Je to protipól muzikálu Mamma mia!, říká Vojtěch Štěpánek o nové hře Agnetha volá S.O.S.

O novém činoherním titulu Agnetha volá S.O.S. si budeme povídat hned ze dvou úhlů. Jednak z pohledu šéfa činoherního souboru NDM a jednak z pohledu herce, který ztvární postavu manažera kapely Stiga Andersona. Nejprve se tě zeptám jako šéfa činohry – jak vznikl nápad přivést na jeviště tuto hru krátce poté, co NDM začalo uvádět muzikál Mamma mia! s písněmi kapely ABBA?

Když jsme před nějakou dobou uvažovali o činoherním repertoáru Divadla 12, tak jsme si s naším panem ředitelem říkali, že by bylo fajn, kdyby se naskytla příležitost uvést něco, co může být vnímáno jako komentář práce jiného souboru našeho divadla. V době, kdy se rozhodlo o nasazení muzikálu Mamma mia!, jsme zachytili rozhlasový dokument Pavla Klusáka s názvem ABBA – Scény z manželského života. A tak jsme si řekli, že by bylo fajn tuto rozhlasovou hru přepracovat do divadelní verze právě jako protipól vůči uváděnému muzikálu.

O čem bude inscenace Agnetha volá S.O.S.?

Jde o fiktivní dokumentární drama, které ukazuje kapelu ABBA z takové té lidské stránky, pojednává o tom, jak se kapela dala dohromady, co vše museli její členové a členky podstoupit, jak rychle se proslavili a potom jak rychle ta jejich touha spolupracovat vyhořela. Text Pavla Klusáka nám připadá jako zajímavý doplněk k tomu veselému, usměvavému, roztančenému, šlágrovitému a nostalgickému muzikálu Mamma mia!, který uvádí náš muzikálový soubor. Myslím si, že autorovi hry se velmi dobře podařilo odvyprávět velký příběh s obrovským a dojemným finále. Takže jsme se rozhodli, že když už našim divákům předkládáme produkt kapely ABBA v podobě muzikálu, tak bude fajn ukázat i prostředí, ze kterého tahle hudba a tenhle fenomén vzešly.

Když mluvíš o hudbě kapely ABBA jako o produktu, cítím v tom určitý distanc. Proto se zeptám, jaký vlastně máš k této kapele vztah. Je pravda, že ABBA je vnímána jako součást komerčního popu sedmdesátých let, na druhé straně čas ukázal, že jde o velký popkulturní fenomén, který trvá už téměř půl století. Takže jak jsi na tom s hudbou od kapely ABBA?

Já tuhle kapelu samozřejmě vnímám jako něco přelomového a zásadního, svým způsobem jako zjevení, které oslovuje už několik generací. Já jsem spíše z generace, která co se Švédska týká zaznamenala v oblasti popu spíše kapelu Roxette. Když jsem dospíval, tak ABBA už pro mě byla stará. Co se týče mých hudebních preferencí, tak nejsem žánrově nijak vymezen a oslovuje mě spousta žánrů, v každém případě kapelu ABBA vnímám především jako geniální hudební a marketingový produkt, za kterým stojí výborný marketing a samozřejmě i několik nesmírně nadaných hudebníků. Byla to výjimečná kapela, která dokázala oslovit celý svět. Na druhé straně připouštím, že to není úplně můj šálek kávy, i když jsem si v poslední době trochu doplnil obzor a musím uznat, že album Visitors, o kterém v té hře taky mluvíme, pro mě bylo velký objev. Ve své době bylo přijato chladně, ale je z mého pohledu to nejlepší, co jsem od kapely slyšel.

To rád slyším, protože právě tohle „rozchodové“ album je skutečně velmi dobré, přestože neudělalo díru do světa a není na něm jediný hit, který by fungoval na první dobrou.

