Neznámý fotograf světového významu. Pozoruhodné dílo Bohumila Bělici vystavuje Muzeum Beskyd

Výstavu s názvem Bohumil Bělica – Neznámý fotograf světového významu připravilo pro letošní letní sezonu Muzeum Beskyd v prostorách frýdeckého zámku. Expozice je umístěna do jedné z jeho výstavních místností. Nabízí výběr z několika tematických okruhů tohoto ve své podstatě samouckého, nicméně zaníceného fotografa. Fotografováním se neživil. Do roku 1989 pracoval jako jeřábník ve Válcovnách plechu ve Frýdku-Místku, později byl zaměstnán ve frýdecko-místecké nemocnici. S fotografováním začal na konci 50. let 20. století. V roce 1957 se stal členem kroužku fotografů ve Válcovnách plechu, šest let byl jeho předsedou. Paradoxně, nebo právě proto, hutní provoz ho jako téma příliš nezajímal. Se svým aparátem utíkal do přírody, do přilehlé beskydské krajiny.

Z díla Bohumila Bělici. (Foto: Muzeum Beskyd)

Snažil se zachytit její „tvář“ za každého ročního období i počasí. Zejména zimní krajiny s ojedinělými obydlími jsou pod sněhovou pokrývkou až svátostně klidné a čisté. Dnes už je vnímáme spíše jako vzpomínku na dobu, kdy civilizace byla od venkova ještě na hony vzdálená.

Jiné záběry krajiny jsou zastřené mlžným oparem nebo svitem měsíce či zapadajícího slunce. Mají v sobě nádech tajemna a fantastiky, jak je známe z obrazů Jaroslava Panušky. A nelze nezmínit ani krajinu za bouřky, kde jsou blesky jako bílé žíly a vlásečnice spojující nebe se zemí.

Z díla Bohumila Bělici. (Foto: Muzeum Beskyd)

Bělica uměl výborně zachytit atmosféru okamžiku, výtečně též pracoval s kontrastem světla a stínu a nezapomněl ani na pointu dané chvíle. Například fotografie Důvěrné zobrazuje dvě krávy na louce, odpočívající naproti sobě ve vysoké trávě, jejichž těla i hlavy jsou zachyceny z profilu na pozadí tří odstupňovaných horizontů vzdálených beskydských kopců.

Možná díky velmi zvláštní náladě jeho fotografií, autentické a jakoby neskutečné zároveň, si získával pozornost a uznání na zahraničních fotografických soutěžích a výstavách. A kromě toho i díky jeho experimentům, které o půl století předběhly dnešní počítačové programy.

Z díla Bohumila Bělici

„Jeho první účast na mezinárodní soutěži v brazilském Sao Paulu se snímkem Starý Frýdek‘ zpracovaným fotografickou technikou izohelie, byla ihned korunována úspěchem,“ piše se v průvodním textu k výstavě. To si lze hned ověřit ve volně stojící vitríně, ve které je shromážděn výběr ze zahraničních katalogů, mimo jiné i ten ze Sao Paula z roku 1970.

Prosté fotografování ale Bělicovi nestačilo, poháněla ho technologická zvídavost. Jen s pomocí tehdejších dostupných prostředků a postupů začal proces vyvolání fotografie ovlivňovat do té míry, že výsledkem pak byly (řečeno dnešním slovníkem) fotografie posunuté do bitmapové, tedy rastrové grafiky, založené jen na černé a bílé, nikoliv na takzvané stupnici šedých tónů. Tohoto způsobu využil také ve svém souboru fotografií z New Yorku, detailních záběrech na tamní architekturu. Výsledné fotografie mají výraznou grafickou kvalitu a monumentální charakter. Některé z nich by se mohly směle zařadit po bok jiných, možná mnohem více známých a slavných op-artových děl.

Kromě krajiny a městské architektury Bělica dělal také portréty. Z nich jsou asi nejzajímavější klasické fotografické portréty jeho kamarádů z fabriky. I s tímto žánrem také experimentoval: buď jsou v rastru bez jakýchkoli obrysů, nebo je posunul až na hranici tzv. pérovky.

Soubor portrétů vybraných do výstavy však dle mého názoru není příliš přesvědčivý. Postrádá kouzlo ostatních Bělicových fotografií. V případě grafických portrétů jakoby Bělicův experiment s fotografií ztratil na svém významu a zůstala jen holá maska bez duše.

Bohužel, ani fakt, že v té době se o softwarových programech nikomu ani nesnilo, nepomůže tyto portrétní experimenty příliš vyzvednout. Ale výstava nenabízí širší vhled do Bělicova portrétního díla, k dispozici není žádná obsáhlejší monografie, takže toto hodnocení je potřeba brát s jistou rezervou.

Dalším tématem, kterým se Bělica zaobíral, byly církevní i světské pomníky a exteriérové plastiky. Na výstavě je jich opět pár k vidění.

Uprostřed místnosti jsou ve volně stojících vitrínách kromě výše zmíněných katalogů umístěny také fotoaparáty, které Bohumil Bělica používal. A také měděná deska, na kterou přenesl do pérovky zredukovanou fotografii – portrét mladé ženy, podle účesu z poloviny 60. let – kterou následně vyleptal. Tímto organizátoři výstavy aspoň malinko poodhalili způsob jeho experimentální práce s fotografií.

Vystavené fotoaparáty Bohumila Bělici. (Foto: Berenika Ovčáčková)

Celkově je výstava poučná a záslužná s ohledem na téměř zapomenutého umělce. Co na výstavě bohužel chybí, jsou popisky k jednotlivým dílům s rokem vzniku. O jeho experimentální technice bychom se také mohli dozvědět více. Ale dost možná za to kurátoři nemohou, neboť chybějí patřičné záznamy.

Bělicovo fotografické dílo tak nadále zůstává otevřeno badatelům, kteří budou mít chuť pustit se do zatím neexistujícího soupisu díla a jeho odborného zhodnocení. Přejme to z celého srdce tomuto autorovi, který by mohl bez jakýchkoliv okolků a rozpaků nosit přídomek Fotograf Beskyd.

*

Bohumil Bělica – Neznámý fotograf světového významu. Frýdecký zámek – Muzeum Beskyd Frýdek-Místek. Výstavu společně připravili Petr Juřák a Martina Kubásková. Zvláštní poděkování patří Ing. Miroslavu Golovi, bez jehož přispění by tato výstava nikdy nevznikla, a Petře Juřákové za spolupráci při výstavě. Výstava je otevřená na frýdeckém zámku do 14. září 2025.