Sochař David Moješčík: Začal jsem víc přemýšlet nad ideou odosobněného umění

Davide, asi málokdo ví, že vaše sochy vycházejí z jógových pozic. Jak jste se k tomuto tématu dostal?

S jógou jsem spojen už od dětství, můj tatínek byl cvičitelem jógy. Brzy ráno jsme vstávali a cvičili jsme spolu asi hodinu, než jsem šel do školy a on do práce. V sobotu brzo ráno jsme spolu běhali ve Frýdeckém lese a pak tam chvilku cvičili dechová cvičení a taky si povídali, hodně o historii, filozofii… Po letech jsem začal sám praktikovat jógu, ale do své vlastní práce jsem toto téma promítal jen velmi okrajově. Již během studia na FaVU u profesora Vladimíra Preclíka a později i u profesora Jana Hendrycha jsem téma jógy zkoušel použít, ale víceméně mne tito učitelé od tématu odrazovali, respektive je to nezajímalo. Někdy během studia na AVU u profesora Hendrycha jsem si domluvil konzultaci s Michalem Gabrielem přímo v ateliéru na škole. Tehdy to pro mne byla opravdu velmi zajímavá a přínosná konzultace. Michal Gabriel mi tehdy kladl otázky ve smyslu proč to dělám a co vůbec chci dělat, a chtěl, abych se i já ptal sám sebe, co svou tvorbou sleduji a jak toho mohu či nemohu dosáhnout. Dovedl na věc nahlížet mým pohledem a porozumět mému způsobu uvažování, a protože se dozvěděl, že jsem měl odjakživa blízko k józe a východní filozofii, zeptal se mě, proč nedělám jógové pozice. V ten moment jsem si uvědomil, že tohle téma mne opravdu baví, přestože podvědomě jsem to věděl už déle. Ale asi až během této konzultace jsem měl jasno v tom, co chci obsahově dál dělat. Taky jsem si tehdy uvědomil, že pod tímto člověkem chci studovat, a rozhodl jsem se pro návrat do Brna a opět tam studovat (Michal Gabriel v té době vystřídal ve vedení ateliéru v Brně profesora Preclíka).

Je pro vás důležitý kód spirituality?

Pro mne je důležité a podstatné to, aby člověk v tom, co dělá, nelhal. A tvůrce nesmí lhát nejen divákovi, ale ani sám sobě. Ve smyslu, že by mělo být v uměleckém díle vždy něco víc, nějaký přesah, tak asi v každém opravdovém uměleckém díle něco takového je. Spiritualita může mít více podob a podle mne je to osobní věc každého. Jsou díla, která spiritualitu vyzařují, přestože ji coby diváci už nedokážeme úplně rozklíčovat anebo dokonce pochopit (např. úžasná díla starého Egypta, antiky, díla starých Mayů nebo díla staré Indie atd.). Přestože se často jedná o zcela odosobněné umění, je možné pocitově vnímat onu již skrytou spiritualitu. Tedy v tomto smyslu asi ano, přesto si myslím, že v mém díle automaticky a už vůbec ne účelově spiritualita být hned nemusí. Věřím však, že do svého díla tvůrce vždy něco ze sebe dá a je tak nakonec vždy znát, že tam opravdu něco spirituálního nebo jen myšlenkového je. A nakonec třeba ani nedokážete říci a definovat, co přesně. Jsem rád, když je divák alespoň trochu zneklidněn, znervózněn nebo je nucen přemýšlet, proč tomu tak je a co tam je. Kdysi mi jeden kamarád sochař tvrdil, že nakonec každý dělá tak trochu sám sebe, takže když vnitřně věřím v něco, a může to být třeba jen víra v člověka, tak to něco tam taky potom bude. Když člověk medituje, snaží se ovládnout svou mysl. Někdy mám pocit, že při tvorbě soch to může být v určitých momentech podobné, protože taky nedokážu popsat, jak a kdy jsem to vlastně udělal, jen vím, že jsem to chtěl udělat právě tak.

Levitace I. (Foto: Ivan Pinkava)

Jak se rozhodujete o výsledném barevném řešení sochy? Někdy povrchový účinek určuje samotný materiál, ovšem často se u vašich soch setkáváme s černou nebo bílou barvou.

