Pro každého něco. Galerie Gong si užívá letní sezonu s Marilyn Monroe a dalšími artefakty ze soukromých sbírek

Nenechme se ale uvést v úžas jen jednou americkou uměleckou hvězdou. V ostravském Gongu lze spatřit a kochat se díly českých, slovenských, polských, rakouských i čínských autorů. Výběr děl a instalace v prostorách galerie vycházejí vstříc širokému publiku. Různorodé výtvarné směry, styly a žánry, techniky a náměty si tu doslova podávají ruce. S respektem k sobě i k ostatním si předávají diváka od jednoho uměleckého díla ke druhému.

Z výstavy Letní salón. (Foto: Jiří Zerzoň)

Od vzniku nejstaršího díla až po to nejmladší uplynulo víc jak sto let. Převažuje venkovská krajina, ale nechybí ani ta městská, exotická nebo přímořská. Najdeme tu absolventy Mařákovy krajinářské speciálky na Akademii výtvarných umění v Praze: Františka Kavána, Bohuslava Dvořáka, Václava Březinu, Josefa Holuba a Karla Langera, kteří věrně následovali svého profesora Julia Mařáka (nelze nezmínit ani odkaz a vliv Antonína Chitussiho) a které dnes považujeme za představitele tzv. českého plenérového realismu. Pokud by čtenář tápal při slově plenér, jedná se o malování krajiny přímo v ní, nikoliv v ateliéru podle předem připravených skic. V novověku se malováním pod širým nebem proslavili francouzští umělci tzv. barbizonské školy, na kterou pak navázali impresionisté.

Z výstavy Letní salón. (Foto: Jiří Zerzoň)

Dále jsou zde zastoupeni krajináři zvučných jmen: Antonín Slavíček, Jan Trampota, Jindřich Průcha, Otakar Nejedlý a také Vladimír Kristin, který byl celoživotně spjat s Ostravou a okolní krajinou. Krajinářská sekce výstavy nabízí i několik zajímavostí pro zasvěcené. Především je to obraz Jaroslava Panušky Za vsí (nedatováno), obraz Karla Součka Beskydy (1950), zřejmě akvarel Emila Filly Kystra (1956), olejomalba Zdeňka Sýkory Počedělice (60.léta 20.stol.) nebo fauvistická olejomalba Stanislava Kolíbala Krajina (1949), na které už je rozpoznatelný Kolíbalův rukopis, jak ho známe z jeho pozdějších barevných ilustrací do dětských knih. Proč jsou tato díla zajímavostí pro zasvěcené? Protože si jmenované autory spojujeme se zcela jinými díly, jakými  se v českém umění proslavili. Krajinomalba nebyla jejich doménou, i když i to by se dalo popřít. Neboť jakýkoli moderní i postmoderní umělecký směr, koneckonců i čistá abstrakce, může v některých evokovat krajinu zredukovanou do ploch a linií nebo jinak transformovanou. Na výstavě toto tvrzení dokládá triptych Michala Matzenauera Borovice (2004). Osobně bych tento triptych označila za malbu, nikoliv za kresbu – viz popiska. Nejmladším malířem v této krajinářské expozici je Antonín Střížek s obrazem Vrby(1991).

Z výstavy Letní salón. (Foto: Jiří Zerzoň)

Expozici s tématem krajiny doplňují dva prostorové objekty ve formě boxů z plexiskla a zavěšených fólií uvnitř. Vzniká iluzivní dojem, že se uvnitř nachází něco plastického. Větší z objektů připomíná podmořský koráb nebo hlubinnou rybu. Autorkou objektů je polská umělkyně Tamara Berdowska. Obě její díla jsou z předchozích dvou let. Na výstavě uzavírají první expozici a zároveň otevírají druhou, warholovskou. Rovnýma nohama skočíme do 60. let 20. století a můžeme se nechat unášet na vlně pop-artové estetiky jednoho z největších představitelů tohoto uměleckého trendu. V průchozím, spojovacím sále jsou nalevo proslulé Květiny / Flowers z roku 1964 a napravo snad neslavnější série s portrétem Marilyn / Marilyn Monroe z roku 1967. Andy Warhol je známý svou prací v cyklech, kdy jeden a týž motiv tisknul v různých barevných variantách. Opakování stejného motivu je pro pop-art typický. Otázkou, která mě při pohledu na barevné pásy grafik, napadla, je, zda umělec za svého života pracoval s pevným pořadím, respektive řazením jednotlivých barevných variant, nebo nechával instalaci tehdy i do budoucna na rozhodnutí kurátorů a galeristů. Pokud platí to druhé, je to rozhodně ku prospěchu s ohledem na ten či onen výstavní prostor a počet tisků, které jsou k dispozici. Na této výstavě máme jedinečnou možnost vidět téměř maximum známých variant každé série. Obě série působí impozantně a povedená je také instalace, kdy pás Květin je oproti pásu s Marilyn Monroe od země výrazně výš, zatímco se herecké ikoně můžeme dívat přímo do očí. Navíc jako bonbónek se na konci průchozího sálu před námi v záři světel zaskví tzv. Zlatá Marilyn, sestava z devíti tisků v různé kombinaci bílé, zlaté, šedé nebo stříbrné, červené a černé. Čtvercové tisky, tři na výšku a tři na délku, tvoří jeden velký čtverec, ve kterém se portrét Marilyn zmnožuje jako v kaleidoskopu.