Je to tak. Mi to trochu připadá, že oni tohle album vnímali jako šanci naposled udělat něco společně a dali do toho možná něco, co do té doby potlačovali a co se nedostalo na předchozí desky plné hitů, na něž byla tehdy tržní objednávka. A tak je docela možné, že tady si sobecky udělali něco, o čem byli umělecky přesvědčeni pevněji než v případě dřívějších alb. Myslím, že na tom albu je to znát.

Ze zkoušky inscenace Aghetha volá S.O.S. (Foto: Martin Kusyn)

Musím se zeptat na problémy, které nasazení tohoto titulu provázely. Jak známo, premiéra této hry se měla uskutečnit už na konci uplynulé sezony, nakonec byla ale nečekaně a na poslední chvíli zrušena, a to kvůli potřebě doladit autorská práva. Jak moc nakonec ovlivnila jednání s držiteli autorských práv samotnou podobu inscenace? Kromě toho, že jste museli změnit její název, změnil se nějak její obsah? Museli jste něco škrtat nebo upravovat?

My jsme nakonec rádi, že tento problém, který nás při práci na inscenaci nečekaně potkal, jsme nakonec vyřešili, jak se nejlépe dalo. Podařilo se nám získat všechna práva, takže nakonec můžeme inscenaci uvést přesně v té podobě, jak jsme chtěli, včetně všech hudebních úryvků. Je to již schváleno jak samotnými autory, tak všemi stupni jejich právního zastoupení. V případě kapely ABBA je tam více vrstev vlastnictví, netýká se to jen autorů, ale i majitelů nahrávek, vydavatelství a dalších manažerských společností. Dá se říct, že jsme dostali docela intenzivní rychlokurz o tom, jak to chodí ve světě šoubyznysu, když chce někdo vytvořit nové dílo, které z tvorby této kapely vychází. Nakonec jsem rád, že jediné, co jsme museli upravit, je název inscenace, ve kterém nesměl být název kapely ABBA. Je to komplikováno i tím, že kromě kapely ABBA existují ve Švédsku i rybárny, které mají stejný název, s jehož používáním kapela ve své době musela získat souhlas. Změnu názvu nakonec uvítal i její autor Pavel Klusák, který ho považuje za lepší než ten původně zamýšlený (ABBA – Scény z manželského života, pozn. red). A samozřejmě jsme rádi i my, že se hra již nemusela upravovat a přezkušovat. Premiéru jsme ale prostě museli odložit, protože jsme se nechtěli pohybovat v šedé zóně nevyjasněných právních vztahů. A teprve nyní můžeme ukázat, co jsme to vlastně ve druhé polovině minulé sezony nazkoušeli.

Ta hra od začátku do konce chronologicky pojednává o osudech členů kapely. Dialogy napsal Pavel Klusák sice jako fiktivní, na druhé straně vše je podepřeno fakty a skutečnými událostmi, které jsou fanouškům kapely určitě dobře známy. Je nějaký důvod, proč by se na představení měl přijít podívat i člověk, který není zrovna fanouškem kapely ABBA a kterého její hudba nechává chladným?

Nevím, jaký by měl být prvotní impuls k návštěvě, pokud se divák o kapelu ABBA nezajímá, nicméně je třeba říct, že text Pavla Klusáka na konkrétním případu ukazuje, jak ve své době fungoval svět šoubyznysu, a dává nahlédnout do mechanismu úspěchu a slávy. Inscenace sleduje, jak se členové kapely od přirozené a radostné tvorby nechali vtáhnout do těžko zastavitelné spirály úkolů a požadavků, turné a nahrávek, což samozřejmě vyústilo v určitou tvůrčí krizi. A není divu, protože všechny čtyři velmi rozdílné osobnosti se musely shodnout na tom, co vlastně budou hrát, jaký to vlastně bude mít zvuk, navíc to bylo spojeno s poměrně extravagantní veselou flitrovou vizáží. Takže v inscenaci vlastně tak trochu koukáme tomu produktu pod kůži a vidíme, že za touhle hudbou vždy nestála jen radost a přirozenost, ale že šlo z velké části o plnění zadaných úkolů, byť z toho nakonec vznikl neopakovatelný světový fenomén, který členům kapely zajistil nesmrtelnost a samozřejmě i neskutečně velký přísun peněz.