Zpočátku jsem si doslova liboval v tělesné barevnosti. Průběžně se k barevnosti občas stále vracím, ač v již mnohem střídmějších odstínech. Obrat k černé a posléze i bílé jsem poprvé provedl v souvislosti s dílem Levitace I. Začal jsem víc přemýšlet nad ideou odosobněného umění. Samotná socha představuje v podstatě výdech – je to takové zosobnění mantry So ham (ve volném překladu ze starosanskrtu „Kdo jsem“ a znamená to i odpověď na tuto otázku – „Já jsem“) – nádech a výdech (je to zároveň slabika nebo vibrace, kterou můžete slyšet, když vnímáte nádech a výdech). Sochu Levitace I můžete vnímat i jako zosobnění smíření. Volba černé barvy mi tehdy v té chvíli přišla jako nejlepší volba. Bílá pak byla automatickou volbou v opozici k černé.

U velké Levitace III jsem bílou barvu zvolil jednak pro zdůraznění celkové formy (monumentality), ale i symbolicky z aktuálních pohnutek. Byla to forma vyjádření čisté mysli, přechodu do jiného světa. V době, kdy jsem tuto sochu vytvářel a dokončoval, umíral můj otec. Pár let předtím jsem s kolegou Michalem Šmeralem spolupracoval na několika projektech, kde jsme v duchu odosobnění vytvářeli jakýsi koncept portrétu či pomníku osobností, které prosluly svými velkými činy a jejich konkrétní podoba nebyla podstatná (Nikola Tesla jako malý člověk, který tvoří energii nebo zapomínaní hrdinní parašutisté Kubiš a Gabčík, kteří zlikvidovali architekta genocidy). Tehdy jsem vlastně chtěl, aby si divák našel podobu sám, aby tam mohl zahlédnout i své proudy myšlenek a třeba i sebe. Materiál i barevné provedení zde souvisely tematicky, ale šlo také o symbolický prvek.

Díla vytvářejí svůj příběh a divák se může stát jejich součástí. U realizací mne baví časový proces, kdy materiál se v průběhu času mění a utváří. A to nejen barevně a nejen vlivem povětrnostních podmínek. Vždy mne zajímala u soch interakce diváka s hotovým dílem. Při vystavení svých soch jsem opět jen pozorovatelem, přestávám vyprávět, protože tuto funkci jsem předal soše. A socha je koneckonců novým konstruktem skutečnosti nebo jakousi výpovědí o realitě a pravdě, její esencí.

Červená Karkulka. (Foto: archiv Davida Moješčíka)

Koketoval jste někdy s nefigurálním sochařstvím? Respektive kdy a proč u vás převážilo rozhodnutí věnovat se figuře?

Před časem se mne jedna německá kurátorka ptala, kdy jsem se začal věnovat umění. Zamyslel jsem se nad tou otázkou a musel odpovědět, že umění se vlastně věnuji opravdu od dětství. Vždy mne nejvíc bavila prostorová tvorba, ačkoliv jsem si v jednu dobu přál stát se malířem. Neměl jsem v dětství žádné odborné vedení, ale bavilo mne experimentovat. Vždy mi byl blízký člověk a figura člověka. Vzpomínám si na jeden můj experiment z dětství z konce sedmdesátých let, kdy jsem na našem dvorku propojil barevnými provázky čtvery dveře, troje vrata a několik oken i stromů. Svázal jsem to v několika vrstvách, a to velmi důkladně. Viděl jsem v tom jakási vlákna, sítě – prostě propojení. S výsledkem jsem byl docela spokojený, o to méně se to líbilo prvnímu příchozímu, což byl můj strýc, který přišel z práce. Nejen, že nemohl projít, ale nebyl schopen nic otevřít, ani vrata, ani dveře, prostě ho to velmi naštvalo. A byl toho v ten moment součástí.

