

Z výstavy Hra na pravdu. (Foto: Aleš Honus)

Z mezaninu se lze ještě dostat do tzv. oratoře, kam svou kolektivní instalaci s názvem Hra na pravdu umístili studenti z Ateliéru tělového designu FaVU, kteří pro výstavu v Domě umění v Opavě připravili tři nové práce: dva fotografické cykly a jednu uměleckou intervenci. Ústřední část výstavy tvoří velkoformátové barevné fotografie s postavou Supermana. Druhý fotografický cyklus vznikl ve spolupráci ateliéru a náhodného modelu – muže, který se přihlásil na inzerát a jehož přáním bylo, aby byl zachycen jako Alien, tedy bytost mimo rámec běžné reality. Vznikla tak nejen fotografie, ale také koláže, objekty (např. polštář s reprodukcí fotografie, nízká skříňka s horní světelnou reprodukcí fotografie), plastiky nebo asambláže. Kolektivní instalace je velmi příjemným osvěžením, lze v ní pátrat a hledat další významy zcela svobodně a volně.

Fotografie Michala Kalhouse. (Foto: Aleš Honus)

Z oratoře je přes sklo výhled do přilehlého prostoru kostela, kam kurátoři výstavy umístili dva o víc jak generaci mladší autory, zabývající se také tématem lidského těla a aktu. Prvním z nich je Michal Kalhous (1967), fotograf a pedagog, „jehož tvorba stojí na pomezí dokumentu a konceptuálního umění. Svým nenápadným a intimním přístupem rozvíjí linii české černobílé fotografie, inspirované minimalismem a osobní zkušeností. Od 90. let se věnuje záznamu každodennosti, banálních a přehlížených okamžiků, které ve svých velkoformátových snímcích zbavuje patosu a okázalosti. Jeho práce často spojuje hravost, křehkost a hluboké soustředění na rytmus života.“

Druhým ze dvou mladších autorů na výstavě je Michal Macků (1963), fotograf a výtvarník, který „ve své tvorbě zkoumá možnosti fotografie daleko za hranicemi tradičních postupů. Proslul především autorskou technikou geláže, kombinací klasické fotografie s manipulací fotografické želatiny, kterou deformuje, přetváří a vrství do nových obrazů. Výsledkem jsou originální, často až snové či znepokojivé kompozice, zaměřené na téma lidského těla, identity a psychiky.“

Fotografie Michala Macků. (Foto: Aleš Honus)

Tolik citace přímo z textů, respektive medailonů, vytvořených pro každého z pěti vystavujících autorů. Jsou obsahově i graficky dobře zpracované a jsou vystaveny v podobě informačních tabulí napříč celou expozicí. Výstava ve své komplexnosti je výborně zvládnutá: kurátorsky, adjustací děl, jejich rozvržením a rozmístěním. Nabízí vhled do fotografické tvorby dnes už klasiků, prostřední generace a nejmladších, teprve začínajících umělců.

*

Výstava Tělo na tělo vnukla kurátorům nápad propojit ji s tělovým uměním. Oslovili jednu českou a jednu polskou umělkyni v tomto oboru. Lenka Klodová (1969) studovala původně obor sochařství na VŠUP v Praze v ateliéru Kurta Gebauera, v současné době vede Ateliér tělového designu na FaVU v Brně. Anka Leśniak (1978) je polská umělkyně, specializuje se na instalační umění, performance, videoart a malbu. Ve středu 6. srpna se návštěvníkům Domu umění v Opavě naskytla jedinečná příležitost. Ti, kteří přišli, se stali diváky i účastníky obou performancí, které následovaly jedna po druhé a nakonec byly zakončeny videoprojekcí a diskusním fórem.

Z performance Anky Leśniak. (Foto: Aleš Honus)

První performanci představila Anka Leśniak. Vytvořila ji přímo pro opavský Dům umění. Leitmotivem jejího vystoupení se stal příběh z Bible o Adamovi a Evě, porušení slibu a následném vyhnání z ráje. Performance začala v prostoru kostela sv. Václava rozkrajováním a rozdáváním jablíček, které umělkyně, nyní už „v rouše Evině“, spojila nití, takže diváci, tvořící jakýsi kompars, vytvořili společně jeden kruh. Lidský řetěz pak odvedla do atria galerie, kde příběh svádění pokračoval, až nakonec lidský řetěz vyšel, vedený umělkyní, před galerii k soše Utíkající dívky od sochaře Kurta Gebauera. Socha se stala součástí performance jako symbol běženectví, ať už dobrovolného, nebo vynuceného.

Z performance Anky Leśniak. (Foto: Aleš Honus)

Druhou performanci předvedla Lenka Klodová, která se tématem tělesnosti a nahého těla zabývá v rámci české umělecké scény nejdéle, nejintenzivněji a nejdůsledněji, a to napříč hned několika odlišnými médii, jako jsou performance, fotografie, socha a instalace. Součástí její performance bylo sádrové torzo ženského těla, tedy jeho horní část, od krku po břicho. Vsedě s torzem na hrudi chtěla přítomným ukázat, že i oni se mohou veřejně „odhalit“ pomocí této rekvizity. Na výzvu zareagovaly tři ženy a vsedě pózovaly se sádrovým odlitkem.

Lenka Klodová. (Foto: Aleš Honus)

Poté si umělkyně nasadila duté torzo na hlavu, v pomalém tanečním rytmu začala soukat lehké ramínkové šaty nahoru do torza a přitom pomalu odhalovala své tělo až do úplného svléknutí. Performanci zakončila slovním prohlášením: „tělo umělkyně je umění těla“. Je to výrok, který má zdůraznit, že pro umělkyni je její vlastní tělo médium, nástroj a zároveň objekt uměleckého vyjádření.

Z performance Lenky Klodové. (Foto: Aleš Honus)

*

Výstavu, která trvá až do 31. srpna by rozhodně měli navštívit všichni ti, kteří se zajímají, ať už amatérsky, nebo profesionálně, o fotografii, ale také např. o grafiku, grafické techniky a vlastně o výtvarné umění jako takové. Zjistí, že fotografie, stejně jako další umělecké disciplíny, transponuje viděné do obrazu, který s pozorovanou a zachycenou realitou má jen málo společného. Je to výsledek vlastní vize, estetiky a tvůrčí práce každého jedinečného autora.

*

Tělo na tělo. Dům umění a kostel sv. Václava v Opavě. Výstavu pořádá Opavská kulturní organizace. Vystavují Miloslav Stibor, Milan Borovička, Bohumil Kocina, Michal Kalhous, Michal Macků a studenti Ateliéru tělového designu FaVU v Brně. Kurátoři Jakub Kožiál, Štěpánka Bieleszová a Lenka Bergerová. Výstava je i vidění do 31. srpna 2025.