Ostrava opět určuje směr. Nové album Tomáše Vrány a Janáčkovy filharmonie přepisuje historii

Odvážné dílo Bély Bartóka je trvalou výzvou všem pianistům, kteří chtějí změřit síly s jedním z nejproslulejších hudebních géniů minulého století. Premisou Bartókovi nejprve byla konfrontace s hudbou Franze Liszta, posléze pak vědecké bádání v rozsáhlém prostoru hudebního folkloru tzv. karpatského oblouku. K tomu je nutno přičíst zevrubné poznání děl Richarda Strausse, Clauda Debussyho a láskyplný respekt k odkazu Johanna Sebastiana Bacha a vídeňských klasiků. Z takového tvůrčího zaujetí vyrostlo Bartókovo dílo, které provází nesmírná originalita a obrovská poctivost, stejně jako neslýchaná kombinace neoklasických a radikálně avantgardních postupů.

Tomáš Vrána patří k nejpozoruhodnějším klavíristům mladé generace. Své vzdělání získal na Janáčkově konzervatoři a HAMU v Praze u Ivana Klánského. Jeho klavírní pojetí vychází z důsledně racionálního poznání díla. Opírá se o pochopené kompoziční principy a brilantní technickou výzbroj, bez níž každý pokus o nový interpretační pohled na Bartókovy klavírní koncerty nutně končí neúspěchem, neřkuli přímo katastrofou. Vrána se avantgardním proudům hudby (nejen) 20. století věnuje systematicky. Připomeňme alespoň jeho kritikou výborně hodnocené koncertní provedení kompozic Alfreda Schnittkeho, ale také monumentální Sonátu h-moll Franze Liszta, kterou klavírista několikrát uvedl na svých recitálech. K výše zmíněnému má však mladý pianista ještě něco navíc. Mimořádnou fantazii a režisérský talent, který provází také jeho další umělecké aktivity.

Vránu poutá k dílu Bély Bartóka zvláštní náklonnost, která ho přitahuje doslova magnetickou silou. Dokládá to koneckonců i průvodní slovo v bookletu nahrávky, které připravil sám pianista. Sluší se podotknout, že tak erudovaný, argumentačně přesvědčivý a umělecky zasvěcený komentář se nečte často. Bartók je podle Vrány „nekompromisní individualista, architekt a básník“, přičemž uvedené charakteristiky s trochou nadsázky pianista přisuzuje jednotlivým klavírním koncertům.

Album Tomáše Vrány, Janáčkovy filharmonie a dirigenta Gábora Káliho obsahuje kompletně všechny tři klavírní koncerty Bély Bartóka. Nahrávka je uvádí v chronologickém sledu tak, jak je skladatel postupně komponoval. Je s podivem, že Vrána je historicky prvním českým interpretem, který nahrál najednou všechny Bartókovy klavírní koncerty. Podívejme se nyní, jak se mu tento prubířský kámen vydařil.

Nejprve upoutá zvuková vytříbenost alba. Ve srovnání s většinou starších nahrávek Bartókových koncertů je aktuální počin dynamicky skvěle vyvážený a má sofistikované témbrové proporce. Balance jednotlivých nástrojů jsou v dokonalé rovnováze, interference orchestru a sólového nástroje neztrácí ani na okamžik souvislost, logiku a srozumitelnost. Vrána hraje prvního Bartóka energicky, vynalézavě a poměrně překvapivě. Na rozdíl od typicky ostrého až brutálního zvuku starších nahrávek si pianista hlídá i v nejkrajnějších mezích kultivovaný tón. Vnímá svou roli vypravěče, kterému rovnocenně odpovídá celý orchestr nebo jeho exponované skupiny. Výstavba hudebních frází je neobyčejně kreativní a filigránská. Často překvapí náhlými nápady v artikulaci, dynamickými změnami nebo neotřelou akcentací. S orchestrem vede sólista v první a třetí větě dramatický dialog, který spíš než zápas připomíná vzrušenou konfrontaci. Víc než v literatuře často proklamovaný souboj jde o proces vedoucí k novému homogennímu tvaru, který se diametrálně vzdaluje dávným kousavým poznámkám kritiků, kteří první Bartókův koncert odsoudili jako „naprostou příšernost, tonální chaos“ apod. Střední pomalá část bez účasti smyčců zní jako úchvatný novátorský experiment. Klavír zde pod rukama Vrány působí tajemně až makabrózně. Napíná smysly posluchače jako tětivu, jeho síla je v náznaku a gnómické symbolice, naopak se obratně vyhýbá popisné obraznosti. Ve výsledném znění je první klavírní koncert v pojetí Vrány, Janáčkovy filharmonie a Káliho naprosto plnohodnotným artefaktem, který zdařile tlumočí veškeré aspekty Bartókovy tehdejší hudební poetiky. Typická je přízračná atmosféra a zlověstná magie, která vyvolává místy až úzkostné pocity.

Tomáš Vrána. (Foto: Jiří Pužej. )

Druhý klavírní koncert je záměrným středobodem nahrávky a není tomu tak jen z důvodu logické posloupnosti, ale i díky ztvárnění protagonisty. Jakoby byl Vránovi dílem nejosobnějším, zaznívá zde celá plejáda fantastických momentů. Klavírní akordické pulzace, arpeggia a oktávové postupy v četných interjekcích žesťových nástrojů zní naprosto konsekventně. Sólová kadence Vrány působí vzrušeně, jeho rubato má muzikální náboj a noblesní tónovou kulturu i v plné akordické sazbě. Vrcholný okamžik skýtá druhá věta v nónovém rozsahu s vertikálním vrstvením kvintových intervalů. Její mysteriózní atmosféru prostupují dráždivé perkusní prvky, na dřeň obnažená klavírní melodie v sobě nese esenci tragické něhy, která se vyhýbá patosu, a přesto hluboce dojímá svou uměleckou pravdivostí.