Takže ano, uvažoval jsem zpočátku velmi nefigurálně, vlastně až konceptuálně. Od dětství jsem obdivoval Michelangela, ale taky Františka Drtikola. Někdy na začátku studia umění jsem dělal hodně geometrické kompozice, ale i ty byly jakousi přípravou na lidskou figuru. Hodně mne ovlivnil pověstný hořický secesní rodinismus, který měl vliv snad na každého, kdo tam studoval. Ta škola vznikala během secese a za působení Quida Kociana a jeho okruhu. Jeho věci mě tedy ovlivňovaly a formovaly, ať už v dobrém, nebo ve špatném. Člověk k tomu až získá odpor, ale jak se říká, zakázané ovoce chutná nejlépe a mě nakonec 19. století začalo zajímat a bavit – nejen v umění, ale též v hudbě a literatuře. Svého času byla mé generaci při studiu zapovídána tvorba symbolistů a prerafaelitů a naopak zdůrazňována tvorba moderny, pro některé učitele byl realismus, akademismus a klasicismus skoro sprosté slovo. Patřím však k lidem, kteří mají rádi opravdu široké spektrum umění. Možná mne v tom hodně ovlivnil i Václav Stratil, s nímž jsem o umění hovořil dlouhé hodiny. Později jsem rád kombinoval geometrické formy s figurální tematikou (zejména při spolupráci na projektech s Michalem Šmeralem). V posledních letech dost pracuji s geometrizací figury, která je vlastně i výsledkem zjednodušení prvotní myšlenky – možná oním kódem spirituality – čímž možná odpovídám na tu předešlou otázku.

Levitace III. (Foto: Kristýna Štuková)

Vaše sochy mají ambivalentní účinek, na jedné straně jsou hyperrealistické, na straně druhé tělesné pozice, především pak tváře, působí nadpozemsky. Výrazným detailem bývají až oživlé oči, můžete nám něco říct o tomto detailu?

Oči jsou pro mne v mé soše určitý šém. Technicky je to inkrustace nějakého jiného materiálu, oceli, skla nebo porcelánu, ale zkouším i další materiály. Ve výsledku je to závěrečný element oživení. Inspirací mi byly staré budhistické masky a taky staroegyptské sochy. Hodně se mi vryly do paměti i sochy ze španělských chrámů. Pracuji především rukama, chci, aby dílo bylo výsledkem mého přímého dotyku. Na závěr vkládám do díla nějaký element, třeba zmíněné oči, dříve to byly i vlasy ve formě paruky, nyní se k tomu zčásti vracím.

S jakým sochařským materiálem se vám nejlépe pracuje, není pro vás bronz ve veřejném prostoru příliš tíživý?

Pracuji v tomto ohledu velmi klasicky – v hlíně a stylem, který se používá již po staletí. Volba bronzu coby finálního materiálu pro veřejný prostor je výsledkem tohoto klasického přístupu a ověřených zkušeností. Umožňuje mi převést původní záměr do trvanlivého a odolného materiálu. Bronz je pro exteriér tím nejověřenějším materiálem co do trvanlivosti a spolehlivosti. Přesto stále pracuje a mění se vlivem prostředí. Jsem původně vyučený kameník a miluji práci s kamenem, ale pro realizaci mých představ je bronz mnohem vhodnější. Rád bych časem pracoval více i s nerez ocelí. Možná se opět vrátím i ke kameni. Nicméně co se týče materiálu, rád zmíním pěknou myšlenku od Františka Drtikola: „Je jedno, jestli tvoříte umění ze zlata, diamantu nebo z hoven, záleží na tom, co s tím materiálem svedete, to je umění“. Od člověka jako on mi to zní ještě o to pravdivěji a věřím tomu, že člověk na sobě skutečně musí pracovat, neustále o sobě pochybovat a hledat nové a další způsoby, jak realizovat své nápady.

Ishavara. (Foto: Ivan Pinkava)

Vaše sochy jsou přesné, často až matematicky symetrické. Působí sofistikovaným dojmem, jak dlouho promýšlíte jejich formální podobu? Skicujete gesta nákresem, nebo pracujete rovnou s hmotou?

