Chceme ukázat kvalitu našeho sbírkového fondu, říká kurátor o sérii venkovních výstav před Domem umění v Ostravě

Jak a kdy vznikla myšlenka těchto venkovních výstav? Vzešla z týmové spolupráce, nebo jde o váš kurátorský projekt?

Byla to prostě pracovní zakázka. Já sice reprodukované umění příliš neuznávám a myslím si, že podstatou kamenných galerií je právě to, že se divák může setkat s originálním dílem, nicméně nyní to z technických důvodů možné není. Každopádně jsem příjemně překvapen výslednou kvalitou tisku, která, myslím, docela dobře přenáší vizuální hodnotu díla.

Domnívám se, že obsah jednotlivých výstav jste už měl ve své režii. Pojal jste projekt jako celek, jehož třemi částmi se vine jakási pomyslná myšlenková nit, nebo každá z nich je spíše uzavřená, autonomní?

Každá „výstava“ má vlastní autonomii. Vybrané práce komunikují především uvnitř každého celku, ale zároveň platí, že celky nějakým způsobem reagují i na ty ostatní. Soubory se střídají po dvou a půl měsících, až do konce roku. Zjednodušeně lze říct, že první soubor je zobrazivý, druhý bude pracovat s jazykem abstrakce a třetí tematizuje dynamiku, pohyb a expresi. Takže první reprodukce konkretizovaných forem jsou v protiváze ke druhým nezobrazivým tendencím, třetí soubor pak reaguje spíše na obsah prvního, který je tichý kontemplativní, poslední však bude divočejší.

Byl aktuální sbírkový fond spíše limitující, nebo naopak vstřícný k vašemu kurátorskému nápadu, záměru a jeho uskutečnění? Mám na mysli výběr děl dle data jejich vzniku, obsahu, formy, zařazení do kontextu apod.

Sbírkový fond GVUO z principu nemůže být limitující. Sbírka je bohatá a kvalitní. Při koncipování jsem primárně vycházel z její matérie, takže jsem necítil nějaké nepříjemné limitující pocity. Zároveň jsem se pokoušel vybírat spíše „starší“ práce, především v tom prvním (aktuálním) souboru, které prostě patří do zlatého fondu sbírky, ale moc často se s nimi divák nesetká. Byť se sám zabývám současným uměním, chtěl jsem ostravské veřejnosti nabídnout vizuální a obsahový kontakt se staršími dějinnými vrstvami…

Výstava před rekonstruovaným Domem umění. (Foto: Aleš Honus)

Názvy jednotlivých souborů jsou poetické a zároveň výstižné: 1. Tichá poselství, 2. Kódy neurčitosti, 3. V siločarách života. Počítal jste ale i s tím, že pro nepoučeného a uměním nepolíbeného diváka budou nesrozumitelné? Tím ovšem netvrdím, že by se odborná práce měla přizpůsobovat míře vzdělanosti a vkusu publika. Jen občas přemýšlím, kde je ta hranice, za kterou lze, respektive už nelze jít ve snaze zalíbit se všem.

Názvy výstavních celků mají spíše poetický rozměr. Nekladl bych na ně až takový důraz, pokoušejí se celek nějak ohraničit. Obecně je vždycky těžké názvem definovat celek… Nicméně mohou vzbuzovat otázky a doufám, že i podnítit diváka k zamyšlení nad výběrem. A pro ty, kterým se přemýšlet nechce, jsou pod jednotlivými názvy kratičké vysvětlující texty.

První cyklus děl ve formě reprodukcí zahrnuje díla z konce 19. století a začátku 20. století. Všechny spojuje téma krajiny a figury, respektive figury v krajině nebo její úzké spojení s okolním světem venku. Cílil jste tím na širší veřejnost, která moc nehoví současnému umění?

Ano, jak jsem již řekl, minimálně první soubor má být takovým letním vánkem, nic složitého na pochopení, jen takové potěšení oka a zklidnění mysli. Není to ale o figuře nebo krajině. Chtěl jsem ve výběru tematizovat kontemplaci, ztišení, hluboký ponor. Vyslat meditativní signál, což jednotlivá díla myslím, dobře reprodukují.

Bylo těžké vybrat devět favoritů? Kolik autorů, respektive kolik děl jste měl tzv. na stole při výběru?

Finalizovat výběr je vždy složitý a relativně zdlouhavý proces, stejně jako u jakékoliv jiné výstavy, a to především v situaci, kdy máte k dispozici doslova tisíce možností. Vždyť sbírka GVUO má ve fondu celkem 25 tisíc uměleckých děl! Vycházel jsem z širšího bloku asi třeba dvaceti třiceti prací, který jsem opracovával a cizeloval do konečné podoby.

