„Nad krví a bolestí zavírá se čas.“ Válečné rekviem v Ostravě zahájilo Svatováclavský hudební festival

Říká se, že Anglie čekala skoro tři staletí na skladatele, který by svým talentem navázal na fenomenálního Henryho Purcella. Stokrát omílané klišé se stává pravdou, nicméně Benjamin Britten skutečně dokázal vymanit britskou hudbu z obvyklých teritoriálních rozměrů, a to i přesto, že byl některými považován za konzervativce libujícího si v hudební tradici. Ostatně – s Brittenovým konzervatismem to vůbec není jednoduché a mnoho indicií je slyšet právě v jeho velkolepém Válečném rekviem.

Monstrózní celovečerní kompozice je nepochybně Brittenovým nejhlubším opusem, v němž se snoubí myšlenková integrita s naprosto geniální hudbou, která je plná napětí, smíření, vzpomínek na hrůzy války a její oběti, ale i podnětů, které slouží jako varovná výstraha. Britten komponoval Válečné rekviem na památku svých čtyř přátel, kteří během války zahynuli. Snad proto tradiční latinský text spojil s protiválečnými básněmi Wilfreda Owena –  mladého anglického básníka, který zahynul v pouhých pětadvaceti letech během první světové války na francouzském bojišti a zbyl po něm vojenský kříž, kterým byl vyznamenán… a verše.

Skladatel měl na mysli nepochybně i katedrálu sv. Michala v Coventry, kterou hned na počátku 2. světové války zcela zničily německé střely V1. V obnovené katedrále dílo zaznělo poprvé, stalo se tak v květnu roku 1962 a provedení se symbolicky zúčastnili umělci z původně nepřátelských zemí Galina Višněvskaja (Sovětský svaz), Peter Pears (Velká Británie) a Dietrich Fischer-Dieskau (Německo).

Svatováclavský hudební festival na unikátní schopnost hudby, která dokáže spojit národy, nezapomněl. Provedení se kromě českých interpretů zhostili mezinárodně etablovaní umělci: Německá sopranistka Susanne Bernhard má s Brittenovou hudbou bohaté zkušenosti, další sólové role ztvárnili mladší, ale obdobně respektovaní umělci: americký tenorista Kyle van Schoonhoven a barytonista Jóhann Kristinsson z Islandu.

Zahajovací koncert SHF. (Foto: Ivan Korč)

Provedení tak kolosálního díla v sakrálním prostoru má vždy svá úskalí, kterým se nelze vyhnout. Akustické podmínky kostela Panny Marie Královny limituje dlouhý dozvuk, který při velkém obsazení a plné dynamice negativně ovlivňuje zřetelné nuance a konkrétnost. Těmto limitům se bohužel nešlo během provedení vyhnout, ačkoli je poněkud zmírnilo početné publikum. Nicméně i tak se bohužel mnoho podstatného z neobyčejně prokreslené Brittenovy instrumentace často ztrácelo v jakémsi zvukovém oparu.

Přes zmíněný nekomfortní poslech a nepochybně velmi obtížné podmínky pro všechny interprety vyzněly některé pasáže mimořádně. Jednalo se především o unikátní efekt andělských hlasů, které rozezněl dětský sbor Radost Praha pod vedením sbormistra Jana Pirnera. Ten byl logicky situován na kostelní kůr a jeho zpěv v Requiem aeternam, Offertoriu a Libera me proudil k posluchačům s trochou fantazie jako z nebeských výšin. Podobně přesvědčivě v akusticky komplikovaném prostoru vyzněly samostatné sborové úseky Pražského filharmonického sboru, orchestrální pasáže v jemnější dynamice a sólové party.

Susanne Bernhard. (Foto: Ivan Korč)

Soprán Susanne Bernhard je pro podobné výzvy přímo ideálně disponován. Německá sopranistka podle mého názoru našla ideální interpretační klíč k otevření všech tajemství, která skýtá Brittenova hudba. Její zrcadlově průzračná dynamika se opírala o spolehlivou intonaci, v dramatických pasážích neztrácel klenutý vokál sopranistky na příjemně delikátním témbru. Bernhard svůj part ztvárnila optimálními výrazovými prostředky: vyhnula se afektovaným a strojeným pózám, působila naprosto přirozeně a zářila koncentrovaným klidem, rozvahou a pochopením tragického i nadějného poselství díla.

Velkým objevem se pro mě stal Kyle van Schoonhoven. Americký tenor má hlas mimořádně lahodný a nevtíravě okořeněný o rozličně barevné odstíny. Schoonhoven svůj zpěv ověnčil podle potřeby důraznou razancí i posmutnělou něhou, snad proto, že v jeho partu ožívají Owenovy vojenské verše jako hořké i soucitné monology člověka, který se potkává na bojišti denně se smrtí.

Jóhann Kristinsson. (Foto: Ivan Korč)

Podobně přesvědčivé bylo podání Jóhanna Kristinssona, ačkoli zpočátku hledal spolehlivější oporu v hlubších polohách a byl zřejmě poněkud indisponován. Nejsilněji vyzněly společné pasáže obou mužských protagonistů, které byly skvěle sezpívané a dramaticky přesvědčivé.

Lukáš Vasilek představil provedení zodpovědné, osobně angažované a nesmírně muzikální. Jeho výkon nelze komentovat jinak než v superlativech. Svou energií, nasazením a bezpečnou přípravou byl Vasilek  pojistkou a spolehlivým tmelem všech zúčastněných stran. Pražský filharmonický sbor pod jeho citlivým vedením místy zpíval s takovou vroucností, pokorou a důvěrou, která se nedá napodobit ani zopakovat. Několik takových momentů, kdy obecenstvo na chvíli přestalo dýchat, jsem zřetelně vnímal.

Válečné rekviem Benjamina Brittena není jednoduchá ani snadno přístupná skladba. Přesto má spoustu momentů, které jsou posluchačsky vděčné a konejšivé. Vedle krutosti a poznání války jako nejhroznějšího projevu lidské destruktivity působí jako hojivý balzám na otevřené rány lidského utrpení. A utrpení je, jak známo, součástí každé doby. Je na každém z nás, jak se k němu postavíme.