Hlasy a nástroje na Ostravských dnech jako srdeční záležitost

Generačně i národnostně široce rozkročená paleta autorů představila šest zcela odlišných přístupů při komponování sborových skladeb od inspirace středověkem až po radostné hrátky se slovy a vyluzování nejrůznějších zvuků. Na koncertě představili svůj kompoziční um čtyři autoři a dvě autorky. Českou republiku prezentovali Slavomír Hořínka z Prahy a Daniel Skála z Ostravy. A jak bývá na Ostravských dnech zvykem – v programu stála vedle sebe jména rezidentů Institutu (Boglárka Erdős či Henry Gloege) i renomovaných autorů, jakými jsou Klaus Lang či Pulitzerovou cenou ověnčená americká skladatelka kubánského původu Tania León.

Koncert byl výborně dramaturgicky sestaven. Duchovní skladba Miserere Slavomíra Hořínky pro sbor a trombon psaná pro vokální ansámbl Cappella Mariana, který se specializuje především na interpretaci staré hudby, byla ideální bránou, kterou jsme mohli vstoupit do sakrálního prostředí. Na podkladě Žalmu 50 a dalších úryvků z Bible nás skladba využívající principů středověké polyfonie provázela na duchovní cestě. Nádherné barvy – zvláště zaujala ponurá syrrytmická část v klastrech s trombonem (Jen Baker), kdy se barva nástroje v hluboké poloze prolínala s hlubokými hlasy – polyfonie, sóla (vynikající Eva Marie Kořená, skvělé i tenorové sólo), držené souzvuky prosvítající a prolínající se celým dílem jako zlatá nit. Konec skladby zní radostně a pozitivně, ale zároveň nečekaně. Až je člověku líto, že už to skončilo. Těžko k uvěření, že by skladba trvala 15 minut, jak je uvedeno v programu. Alespoň pocitově určitě ne.

Z pondělního koncertu v katedrále. (Foto: Martin Popelář)

Dvacetiletý Henry Gloege zahajuje své dílo Ave verum corpus dlouhým pianissimovým unisonem mužských hlasů, které brzy následují hlasy ženské. Dlouhé pedálové tóny s novými intervalovými konstelacemi rozvíjejí skladbu, oživovanou střídmou rytmizací. Hrátky okolo jednoho tónu a jeho barevné proměny jsou hlavním formotvorným prostředkem skladby, který však začíná být po nějaké době poněkud fádní. Včas však přichází gradace a střih a plocha sborového šeptání (připomínající modlitební hlasy) střídaného s vpády akordů ve forte. Efektní konec ve forte by možná mohl být podpořen plnějším zvukem. Text skladby pochází z eucharistie a již byl zhudebněn Williamem Byrdem.

Skladatel a cimbalista Daniel Skála dokáže ze svého nástroje virtuózně vydolovat zajímavé a rozmanité barvy. Důkazem je i jeho skladba Siluety. Zpěváci pomalu přicházejí z hloubi kostela vybaveni malými perkusními doplňky a nenápadně se vplétají do již rozvíjející se zvukové krajiny kompozice v apsidě. Hlučné perkusní bloky, opakovaně přerušované sólovými cimbálovými akcemi. Posluchač slyší volný tok s měnícími se charaktery a četnými barvami, pizzicato povrchy, jak v perkusích, tak v sólovém cimbálu. Ke konci se skladba zintenzivňuje do nervózní turbulence a vnitřního zmatku, který vede k jemnému, střídavému tutti akordu zpěváků, podloženému brnkanými a četnými novými a vzrušujícími zvuky cimbálu, které jsou výsledkem Skálových zvukových experimentů. Ze skladby čiší radost, která se přenáší i na posluchače.

Cimbalista a skladatel Daniel Skála. (Foto: Martin Popelář)

Klaus Lang nepovažuje hudbu za nositele mimohudebního obsahu, nespojuje ji s žádnými filozofickými ani politickými otázkami. Pro něj je hudba pouze samotný znějící zvuk, soběstačný akustický objekt, „slyšitelný čas“. Skladba Cantica christinae IV – pasttime je o věcech a zvucích, které tady jsou, ale my je často nevidíme a neslyšíme. Začíná glissandy v dechových a smyčcových nástrojích, zatímco zpěváci drží akordy. Stylistický prostředek glissanda charakterizuje celou kompozici. Později přebírají klesající a stoupající glissanda také zpěváci. Začíná mnohostranné mikrotonální glissando procházející intervalovými vzdálenostmi, aby se z příslušné výchozí pozice dostalo k dalšímu cílovému bodu, jehož intonační výkon spočívá v přesném doplnění akordických tónů, které již znějí v ansámblu. Virtuozita, s jakou to sbor dokázal, ukazuje na mistrovskou práci a vedení sbormistra Jurije Galatenka, stejně jako dirigenta představení Bruna Ferrandise, který již dříve dirigoval Skálovo dílo. Dlouhé, přelévající se zvuky, vlévající se jeden do druhého dávají pocit bezčasí, neohraničené věčnosti. Klaus Lang nám svou hudbou dává zapomenout na všechny starosti a pomáhá nám zpomalit a uvědomit si důležité hodnoty. Langova hudba je předstupněm do ráje. Je nekompromisní, jednoduchá a silná.

Na rozdíl od skladby Klause Langa, která nechce být ničím jiným než zvukovým světem, maďarská skladatelka a pianistka Boglárka Erdös vnímá své dílo Rubent Ocelli jako soudobý madrigal, jehož text vychází z Catullovy básně, elegie oplakávající smrt Lesbiina vrabce. Sleduje strukturu básně a využívá ji k uspořádání formálního průběhu skladby, která začíná klidným chorálovým dojmem. Všechny city, zvraty, zklamání, smutek se odrážejí i ve skladbě, která je velmi bohatá, nápaditá a barevná, provázející příběh vrabce od začátku do konce. Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka opět zazářilo podmanivou intonací. Velký potlesk!

Z pondělního koncertu v katedrále. (Foto: Martin Popelář)

Vrchol večera ovšem patřil třem písním Tanii León, správně dramaticky vystavěným od první, v níž jsme zaslechli jen náznakem, co se bude odehrávat v těch dalších dvou už v plném rozsahu. Tanja čerpá z kultury své rodné Kuby a propojuje kompoziční metody západní hudby s kubánskými hudebními postupy, např. polyrytmy.

První skladba En el sendero ancho (Na široké cestě) byla spíše zasněná než rytmická, využívající témbrové plochy sborové sazby a vrstvení harmonií. Druhá La Estrella (Hvězda), která je úvodní částí z písňového cyklu Tropické rýmy, je už opravdu písničkou se vším všudy i s refrénem. Rytmus s refrénem jsou zde hlavním formotvorným prostředkem. Zcela strhující však bylo provedení poslední písně nazvané El Manisero (Prodavač buráků). Sboristé se dokonce převlékli do kostýmů a v mžiku jsme mohli nabýt dojmu, že jsme se ocitli na nějakém kubánském tržišti, kde se snaží obchodník s buráky vychválit a prodat své produkty. Nápadité zpracování kubánského nápěvu s vnitřním dělením hlasů, polyrytmy či zvukomalebnými efekty bylo tím správným zakončením fantastického večera. Podobně jako ve skladbě Daniela Skály, ani zde nechyběly hravost, lehkost, nadhled a legrace, bez které (slovy Daniela Skály) „by nás svět, ani ten hudební, asi tolik netěšil“.