Petr Čichoň o knize Idu ten rybnik přikryt peřinu: Touha zůstat doma a nenechat se vykořenit je univerzální

Vaše nová kniha Idu ten rybnik přikryt peřinu zachycuje svým příběhem globální katastrofickou zkušenost s epidemií covidu. Myslíte, že se v literatuře napříč světem bude objevovat v dohledné době častěji?

Možná ano, několik zahraničních románů již přece jen vyšlo, mě zaujal nový film z tohoto období od Ariho Astera, který se jmenuje Eddington – byl uveden v květnu letošního roku téměř ve stejný den jako můj román.

Idu ten rybnik přikryt peřinu je hlavně komedie, humoristická kniha z počátku roku 2020, kdy pandemie teprve začala a nikdo příliš nevěděl, co se děje. Toto, dnes již čerstvě historické období je sice tématem románu, ale próza reflektuje především Prajzskou a život v ústraní na periferii Ostravy. Námět covidu se v umění objevuje skutečně méně, lidé možná nechtějí vzpomínat na toto období. Možná přijde doba, kdy už bude plně historií. Někdy musí uplynout dostatek času, aby událost nebyla traumatizující nebo kontroverzní, ale třeba u prvního vydání Švejka šlo o popis událostí, které se odehrály jen několik let před jeho napsáním, válka ještě nemohla být uzavřená v očích veřejnosti, ale humorný příběh již byl napsán.

Má próza na tuto globální pandemii reaguje lokálností, umístěním dějinné události do okrajového místa. Parodoval jsem v knize současnou dobu hrozeb, nejen pandemii, ale také střet centra s periferií či nečekaný politický vývoj v USA. Rozhodně mě nezajímala nějaká politická analýza, jsem literát, používám důsledně pouze beletristické prostředky, takže jsem napsal příběh, kde jeden ze dvou hlavních hrdinů románu, bývalý slévač Johan, je v důchodu, popíjí pivo, které si chladí v rybníku s rybičkami. Celý život těžce pracoval v drsném prostředí vysokých pecí, proto je pro něj autentické milovat americký hokej a Donalda Trumpa, obdivuje jeho tvrdost a napodobuje ho. Je doba pandemie a on uposlechne prezidentovo doporučení pít jako lék na covid dezinfekci, Johanova partnerka, bývalá třídička uhlí Truda, jako hlavní vyprávěčka zastává opačný názor. Johan paroduje, aniž si to uvědomuje, postavu světové politiky a sám se díky této nápodobě dostává do nebezpečí.

Truda a Johan, dvě hlavní postavy knihy, jsou staří lidé ve starém kraji a chtějí zůstat tam, kam patří. To není nic specifického pro konkrétní lokalitu nebo třeba jen pro periferie. Jak moc je kniha Idu ten rybnik přikryt peřinu specificky o Prajzské?

Prajzská snad příběhu dává jedinečný tvar – je to kraj se zvláštní historií, jazykem, mentalitou i státností, která se několikrát měnila. Vše toto je hluboce uložené v lidech – v tom, jak mluví, jak se vztahují k místu a jaké mají kořeny. Bez tohoto konkrétního umístění by postavy nebyly právě takové, jaké jsou. Příběh by mohl existovat i jinde, ale jen zde, na malém místě pod Landekem, získává svou specifickou totožnost. Děj se odehrává ve dvou malých domech u Hornického muzea v Petřkovicích, na ulici Pod Landekem, tedy na Hlučínsku, a je napsán zcela v nářečí. Víc prajzskou knihu snad ani nelze napsat, i když touha zůstat doma a nenechat se vykořenit je univerzální – platná především pro venkov i periferní oblasti obecně.

Píšete o kraji, odkud pocházíte, ale nežijete v něm, podobně jako Maruška a Hannes. Proč se k Hlučínsku vracíte v próze už poněkolikáté? Baví vás to?

Říká se, že odloučení učí milovat domov, láska k němu zmenšuje svět a domov naopak zvětšuje. Postavy Marušky s Hannese to dělají podobně, zmenšují svět a zvětšují domov. Pobývám v Brně, pokud básník vůbec někde pobývá, ale na Prajzské máme rodný dům a jsem ve své domovině často. Nemám pocit, že jsem se odstěhoval a své místo opustil. Hlučínsko je kus specifické země, ještě do roku 1920 to bylo pruské území zmítané válkami a dobývané mnoha armádami, a na základě mezinárodních smluv i tou československou. Cesta k jeho identitě není přímočará, je nelineární se spoustou zvratů, v tom mě nepřestala Prajzská nikdy fascinovat, a jak píšete, baví mě, protože právě tou nepřímostí je na straně poezie. Paul Valéry kdysi napsal, že právě poezie je nejméně přímý způsob vyjádření. V této nepřímosti a nekaždodennosti také já hledám hlubiny slov a příběhů především z této oblasti, kterou mám hluboko vžitou v svém nitru. Mé romány i poezie se zabývají právě nejvíce tímto místem. Básníci jsou často nuceni prožívat jakousi dvojí vazbu: ahasversky nové zkušenosti i silnou nostalgii po domově, rodném kraji či známých místech, která bývají v jejich životě často v ohrožení a visí nad nimi přinejmenším metafyzická hrozba. Tenhle motiv se objevuje u mnoha autorů, třeba Rilke napsal tyto krásné verše: „Milenku nemám, a dům taky ne, aniž místo, kde zůstávám, ale všechny věci, kterým se vydávám, teď už bohaty jsou a vydávají mne.“ To ovšem neznamená, že takoví básníci někam zmizeli, paradoxně bývají bytostně doma víc než ostatní.