Asi tak nějak vše jak jste zmínil a někdy jinak. Jsou momenty, kdy mám nápad a vím, že ho vytvořím přesně tak, jak to vidím ve své představě – například Levitaci I nebo Andílka I jsem si neskicoval, nekreslil, viděl jsem tu sochu rovnou tak, jak jsem ji nakonec vymodeloval. Skicu jsem pak dělal dodatečně, protože jsem začal zkoumat, jak některé věci změnit (však taky vzniklo víc verzí v následujících letech). Některé sochy jsem hledal docela dlouho a opravdu musel i kreslit na papír i v počítači a ujasnit si konečnou podobu. Třeba socha Ishvary byla výsledkem delšího hledání „mužského tématu“. Původní myšlenka byla vytvořit postupně tři sochy – námět stvoření, udržování a zničení. Vytvořil jsem zatím dvě – stvoření a zničení, přičemž obě sochy jsou svým způsobem obojím a obě díla je třeba brát s jistou dávkou nadsázky a ironie.¨

Jste autor, který při vystavování dopředu promýšlí instalaci, nebo se spíše svěřujete do rukou kurátora? Narazil jste někdy na animózní kontakt s kurátorem nebo architektem výstavy? Jak tyto situace řešíte?

Nemám za sebou až tolik samostatných výstav. Prioritou jsou pro mne realizace. Velmi mne zajímá public art, ale i soukromý pozemek se sochou nebo jen socha v zahradě, na terase a podobně. U výstav mne opravdu baví promýšlet instalaci a budoucí interakci díla s divákem. Baví mne pracovat na tom i s kurátorem a v tomto jsem měl zatím na kurátory štěstí. V minulosti mne takto bavilo vymýšlet instalace s Pavlem Netopilem, který mne v toto ohledu hodně naučil. Byl všeobecně velmi kritický a opravdu upřímný v mnoha ohledech, za což jsem mu velmi vděčný. U skupinových výstav to je trochu jiné, tam má samozřejmě hlavní kurátor nějakou celkovou představu a většinou tam už jako autor s konečnou instalací moc nezmůžu. Byly takto výstavy, kde jsem byl opravdu překvapen jak v dobrém, tak i poněkud rozpačitém výsledku.

V posledních letech jste se účastnil mezinárodního výstavního projektu NordArt konaného v areálu bývalých sléváren v severoněmeckém Büdelsdorfu. Není na vás ta koncepce příliš masová a vizuálně přesycená?

K účasti na této opravdu jedné z největších přehlídek umění a zejména sochařství v Evropě jsem se přihlásil na popud mého někdejšího profesora Michala Gabriela. Protože se jedná o opravdu velké výstavní prostory, přihlásil jsem pro ročník 2022 svou starší sochu Levitaci III. Bylo pro mne opravdu poctou, že byla v rámci výběru má práce vybrána a vystavena. Hned napoprvé na mne celá tato výstava udělala opravdu velký dojem. S časovým odstupem v dalších ročnících jsem si všiml, že některé věci se trošku opakují – například i letos je tam vystavena moje socha Eva již podruhé, ale stále si myslím, že je to opravdu velkolepá přehlídka umění, jsou tam velmi příjemní organizátoři, maximální profesionalita, příjemná atmosféra a ještě možnost poznat spoustu příjemných autorů a lidí.

Eva. (Foto: archiv Davida Moješčíka)

Kterou realizaci ve veřejném prostoru osobně považujete za nejzdařilejší, i ve vztahu k prostoru v níž se nachází?

Obecně celkově, anebo mou?

Myslel jsem vaši, ale klidně pojďme zeširoka…

Abych mohl posoudit, která je nejzdařilejší, musel bych vidět na vlastní oči ještě opravdu hodně dalších realizací. Stále jsem ještě nestihl navštívit všechny sochařské realizace světa, ale třeba se mi to časem podaří. Ještě jsem zatím nestihnul ani Stonehenge ani pyramidy v Gíze a velkou sfingu (smích)… Ale vážně, pokud si chci na sochařskou realizaci udělat názor, musím ji nejprve opravdu vidět a teprve pak si můžu utvořit nějaký názor. Když vynechám ty opravdu staré jako např. Memnonovy kolosy nebo úžasná Michelangelova Medicejská hrobka, což jsou opravdu jedinečná díla a viděl jsem je už vícekrát, tak z těch, které jsem viděl na vlastní oči, by byl asi docela dlouhý seznam. Asi mi teď vyskočí na mysl hlavně ty, které jsem viděl nedávno – v květnu jsem viděl v Berlíně Richarda Serru před Novou Národní galerií a stále se mi moc líbí. V Praze jsou fajn třeba Gabrielovy koně v Šabachově parku v Dejvicích či pomník Franze Kafky od Jaroslava Róny. Mám rád i brněnskou sochu Mozarta od Kurta Gebauera. Bohužel zatím jen z fotografií a videa znám pomník Issaca Newtona v Londýně od Eduarda Paolozii a Anděla severu od Antonyho Gormleye – ty bych opravdu rád viděl takříkajíc naživo.