Výstava před rekonstruovaným Domem umění. (Foto: Aleš Honus)

Ke každému dílu jste napsal krátký text o autorovi a jeho díle. Do minimalistické anotace jste musel dostat to nejpodstatnější srozumitelným způsobem, je to tak?

Ano, musím říct, že je to mnohem těžší disciplína, než psát dlouhé analytické texty, kde můžete dílo obkružovat z mnoha perspektiv a tím posilovat jeho pozici. Tady bylo zadání jiné, dominovat měla vizuální složka a texty měly být hodně sporé, vlastně jen instruktážní. Přesto jsem si neodpustil vlastní interpretační poznámky k jednotlivým pracím.

Spolupracoval jste s grafikem na podobě každého jednoho výstavního panelu?

Ano, s naší grafičkou Katarínou Jamriškovou spolupráce funguje dobře. Zpřesňovali jsme především velikosti reprodukcí, aby opravdu na bannerové ploše dominovala obrazová složka.

Jak probíhalo pořízení reprodukcí a samotný tisk?

Vše si děláme sami, máme sbírkový fond, špičkový skener obrazů, který jsme zakoupili v roce 2017 a díky němuž můžeme jednak digitalizovat a archivovat vlastní sbírku, ale nabízíme tyto služby i dalším institucím nebo soukromým žadatelům. Máme i novou kvalitní tiskárnu, kde jsme tyto formáty schopni obhospodařit. Kvalitu tisku můžete posoudit sami, až půjdete kolem Domu umění. Jsou na ní patrné detailní struktury obrazu, jednotlivé tahy štětcem, pastózní prvky, i barevnost zůstala autentická. Jak jsem říkal, jsem překvapený kvalitou celkového účinku.

Každé dílo je v originálu jinak veliké. Proto nebylo možné uplatnit pro každou reprodukci stejný mustr, stejné umístění a maximální velikost. Přesto nakonec vznikla velmi harmonická řada, která tzv. lahodí oku. Jste s výsledkem spokojen?

Děkuji! Ano, různé velikosti reprodukcí, které jsou ale zároveň maximem možného jsou samozřejmě problémem ve chvíli, kdy je koncipujete do linie. V galerii vám pomáhá samotný prostor, třeba protější zeď. Tady je to dost náročné v tom ohledu, že se jedná o jakýsi rastr, pravidelný rytmus a poměrně malé odstupy. I když jsem měl předběžně namyšlenou kompozici, nakonec (jak už to často bývá) převážně vznikala na místě při vypínání bannerů na konstrukci, tak aby obsahy mohly spolu komunikovat, vzájemně se neoslabovaly a nepřekážely si. Na tomto místě bych chtěl zmínit jméno Marka Konečného, podporovatele umělecké komunity na Fráni Šrámka (Saigon), který nám se svým týmem konstrukce vyrobil a poskytl know-how a pomoc při jejich užívání. A věřte, že například svár a vypnutí banneroviny, tak aby byla opticky dokonalá, je docela náročný proces.

Výstava před rekonstruovaným Domem umění. (Foto: Aleš Honus)

Výběr pro druhou a třetí výstavu už je hotový?

Ano, i na úvodním panelu vedle aktuální výstavy jsou uvedeny názvy a kratičké anotace k dalším dvěma.

Zmíníte aspoň některá jména, případně díla, která budeme mít možnost venku uvidět?

Na druhé výstavě může divák zhlédnout práce mluvící jazykem abstrakce, například Adrienu Šimotovou, Mikuláše Medka, Václava Boštíka, Vladimíra Boudníka. Ještě jsme nezmínili, že kromě reprodukcí jsou součástí panelových výstav vždy dva tvůrčí tipy, které nabízejí především dětskému publiku možnost tvoření v interakci s konkrétním dílem. Obsah vytvářely naše kolegyně z edukačního oddělení. Takže pokud rodiče s dětmi odpoledne nemají plán, můžou se jít k Domu umění inspirovat.

Vzniká ke každé výstavě nějaká tiskovina?

V rámci standardní archivace a propagace. Především se ale jedná o to, ukazovat veřejnosti bohatost a kvalitu sbírkového fondu.

*

Venkovní výstavy před Galerií výtvarného umění v Ostravě: Tichá poselství (1.8. – 21.9. 2025). Kódy neurčitosti (22.9. – 12.11. 2025 ). V siločarách života (13.11. – 31.12. 2025)