Spění jako motiv. Ostravští malíři Ivo Škuta a Jan Vrabček se potkali v prostoru ostravské Galerie Dukla

Možná, snad, uvidíme…(prů)běh je paradoxní konstantou života. Máloco dospěje do zdárného konce, spíše se zas a znovu začíná. Tok věcí, kulis a energií je čím dál zřejmější a čím dál razantněji definuje étos moderního Homo sapiens sapiens. Jakoby se stálost, pevnost a konstrukce začínaly přežívat.

Působí to možná strašidelně, ale řekl bych, že z pozice pravdivostní hodnoty se paradigma fluidity zdá být zásadní. Dynamiku stálé proměny bychom mohli pojmenovat spěním a spění jako východisko také rozpracovali dva ostravští malíři Ivo Škuta (1985) a Jan Vrabček (1985) na společné výstavě v Dukle.

Z výstavy Spění. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Nedokonavá forma názvu výstavy jakoby vybízela ke kurátorské obhajobě nesourodých vizuálních východisek obou malířů a tohle alibi by mohlo zakládat na kritice. Tím bychom ale dospěli k rychlému a jednoduchému konci. Mnohem dobrodružnější je hledat styčné plochy a vyzvat výstavu k orbě mentálního terénu.

Z obou autorů mám dojem, že ve své estetice ukrývají stín. Především v malbách Iva Škuty nacházíme pichlavý osten. Za zdánlivě banální zprávou, zaobalenou do elementární vizuální zkratky, vyvěrá něco bolavého, něco, co diváka po prvotním úsměvu trochu zarazí. Byť Škutovy obrazy působí jako terče s jasným středobodem mentálního obzoru, delší pobyt s nimi otevírá jiné spektrum emocí.

Z výstavy Spění. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Spění zde čtu především jako změnu divácké perspektiv, jako přesmyčku viděného vedoucí od úsměvu k jeho zamrazení. Má to obecnější platnost v obrazu společnosti lesku ukrývající pod blyštivými obaly, barevným oblečením a naleštěnými karoseriemi vadná a křehká ústrojí.
Některé malby druhého z aktérů Jana Vrabčeka jsou procesualitou, respektive spěním doslova nabité. Jejich dynamika a otevřenost navádějí diváka jazykem expresivní komunikace do sítě emocí a interpretačních potencialit. Také prostorové instalace manifestují procesuálnost. Upcyklované objekty uvnitř těchto environmentů občasně nabývají figurální podoby.

Z výstavy Spění. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Odpadový, nefunkční materiál se mění v uměleckou interpretaci. Tvořit ze stvořeného, dekonstruovat zkonstruované, restrukturalizovat strukturované… Díky Dada se recyklační princip stal zásadním mechanismem umělecké praxe, a jak je patrné z aktuální výstavy dvou mladých ostravských malířů, stále žije. To, co dospělo k zániku v žité každodennosti se obrozuje v umělecké perspektivě. Upcyklaci vnímám jako svého druhu upřímnou a bezelstnou tvůrčí praxi, jako demonstrovanou fascinaci viděním – a Vrabčekovy figury ukazují, že vidět ve formách posunuté významy umí.

Z výstavy Spění. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Spění může mít i fatální rozměr. Rozměr rozkladu. Čas a jeho běh ústí v depresi statu quo. Než se zrodí nové, staré podlehne rozpadu, stejně jako deštník, rozbité hodinky, nebo zalátovaná halena na Škutových obrazech. Vlastně se díváme na interpretace Herakleitovy, respektive Platonovy myšlenky Panta rhei (vše plyne) či v barokním umění akcentovaných motivů Vanitas (marnost) nebo Mementa mori (pamatuj na smrt).

Spění ale není pouhým destruktivním plynutím času. Má v sobě ukryté poselství, směřování kamsi, do určitého bodu. Zacílení životní poutě je navýsost individuální a individuace rezonuje i v rozsáhlé Vrabčekově tvářné matrici, v níž autor operuje s celou škálou výrazů a emocí.

Z výstavy Spění. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Motiv spění se demonstruje i v prostoru samotné galerie. Procházka výstavou je totiž spění samo o sobě. Pohyb pasáží má charakter filmové projekce. Stále přichází nové a nové „filmové políčko“, které zkoumáme a přemýšlíme nad kontextem. Jsme vedení linií cesty, která konstruuje příběh, nebo ho popírá. Spění tak může být naplněno hledáním souvislostí, prostým bloumáním ve stromoví uměleckého vyjádření, ale najdou se určitě i tací, kteří výstavou projdou bez povšimnutí ve spění ke zcela jinému života běhu.

*

Spění. Autoři Ivo Škubat a Jan Vrabček. Kurátor Hynek Chmelař. Galerie Dukla na Hlavní třídě v Ostravě-Porubě (pasáž bývalého kina Dukla). Výstava je k vidění do 7. září 2025.