Odpovídat na otázku, kterou svou realizaci ve veřejném prostoru považuji za nejzdařilejší, je jako odpovídat na otázku, které mé dítě mám nejraději. Možná je pak jednodušší říci, kterou svou sochu mám nejraději, ale i zde platí to samé. Nicméně u samotné sochy jsem za dílo zodpovědný jen já sám. U realizace – umístění díla do trvalé instalace – to nemusí platit tak absolutně. Ačkoliv mám jako autor zodpovědnost za každou svou práci, realizace nevyjímaje, tak je zde mnohem víc okolností a proměnných, které jako autor ne vždy dokážete zcela ovlivnit. Předně už třeba jen tím, když spolupracujete na realizaci (a je jedno zda na soukromém pozemku, nebo ve veřejném prostoru) s někým dalším. A koneckonců vždy tam je někdo další, kdo do toho má co říci a kdo to nakonec nějak dál ovlivní. A nemusí to být jen ten, kdo to platí, nebo nějaký úředník či politik. Rád spolupracuji s dalšími lidmi, hlavně s architekty. Baví mne komunikace, baví mne tříbit názory a myšlenky. Pokud spolupracujete s architektem na řešení parteru, stává se vaším spoluautorem celého řešení – koncepce. Je běžné, že nakonec neplatí úplně vše tak, jak to máte na papíru svého projektu. Asi nikdy nejsem zcela úplně spokojený se svou prací. Vždy vím o tom, co by mohlo být jinak nebo co by se mohlo dál utvářet, měnit – navazovat další prací, občas mi zůstává nějaká nejistota.

Když jsme spolu s architektem Pavlem Malinou vytvářeli připomínku Karla Kryla, brali jsme to jako určitou službu přátelům, blízkým a možná i určitý dluh. Ti, kteří to platili, měli nějakou představu a bylo třeba jim vysvětlit, že některé věci prostě není možné udělat tak, jak by chtěli. Bylo dáno místo, kterému jsme v podstatě nakonec vše podřídili. Docela dost jsme s architektem hovořili o kompozici, proporcích a vůbec o celkové koncepci. A nakonec jsme to probírali s několika dalšími architekty i teoretiky a to, jak jsme to nakonec zrealizovali, mne přesto dost hodně nechávalo na pochybách. Nejvíc jsem byl nervózní z Pavla Netopila, který mi pak jen suše sdělil, že je to výborná realizace, ať nepochybuji a že je to líp dotažené než třeba Levitace na Svinově. Spadlo to pak ze mne jako snad nikdy dřív. Je pravda, že je ale několik realizací, na kterých bych opravdu už nic neměnil. Každé umělecké dílo by mělo nějak komunikovat – s prostorem v němž se nachází, ale i s divákem. Není nic horšího, než když vás dílo nechá naprosto chladným, když kolem nějakého díla projdete a ani si ho nevšimnete, nevnímáte ho.

Jak odpočíváte od tvorby?

V poslední době mi bohužel moc času na odpočinek nezbývá. Snažím se být s rodinou, s dětmi. I to je někdy z důvodu práce dost složité. Za to, že se vše, tedy práce i rodina celkově dá zvládnout, vděčím hodně své ženě a když dojde na nějaké cesty, tak i babičce, tedy tchýni. Když už naplánujeme nějakou cestu, která má být „dovolenou“, tak je to téměř vždy spojeno s nějakou pracovní cestou – například s výstavou.

Na čem nyní pracujete, máte nějakou zakázku do veřejného prostoru, nebo se chystáte na výstavu?

Začínám pracovat na jedné nové soše, která je trošku návratem k mým starším tématům. Část mé současné práce souvisí i s chystanou výstavou v listopadu v Polsku ve Fijewski Gallery a participaci na některých projektech této galerie (Open Gardens Festival v Konstancinu v Polsku, skupinová výstava v Zurichu ve Švýcarsku).