Lukáš Kania vystavuje v Galerii Dole obrazy se skrytými psychologickými kódy

Abstraktní, strukturální a geometrické tendence v umění jsou již v dějinném kontextu prověřenými nástroji komunikace. Nekonkrétní formální kódy ponechávají otevřené komunikační pole pro dosazování obsahů. Barvy a jejich kombinace definují emoční škály a tvary určují psychologické rámce. V tomto světě vizuálního jazyka, kde sehrává roli dialog linií, domnělých objemů, barevných přechodů a iluzí prostoru, se pohybuje i malíř Lukáš Kania. Občasné prostorové dimenze dodávají jeho obrazům tajuplnost.

Lukáš Kania vystavuje v Galerii Dole. (Foto: Jaroslav Michna)

Byť by se mohlo na první pohled zdát, že se jedná především o plošné geometrické vztahy, u nichž jde o vrstvení, na několika plátnech se setkáme s koncepcí perspektivy a kvazi architektonických ortogonálních detailů. Právě ony vnášejí do linií a barevných zálivů tajemné vize. Tušení prostoru vzbuzuje neklid. Stejně tak tušená a zneklidňující je architektura lidského nevědomí, která podprahově ovlivňuje lidské chování a myšlení. Kontakt s některými Kaniovými obrazy mi tuto surreálnou perspektivu zprostředkovává.

Malíř dokáže z jednoduché barevné a tvarové kompozice vykřesat mnohem hlubší a závažnější mentální matérii. Může to být motiv stínu, který architektonické konstrukci přidá hloubku. Z metafyzického bezčasí se najednou stává konkrétní denní okamžik, definovaný vzájemnou pozicí architektury a slunce na obloze. Detail stínu sice primárně pomáhá s iluzí prostoru, dodává však obrazu i na scéničnosti a vnáší do něj motivy světla a tepla. Jako by na něm měly spočinout naše zraky a ukonejšit se po úzkostném putování v chladné neurčitosti krajiny v pozadí.

Na jiném prostorovém plátně se náš zrak již nevěnuje toliko detailu. Zde malíř konfrontuje dvě oranžové hmoty zdí navádějící naši pozornost k domnělému průchodu. Celá kompozice je ale tíživě polopropustná. I když bloky působí svou barevností měkce, dojem z krajiny již tak přívětivý není. Pozice, z níž do obrazu vstupuje náš zrak, a prostor za nimi jsou totožné. Ozývají se zde odkazy k surreálným kompozicím solitérních útvarů či ruin zasazených do rozlehlých krajin bez záchytných bodů. Tyto krajiny nikde nezačínají a nikde nekončí, prostě jen existují a vše indiferentně pohlcují.

Průchod někam tak neznamená kýženou změnu, je prostě jen průchodem. Nevede k pravdě, evokuje spíše pošetilou cestu člověka za smyslem. Stěny jakožto mantinely, které nás obklopují, nebo si je stavíme uvnitř sebe, jsou limitem vědomé existence, symbolizují upachtěnost života. Jak moc je tento obraz pravdivý!

I další z trojice geometricky pregnantních obrazů v sobě nese tichou metafyziku a zádumčivost. Pozice tunelu vedoucího někam, mimo rámec halucinačního prostoru, je provokativní. Nevtahuje nás napřímo, je nadějí odklonu naši lineární perspektivy, možností odbočky a nalezení cesty ke světlu.

Lukáš Kania vystavuje v Galerii Dole. (Foto: Jaroslav Michna)

Další plátna ve výstavě nesou trochu jiná poselství. Jejich organický charakter odkazuje k iracionální, někdy až živelné energii. Podstatný je pro ně princip vrstvení tvarů a barev. Ohromná vnitřní dynamika souvrství útočí na naše levé hemisféry. Valéry a citlivé barevné přechody nabízejí slastný kontakt. Je to forma až jakéhosi vizuálního hédonismu.

Tři plátna, v nichž autor opouští liniově uzavřenou přesnost směrem k divoké strukturální abstrakci, mi ale ve výstavě nadbývají. Rozumím tomu, že kurátor s autorem chtěli narušit kompaktní estetický rámec většiny vystavených obrazů, nicméně tyto „akční“ materiálové práce vyprávějí zcela jiné příběhy a nějak mi do výstavního bloku nezapadají.

Mnohem zajímavější se mi jeví proces syntézy divočejších organických detailů a přesných geometrických tvarů a linií, které nalézám u většiny zbývajících obrazů na výstavě. Malíř tyto dvě složky rozhodně propojovat umí. Devízou spojení jsou napínavé psychologické zvraty, které alternují scénáře čtení. Pokud se k obrazu, který se zdá být dokonale geometrický, liniový a přesný, totiž přiblížíte, můžete někdy až na mikroúrovních vidět, mnoho neposlušných pasáží. Tyto glitche neovlivňují celkový účinek obrazu, ale vnášejí do něho třaskavé kódy spekulativního neklidu.

*

Lukáš Kania: Liminal Spaces. Galerie Dole, Antikvariát a klub Fiducia, Ostrava. Kurátorkou výstavy je Markéta Pohlová Vlčková. Výstava je k vidění do 19. září 2025.