Ostravské dny 2025: Závěrečné ohlédnutí za festivalem, jaký nemá ve světě obdoby

Většina děl byla i letos uvedena ve světové či alespoň ostravské premiéře, vždy v excelentní kvalitě. Interprety byli zkušení, ale i velmi mladí lidé z celého světa. Jejich erudovanost, zápal a nadšení byly zcela zřejmé a strhující. Mezi body, které je třeba velmi vyzdvihnout, je fakt, že se organizátorům festivalu daří pokaždé přilákat do Ostravy především mladé hudebníky. Ti se v přímém dialogu s příslušnými skladateli již v raném věku seznamují s estetikou, interpretačními postupy a nároky soudobé kompozice. Pozorujeme-li tyto mladé hudebníky na koncertě, s jakou radostí a profesionalitou čelí často vysokým nárokům skladatelů, nemusíme se o budoucnost soudobé hudby v této zemi obávat.

Při zpětném pohledu na koncerty Ostravských dnů 2025 je pozoruhodné, kolik hudebních událostí se vrylo do paměti. Nezávisle na velikosti obsazení, čase a místě konání. S napětím jsme sledovali, jak se jednotlivé koncepce skladatelů, které byly k dispozici ve velmi dobře zpracovaných programových přílohách, nakonec proměnily v živě znějící hudbu.

Nemalou roli v dopadu na posluchače měly také prostory, ve kterých se koncerty odehrávaly. Nejen již osvědčené Trojhalí Karolina, katedrála Božského Spasitele či City Campus Ostravské univerzity, ale i experimentální prostory Futurea či Národního zemědělského muzea v Dolní oblasti Vítkovic. Správně vybraný a nasvětlený prostor umocnil a podtrhl autorský záměr, tu magickou substanci, kterou se posluchač svou pozorností, zkušeností a zvědavostí snaží proniknout a jejíž účinky bere jako měřítko možného úspěchu. Zkoumá je shovívavě i kriticky a sleduje jejich výsledky s uznáním a potěšením, někdy i s obavami a pochybnostmi.

Jak extrémně odlišné mohou být přístupy k nekonečným možnostem hudebního strukturálního a koncepčního potenciálu se během celého festivalu projevilo nádherně rozmanitým způsobem.

Klasickým pilířem festivalu bývají autoři s ním neodmyslitelně spjati již od jeho počátků – zakladatel Ostravských dní Petr Kotík a autoři, kteří už se na svou úvodní produkci v rámci velkolepého koncertu Orchestra Opening, kde zazněly skladby pro tři orchestry a tři dirigenty, dívali z druhého břehu (Alvin Lucier a loni zesnulý Phill Niblock).

Quasar Quartet. (Foto: Martin Popelář)

Další legendou objevující se pravidelně v lektorském týmu je Bernhard Lang, který napsal na zakázku skladbu pro tři orchestry GAME XXII for Ostrava. Hned v rámci tohoto koncertu jsme měli možnost poznat práci tří dirigentů – Johannese Kalitzkeho, Petra Kotíka a Petera Rundela, během následujících koncertů také Bruna Ferrandise či Lilianny Krych. Sbormistrovskou ikonou festivalu je Jurij Galatenko se svým sborem Canticum Ostrava. Všichni dirigenti byli naprosto precizní a odvedli neuvěřitelný kus poctivé práce.

Na Ostravských dnech se představila také celá řada skvělých sólistů i komorních souborů – letos fantastický saxofonový kvartet Quasar z USA či smyčcové kvarteto Mivos Quartet. Z klavíristů zaujali především Čech Miroslav Beinhauer a Belgičan Daan Vandewalle, kteří nesmírně precizně nastudovali obdivuhodné množství náročných skladeb. Daan Vandewalle zazářil zejména ve skladbě Fredericka Rzewského Snacks (1981) svým citlivým a existenciálně strhujícím přednesem.

Daan Vandewalle. (Foto: Martin Popelář)

Z dalších sólistů jmenujme fantastickou mezzosopranistku Annette Schönmüller (ve skladbě Luigiho Nona Na vlně síly a světla), ale i naši ostravskou sopranistku Markétu Drabinu Schaffartzik, která zaujala v zajímavé komorní skladbě Australana Louise Wisharta Are Ye Then With God? Nesmírně osvěžující byly skladby, ale i interpretace akordeonistky a skladatelky v jedné osobě Sněžany Nešić.