Z výstavy Letní salón. (Foto: Jiří Zerzoň)

Portréty Marilyn volně přecházejí do další expozice, která je věnována především Janu Švankmajerovi. Předtím, než se na ni podíváme zblízka, nechme se ještě okouzlit dvěma lyrickými grafikami: litografií Flordali (1981) Salvatora Dalího a leptem Slivoň a dívka (2014) čínského umělce Zhanga Xiaoganga. Švankmajer je tu hojně zastoupen svými kolorovanými grafikami fantastických zvířat nebo bytostí, zatímco Eva se autorsky podílela na dvou závěsných objektech z keramiky. Rodinu doplňuje syn Václav Švankmajer obrazem Děti bohů (2018). Kurátoři do této expozice záměrně vpašovali tři lepty Zdeňka Sklenáře, každý s názvem Archiboldo (bez datace – 1967 – 1971), které skvěle doplňují grafiky Jana Škvankmajera včetně té, která se přímo nazývá Archiboldovská hlava a je z roku 1975. Jen si lámu hlavu nad popiskami, respektive názvy těchto naposledy zmíněných grafik. Sám Švankmajer nazýval svou grafiku Arcimboldeskní hlava, případně Arčimboldeskní hlava, a je naprosto zjevné, že jak Švankmajer, tak i Sklenář vzdali hold italskému umělci, který je nejvíce známý pod jménem Giuseppe Arcimboldo (čti: arčimboldo).

Z výstavy Letní salón. (Foto: Jiří Zerzoň)

Poslední část výstavy ukazuje dříve nebo zcela nedávno zakoupené artefakty. Jsou zde zastoupeny figurativní malba, grafika a mix media (Pavel Forman, Lubomír Typlt, Ivana Štenclová, Eugeniusz Get-Stankiewicz, Yue Minjun, Alex Mlynárčik, Oskar Kokoschka, Kamila B. Richter). Na pomezí předmětné malby a grotesky se pohybují obrazy Michaela Rittsteina a Xénie Hoffmeisterové. Naproti těchto všech obrazů se nachází soubor ze zcela jiného ranku, co se obsahu a formy týče. Opozitem není nic jiného než abstrakce, geometrie, hard-edge painting a minimalismus (Vladimír Kokolia, Alojz Klimo, Hans Glattfelder, Leo Brener, Victor Vasarely). Z této skupiny se vymyká obraz Jiřího Načeradského Sněžná (1980) na rozhraní figurativního, znakového a groteskního, který nenechá diváka poodejít bez úsměvu. A nakonec je to akvarel Tvar (1971) a asambláž Ruka gynekologa od Ladislava Zívra, která se krásně na cestě zpět propojí se surrealistickými díly Švankmajera a Dalího.

Vlastně to ještě není poslední artefakt. Tím je křeslo z plexiskla a svítících trubic od Manfreda Kiehofera Interlux Chair (2002) a asambláž na plátně od Krištofa Kintery Informatica Nera (2021), kterou kurátoři umístili do warholovské expozice. Jelikož záměrně působí tato asambláž destruktivním, postapokalyptickým dojmem, možná ji právě proto dali do kontrastu s idealizovanou krásou pop-artových serigrafií.

Z výstavy Letní salón. (Foto: Jiří Zerzoň)

Výstava je dobře a hezky udělaná. Každý si tu může přijít na své. Nakonec název výstavy Letní salón – pro každého něco  to dostatečně potvrzuje. Za sebe bych těžko hledala svého favorita, je jich víc než tucet. Z malby snad aspoň zmíním u nás málo známého slovenského malíře Alojze Klima (1922-2000), jehož dva menší obrazy jsou překrásné. Chvályhodný je i výklad k výstavě v podobě dvoustránkového textu, který je návštěvníkům k dispozici. Zkrátka, pokud nevíte, kam v létě za kulturou a máte rádi obrazy, zajděte si na výstavu do ostravské Galerie Gong. Uvidíte tam kromě výše popsaného Letního salónu i stálou expozici s názvem Pioneers – Umění, které klame naše smysly, jež plynule navazuje na úvodní, časově omezenou výstavu. Obě části – aktuální a stálou – máte možnost navštívit do konce září tohoto roku.

*

Letní salón – pro každého něco.  Kurátoři Jan Světlík a Zdeněk Sklenář. Výstava je k vidění v Galerii Gong v Dolních Vítkovicích do 30 září 2025.