Vrána i v hluboce lyrických momentech přesvědčuje svou hráčskou fantazií a důsledností, s níž nekompromisně dotváří fascinující zvukový obraz Bartóka jako výjimečného hudebního architekta. Není zde jediného tónu, který by byl zahrán takzvaně do počtu. Složitá mozaika v pojetí mladého pianisty ovšem nikdy nepůsobí samoúčelně nebo komplikovaně. Je tomu přesně naopak: Vrána s dokonalou logikou a intuicí nachází ve zvukovém rejstříku svého nástroje přesné analogie k tomu, co si předsevzal přímo autor nebo interpret v roli jeho tlumočníka. Tato charakteristika platí i pro orchestr, který v druhém klavírním koncertu podává bezmála referenční výkon. Podobnou empatii, přesnost a synergii jsme zvyklí slýchat u orchestrů, které patří do první světové desítky! Janáčkova filharmonie zde zanechala skutečně to nejlepší ze svého hráčského umu a dirigent Gábor Káli se ukázal být vynikající volbou. Jeho koncepce se nachází v přísné symbióze k aspektům, které si předsevzal sólista. Káli vede orchestr suverénně ke spolehlivé souhře a nachází v partituře dokonce vrstvy, které předchozím nahrávkám zůstaly utajeny.

Tomáš Vrána. (Foto: Jiří Pužej. )

Závěrečný třetí klavírní koncert je po předchozích poměrně náročných zkouškách posluchačsky téměř „za odměnu“. Je s podivem, že jej autor psal v nedobrovolném americkém exilu se značně pošramoceným zdravím leukémií, a přesto do něj dokázal vtělit tolik lahodné hudby, naděje a elementární krásy. Vrána jej vnímá v jeho poetické náladě a doslova si pohrává jako kouzelník s hudební imaginací. První větou posluchače provází s šumnou lehkostí a rozvernou grácií, která evokuje čistou mysl a pozitivní duševní rozpoložení. Druhou větu pianista s orchestrem „rozezpíval“ jako dojemnou meditaci o posledních věcech člověka. Klavírní technika je věc určitého výcviku a drilu, ale zahrát několik tónů tak, aby se v nich prostíraly krystalická něha a nostalgická retrospektiva celého života, to je skutečné umění, ve kterém Tomáš Vrána bezpodmínečně osvědčil svůj obrovský talent. Závěrečná věta vyznívá jako strhující finále a vítězství ducha nad pomíjivou matérií, z níž jsou utkány naše křehké fyzické schránky.

Tomáš Vrána a Janáčkova filharmonie Ostrava se spolu s dirigentem Gáborem Kálim postarali o jednu z největších hudebních senzací současnosti. Natočit kompletní klavírní koncerty Bély Bartóka se žádnému českému pianistovi dosud nepovedlo. Nejde ale jen o exkluzivitu počinu, ale především o způsob a kvalitu výsledku. Tomáš Vrána jednoznačně předčil veškerá očekávání, jelikož představil Bartóka, který se nepodobá nikomu a ničemu jinému.

Vrána hraje Bartóka podle sebe, vyhnul se omšelým vzorcům a ukázal svou vlastní originální vizi skladatele intelektuála, který i nejradikálnější hudební postupy dokázal argumentovat s železnou logikou myslitele a jasnozřivostí výjimečného skladatele a interpreta v jedné osobě. Jeho Bartók se vzdaluje zažitým představám jako povýtce klasického autora. Vrána v něm nachází nečekané polohy humoru, skeče, sebeironie, progresivních žánrů, filmové estetiky i literární narace. Vynikající zvukové parametry nahrávky mají na svědomí Markéta Janáčková a Pavel Kunčar. Díky jejich precizní práci má album Tomáše Vrány a Janáčkovy filharmonie vskutku světové zvukové zázemí.

Nejvíc na pojetí Tomáše Vrány oceňuji fakt, že nevnímá svého oblíbeného autora jako zapouzdřeného klasika 20. století, ale reflektuje jeho mimořádně naléhavý umělecký odkaz v překvapivých kontextech a aluzích, které ústí až do přítomnosti. Spolu s nezpochybnitelným étosem osobnosti tohoto skladatele se jedná o hudbu, která svou schopností fascinovat, obohatit, vzrušit a překvapit bude provokovat a bavit i v příštích staletích. Album Tomáše Vrány je odpovědí na otázku, proč tomu tak je. Jeho osobitý přístup a interpretační názor se vymyká klasickým nahrávkám Gézy Andy, Maurizia Polliniho či Svjatoslava Richtera, ačkoli jejich přístup respektuje. Vrána jde vlastní cestou, což je ta nejlepší volba, kterou mohl učinit.

*

Béla Bartók: Kompletní klavírní koncerty. Tomáš Vrána (klavír), Janáčkova filharmonie Ostrava, Gábor Káli (dirigent). Nahráno v kině Vesmír v Ostravě ve dnech 5. až 9. června a 25. až 27. října 2023. Hudební režie Markéta Janáčková, mistr zvuku Pavel Kunčar. Celkový čas: 78:46. Supraphon, 2025.