Vojtěch Štěpánek na zkoušce v roli Stiega Andersona. (Foto: Martin Kusyn)

Ve vztahu ke kapele ABBA jsi použil výraz geniální marketing. Za ním stál především vlivný švédský manažer Stig Anderson, a právě tuto postavu budeš v inscenaci hrát. Jak vznikl nápad, že budeš do této role obsazen? Přece jen jsi více režisér než herec. Nemáš tak trochu tendenci do toho režisérovi i dalším hercům při zkouškách kecat?

Mám naprosto neukojitelnou tendenci do toho všem kecat (smích)… To už se nedá nic dělat. Ale musím říct, že přestože jsem hlavně režisér, tak herectví jsem vystudoval a po škole jsem v Praze docela hodně hrál, měl jsem tam i větší role. Ale je pravda, že už dlouho nehraji, i když občas v Ostravě zaskakuji za některé kolegy. O tom, že jsem i herec, režisér inscenace Josef Doležal ví. A asi rozumím, proč mě nakonec do té role vybral. Vychází to tak trochu i z rozložení hereckých sil v průběhu celé sezony a z potřeby rovnoměrného vytížení členů hereckého souboru. Nakonec jsem tedy tuhle výzvu přijal a myslím, že jsem si zkoušení docela užil.

Jednotlivé role členů kapely ztvární Vojtěch Johaník, Martin Dědoch, Kamila Janovičová a Veronika Boráková. Jak se ti s nimi hraje?

Moc dobře, jsou to všechno dobří herci, takže mě to s nimi baví a na zkouškách vznikají hodně zajímavé situace. Ta práce byla velmi tvůrčí a bylo to pro mě hodně osvěžující zpestření. Taky jsem si na vlastní kůži připomněl, že herectví je i fyzicky náročná práce. Během zkoušení panovala velmi dobrá atmosféra, a to jak na jevišti Dvanáctky, tak v hereckých šatnách.

Inscenace je dlouho dopředu vyprodaná a nelze se tomu divit, protože kapacita Dvanáctky není moc vysoká. Není trochu škoda, že titul nebyl zařazen na větší scénu? Fenomén kapely ABBA stále táhne a lze očekávat, že na všechny zájemce se nedostane.

Není to škoda, nám se naopak líbí, že tenhle titul patří k těm, které si prostě musí divák najít a které ani nejdou publiku naproti z velkých billboardů. Tahle hra je určena lidem, kteří si k ní musí najít cestu. I z toho důvodu na malou scénu podle mě patří. Samozřejmě zájem o představení ve Dvanáctce je teď obecně velký, týká se to i jiných titulů. Teď jsme měli první čtenou zkoušku nové hry Podoba věcí, která bude mít premiéru v říjnu, a taky je to z velké části vyprodáno. Velmi nás v divadle těší, že tahle malá scéna získala takovou důvěru publika, které nečeká na ohlasy a kupuje vstupenky na nové tituly hned, jak jdou do prodeje. Je to pro nás velký závazek, abychom důvěru publika nezklamali.

Mám ještě jednu otázku na závěr. Před premiérou muzikálu Mamma mia! jeho režisérka Gabriela Petráková řekla, že by si moc přála, aby lidé z představení odcházeli s dobrou náladou. S čím by měli diváci odcházet z představení Agnetha volá S.O.S.?

Asi také s dobrou náladou. Já nemůžu moc prozrazovat, ale jen naznačím, že ten příběh, i když není úplně veselý, končí takovým hezkým katarzním a smířlivým momentem. Ten závěr je hodně příjemný, dojemný a především lidský. Takže dobrá nálada je asi ten nejlepší stav, který by měli diváci na konci představení pociťovat.

*

Premiéra inscenace Agnetha volá S.O.S. se uskuteční v neděli 31. srpna 2025 v Národním divadle moravskoslezském na scéně Divadla 12.