Od andělského Pärta po roztančeného Šostakoviče. Janáčkova filharmonie zahájila 72. rok své existence

Zatímco v posledních dvou letech se dramaturgie zahajovacích koncertů držela v konvenčních mezích a nabídla divákům známou klasiku například v podobě klavírních a houslových koncertů Ludwiga van Beethovena, letos se vydala za hranice komfortní zóny. Jejich poznávacím znamením byla duchovní kompozice posledního žijícího „klasika“ světové hudby Arva Pärta a symfonie ruského génia Dmitrije Šostakoviče.

Zdá se to téměř nepředstavitelné, ale estonského mistra Arva Pärta zpočátku provázela pověst rebela a bořitele tradic. Stačí si poslechnout jeho orchestrální Nekrolog nebo Druhou symfonii. Na kritiku sovětských hudebních ideologů Pärt reagoval nečekaně: vytvořil si vlastní osobitou techniku, která má původ v pohybu zvonu. Později skladatel začal hudbou vyjadřovat svou hlubokou spiritualitu, která se vzdává běžných formálních postupů, jakoby vytvářel most mezi minulostí a přítomností.

Ze zahajovacího koncertu. (Foto: Petr Hrubeš)

Kompozice Stabat mater pochází z roku 1985 a původně byla určena pro tři hlasy a tři nástroje. Revidovanou verzi z roku 2008, která zazněla v Ostravě, Pärt přepracoval pro smíšený sbor a smyčcový orchestr. Je naprosto unikátní, že se tak stalo přesně v den devadesátých narozenin autora. Vskutku vynikající načasování! Není snadné vylíčit, jaké pocity tohle dílo evokuje. Nejblíž mému dojmu je zřejmě hypnotická terapie, jakoby hudba připomínala výdech a nádech jednoho velkého organismu. Přestože smyčcová sekce Janáčkovy filharmonie s Varšavským filharmonickým sborem rozezvučela dílo estonského mystika vnímavě a empaticky, vyznění nebylo z několika důvodů ideální.

Ze zahajovacího koncertu. (Foto: Petr Hrubeš)

Vyzvánějící mobily jsou na koncertech bohužel častým nešvarem a jednoho trapného momentu nebyla ušetřena ani Pärtova andělská hudba. Mnohem závažnější problém přišel, když se udělalo jedné posluchačce nevolno a dlouho nebylo zřejmé, jestli nebude potřebovat pomoc. V sále se během koncertu opravdu nedýchalo dobře. V neposlední řadě se domnívám, že suchá akustika sálu není pro duchovní hudbu optimální. Patřím k dlouholetým vyznavačům Pärtovy hudby, ale tentokrát se i přes znamenitou interpretaci nelze zbavit rozporuplných dojmů.

Meditativní ráz koncertu se příliš neproměnil ani v druhé půlce, kterou vyplnila Šestá symfonie Dmitrije Šostakoviče. Dílo dokázalo zamotat hlavy publika i kritiky už v době svého vzniku v roce 1939. Třívěté členění s řazením pomalá – rychlá – rychlá bylo vnímáno jako nedostatek, přestože skladatel tentýž model použil už ve své Čtvrté symfonii. Hudba šesté je zpočátku prosycena svíravou atmosférou plnou zlověstného příšeří, napínavé nálady a tajemných instrumentálních kontrastů. Largo na rozsáhlé ploše více než dvaceti minut představuje jeden z nejlepších dokladů Šostakovičovy geniální tektonické výstavby. Na sugestivním vyznění se podílely sólové výkony filharmoniků, kteří v této symfonii excelovali. Z celé plejády uveďme alespoň vynikající anglický roh, příčnou flétnu, pikolu a další dřevěné i žesťové nástroje.

Ze zahajovacího koncertu. (Foto: Petr Hrubeš)

Další dvě věty svou burleskní fantazií a lapidárností připomínají filmovou hudbu. Není to náhoda, Šostakovič se v té době seriózně a intenzivně věnoval filmové tvorbě. Obě rychlé věty patřičně rozproudily již poněkud statickou atmosféru v sále. Hra filharmoniků byla bravurní přehlídkou brilantních pasáží a přesně ztvárněných melodických vyhrávek, na kterých se podílely pestré nástrojové konfigurace. Šostakovičova hudba zde temporytmus díla vystřeluje až do krajních poloh, na které publikum reagovalo s očividným vzrušením a zájmem.

Temperamentní vyznění Šesté symfonie lze chápat jako důsledné uplatnění společné vize orchestru a dirigenta. Daniel Raiskin Šostakovičovu symfonii představil jako mnohovrstevnaté dílo, které je vším, jen ne poníženou a servilní odpovědí na oficiální kritiku ohavného sovětského režimu. Jak jinak vysvětlit odvážné Šostakovičovy přísliby, ve kterých skladatel ideologickým inkvizitorům sliboval symfonickou apoteózu na Lenina, přičemž z ní nezbyla ani ona pomyslná pára nad hrncem?

Ze zahajovacího koncertu. (Foto: Petr Hrubeš)

Raiskin je v hudbě geniálního symfonika jako doma. Můžeme se těšit na další výsledky spolupráce tohoto vynikajícího umělce, jehož pozitivní vliv na Janáčkovu filharmonii už nyní přináší první výrazné plody. Raiskinova dirigentská koncepce hýří inteligencí a smyslem pro detail i pevnou architekturu. Nazíráním aspektů, jež přesahují povýtce hudební půdorys díla, v zásadě vede posluchače k symbolickému apelu na morální principy, svobodu a společensky motivovanou roli hudby. V mnohdy neobyčejně riskantní životní situaci Šostakovič vědomě volil trnitou cestu, jak si zachovat důstojnou tvář a morální kredit. I z těchto důvodů jeho hudba zůstává živá, autentická a nesmírně inspirativní pro současné i budoucí generace.

Ze zahajovacího koncertu. (Foto: Petr Hrubeš)

Závěr koncertu ještě osvěžil nečekaný půvabný přídavek v podobě roztančené věty z Šostakovičovy Jazzové suity. Tento neformální dovětek jen potvrdil, že v Ostravě se špičkové umění nehodlá nikým a ničím svazovat.

*

Zahajovací koncert 72. sezony Janáčkovy filharmonie. Provizorium kina Vesmír, Ostrava. Čtvrtek a pátek 11. a 12. září 2025. Recenze je psaná z prvního čtvrtečního koncertu, fotografie pocházejí z páteční reprízy.