Mladý maďarský akordeonista Marcell Csuka překvapil skvělým provedením skladby Viktorie Grahvové Crescedo for Insane Birds a předvedl, jak lze s tímto nástrojem dosáhnout kompozičního pokroku velmi vzrušujícím a vynalézavým způsobem. Nezaměnitelný zvuk basového klarinetu Martina Adámka jsme mohli obdivovat ve skladbě Jakuba Rataje Countermass, která byla o vztahu dvou sil.

Z koncertu Ostravské bandy v Trojhalí. (Foto: Martin Popelář)

Ženská křehkost a poetika vyzařovala ze skladby Marie Nečasové Tání. Stejně tak křehká byla i interpretace cimbalistky Gabriely Krchňáčkové při jejím provedení kratinké, leč nesmírně půvabné skladbičky matadora soudobé hudby Gyorgyho Kurtága Márta’s Ligature. Zcela nový přístup v pojetí smyčcového kvarteta byl zřejmý na skladbách rezidentů Marka Krajňáka či Jana Podrackého. Neotřelé nápady vždy přináší Petr Cígler. Letos ve své skladbě Awake! nejen symetrickým, oku lahodícím rozmístěním svých interpretů na pódiu, ale i překvapivým momentem v závěru skladby, kdy se ozve výstřel.

Johannes Kalitzke se představil nejen jako vynikající dirigent, ale také jako osobitý skladatel. Benjamin Kotík předvedl strhující raperský výkon ve své skladbě Mi-kro-nos. Pozornost publika přitáhla bouřlivá skladba Maják Martina Klusáka, či komorní „Asambláž“ Alexe Minceka, autora, který byl v roce 2001 jedním z prvních rezidentů Institutu Ostravské dny a letos přijel v roli lektora.

Strhující byl výkon „dvorního sboru“ Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka v rámci koncertu Hlasy a nástroje v katedrále Božského Spasitele. Zaujala díla Slavomíra Hořínky, Henryho Gloegeho i hravé Siluety Daniela Skály. Vyprávění o vrabci Boglárky Erdös prudce kontrastovalo s nadčasovým a na samotný zvuk bez sémantických nánosů zacíleného Klause Langa. Zcela nový a unikátní prvek kubánského folklóru vnesla osobně přítomná legenda Tania León.

Závěrečný koncert Ostravských dnů. (Foto: Martin Popelář)

Zlatým hřebem celého festivalu byl opět závěrečný velký orchestrální koncert v Trojhalí Karolina, který se odehrál v sobotu 30. srpna pod názvem Grand Finale: na vlně síly a světla. Pod dirigentskou taktovkou Petera Rundela, Johannese Kalitzkeho a Bruna Ferrandise zazněla v podání Ostravské bandy a ONO – Ostrava New Orchestra  díla Annesleyho Blacka, Iana Davise, Luise Wisharta, Petra Bakly, Lisy Streich a Luigiho Nona.

Annesley Black umístil výrazně rozšířený orchestr všudypřítomně a flexibilně do prostoru, což způsobilo zajímavé zvukové efekty. Zajímavé byly kompoziční výsledky klavírního koncertu Iana Davise, kterému předcházelo mnoho experimentálních fází. Je téměř nemožné napsat redukovanější klavírní koncert než ten od Iana Davise, který místo povrchní virtuozity volil skromnost a subtilnost. Bakla zůstal věrný své důsledné linii a představil redukované sekvenční impulsy. Medúza Lisy Streichové byla ve své sémantické plnosti pravým protipólem Baklovy redukce.

Vrcholem závěrečného koncertu  byla skladba Luigiho Nona Como una ola de fuerza y luz (Jako vlna síly a světla). Najednou bylo jasné, s jakým kompozičním kalibrem máme co do činění. Napětí od prvního do posledního okamžiku, s napínavými crescendy v rozsáhlém orchestru s velkolepou elektronikou (Matthias Schneider-Hollek), jehož vrcholy dosahovaly až k hranici bolesti. To však bylo vždy vnímáno pozitivně a každému posluchači bylo jasné, že zde byl osvětlen vnitřní duševní prostor a pole otázek, které bylo možné dosáhnout pouze extrémní instrumentací, strhujícím mezzosopránovým sólem (Annette Schönmüller!) a opět působivým Daanem Vandewallem u klavíru, který občas dosahoval až sedminásobného forte.

Čtyři pikoly se zabodávaly nejen do kůže a do uší, ale i do srdce. Paprsky oslňujícího světla ukazovaly na obrovské a stále živé dílo se společenským přesahem. Nekonečné bouřlivé ovace!!! Jaký to festival! Nebylo potřeba nic dodávat.