Truda, tedy vypravěčka knihy, je velmi živá, působí reálně. Proč si myslíte, že to tak je? Měl jste pro ni nějaké významnější inspirace?

Mám rád Prajzačky, to bude tím! Ale vážně, jsem potěšen, že vnímáte Trudu Lassovou jako živou a reálnou postavu – Idu ten rybnik přikryt peřinu je román vyprávěný ženskou postavou, ale přece jen psaný mužem. V knize se vyskytují stejné hlavní postavy jako v mé předcházející próze Lanovka nad Landekem, ve které vyprávění probíhá z perspektivy Johana. Nová kniha je psána ženským pohledem Trudy, tím je tato próza dosti jiná od mého předcházejícího románu.

V knize se ovšem nachází také ještě nová vedlejší komediální postava mladé kadeřnice Jarmily. Postava Trudy rozvíjí svůj ženský svět také pomocí dvou dalších žen: Johanovy odměřené dcery, architektky Marušky, ale také právě její spolužačky Jarmily, která je všudypřítomná, stále pracuje a ráda se osvěžuje chladivými nápoji, dokonce se ostřikuje osvěžujícími spreji a nedodržuje pandemické předpisy. V románu naznačuji, že právě Jarmila pravděpodobně nakazila hlavní hrdiny a stává se pro Trudu a Johana osudnou. Přesto jenom ona má v sobě jako jediná z postav neutuchající vitalitu, nikdy se nevzdává a odmítá vnímat těžkosti života tragicky, ale jinak než hlavní hrdinka Truda. Závěrečnou katarzi zajistí právě Jarmila, je jakýmsi archetypem případného nového prajzáctví. Mluví spisovně se svou kamarádkou, ale s Trudou suverénně přechází do nářečí, nevidí v tom problém. Nakonec i mladší lidé kolem Jarmily na konci příběhu mluví pod tíhou událostí nářečím a nahrazují symbolicky odcházející protagonisty. Otázkou zůstává, zda až tíha událostí odezní, začnou opět mluvit spisovně a vrátí se do modernity světa. Jarmile je tato otázka lhostejná, ona svou prajzskou identitu neumí ztratit, i když soudoběji než Truda. Pokud by příběh pokračoval, vyprávěla by jej možná ona, ženský Merkur, mladší verze Trudy.

Celá kniha je napsaná v prajzkém nářečí. Bylo vaším záměrem jej nějakým způsobem zakonzervovat? Aby se na ně nezapomnělo?

Nešlo mi jen o historický záznam, nářečí mě zajímá především jako umělecký jazyk a iluze živého humoristického dialogu, tím je snad tato řeč nadčasová, aspoň takto omezeně v mých románech. Prajzština je můj rodný jazyk, mluvil jsem jím v dětství, s odchodem dnešních osmdesátníků pravděpodobně zmizí. Tato řeč stále zůstává někde v samotě jako mí hrdinové nehnutě na svém místě, nad kterým visí nejrůznější hrozby, také lanová dráha, o jejíž výstavbě se v Ostravě chvíli uvažovalo. Je to jazyk posledních míst, nekonečně malých prostor, mizejících zvyklostí, snad i jakýsi fragment původní řeči, které hrozí neustále zánik. Na těchto místech v ústraní možná pár posledních pamětníků obdivuhodně odolává, zůstávají se svým jazykem. Je dnes vzácné jejich jazyk uslyšet. Nářečí je vlastně underground, nejen odraz něčeho starého.

Jak se do ulice Pod Landekem dostal Trump?

Doba pandemie je časově propojena s prvním volebním období prezidenta Trumpa. Jeden ze dvou hlavních hrdinů románu, slévač Johan Kott, ho obdivuje a napodobuje. Stává se v románu groteskním komentátorem doby a spolu s Trudou reflektuje pandemii s humorem a absurditou. Humor vzniká z kontrastu mezi vážnou situací a karikaturou. Například románové postavy Kurta Vonneguta také karikují různé typy lidí či společenské vzorce. Johan Kott je zřejmě v literatuře docela neobvyklou postavou, je obyčejným člověkem, který napodobuje skutečného politika. Donald Trump ze svého prvního volebního období se do příběhu dostal principem nápodoby. Filozof René Girard, který proslul mimetickými teoriemi, kriticky tvrdil, že nápodoba je klíčovým prvkem lidského chování. Mimetická touha, tedy touha po tom, co má a dělá ten druhý, ovládla také jednu z mých postav. René Girard zkoumal tento princip v literatuře, zejména v románech, třeba v Stendhalově románu Červený a černý hlavní postava Julien Sorel napodobuje Napoleona. Johan Kott napodobuje nejen názory, ale i styl, gesta, rétoriku, a dokonce i image – protože touha je mimetická a funguje přes identifikaci s vzorem. Někde jsem už napsal, že Idu ten rybnik přikryt peřinu je Covid a Trump v těch nejmenších dějinách, jaké si lze představit – v malém domku pod Landekem.