Čistota a dokonalost mě nepřitahují, necítím z nich nic osobního, říká malíř Jiří Marek

Pocházíš z Brna, studoval jsi v Praze, ale už několik let žiješ v Ostravě? Zajímá mě, jak sis na město zvyknul, a především, co je tady pro tebe inspirativní?

V listopadu to budou tři roky, co jsem se do Ostravy přestěhoval. Zprvu jsem se změnou bojoval. Neznal jsem zde moc lidí a bál jsem se odstřihnutí od pražského uměleckého prostředí. Zatím si ale nemám na co stěžovat. Jednak jsem se do místní umělecké komunity velmi lehce a přirozeně integroval, jednak jsem i nadále oslovován k výstavním projektům a občas se i povede, že sem někdo z Prahy či z jiných končin zavítá a podívá se, co tu vzniká. Co se inspirace týče, jsem docela konzistentní člověk, takže nemám pocit, že by nové místo znamenalo zásadní změnu. Pracuji tak, jak to mám nastavené uvnitř, bez ohledu na to, jestli jsem v Praze, nebo v Ostravě. Zároveň si ale říkám, zdali mne charakter města a jeho strukturální obnaženost, zjevná diskontinuita či náhlé urbanistické zlomy nepřivedly do bodu, kde se teď malířsky nacházím. Kdo ví?

Tvé malby jsou symbolicky bohaté, strukturované. Jak vlastně vznikají a proč dáváš do obrazů tolik vizuálních informací?

Na začátku je to často formální hra poskládaná z obsahových vrstev. Vycházím z motivů a předloh, se kterými různě manipuluji a vytvářím prostor, v němž se cítím svobodně. V tomhle jsem tak trochu flanér, jehož kroky řídí náhoda, sbírám a katalogizuji podněty, které posléze projektuji na plátno. Není nezbytné, aby mezi nimi existovala nějaká vazba, jde mi spíš o sběr a vrstvení asociativních podnětů. O věci, které mi během dne ulpěly v mysli a zanechaly tam stopu jako předmět položený na fotocitlivou desku. Vnímám to jednak jako záznam prožívání i samotného procesu malby, ale také jako reflexi světa, ve kterém žijeme. Je přeplněn informacemi a všelijakým balastem, který se na nás ze všech koutů valí a my si z nich tříbíme vlastní pohled na svět.

Korekce, 2025 (akryl na plátně 250×190 cm)

Z jakých inspiračních zdrojů čerpáš? Patří mezi ně i sny?

Ze snů nevycházím vůbec, zdají se mi poskrovnu a když už, tak jsou povětšinou nepříjemné, a proto je rychle zapomínám. Inspirací je mi tak hlavně každodenní prožívání, osobní zkušenost i kolektivní paměť. Jedná se o podněty, které se mnou jakkoli pozitivně nebo negativně rezonují a mám potřebu se k nim vracet a zkoumat je ze všech stran a úhlů.

Trvá ti dlouho, než obraz dokončíš? Jsou nějaké rychlejší a pomalejší fáze procesu?

To se nedá generalizovat. Někdy zvládnu malý obraz dokončit za jeden den, jindy ho maluji čtrnáct dní. Velké obrazy stejně tak, jen se nebavíme o dnech, ale týdnech, měsících a někdy i letech. Nejrychlejší fáze je vždycky začátek, kdy jsem expresivnější. Čím víc se ale obraz blíží ke svému konci, tím se proces zpomaluje.

Máš nějaké oblíbené formáty?

Oblíbený asi nemám. Obecně ale nejraději maluji obrazy na výšku. V těch se cítím nejpřirozeněji. Rád si ale občas zkomplikuji život horizontálním formátem (smích).

Ready for the Night, 2025 (akryl na plátně, 190×250 cm)

Stává se ti ještě, že bys obraz zavrhnul, na dlouho odložil nebo nedokončil?

Děje se mi to čím dál častěji. Většinou však obrazy nezavrhuji, ale hledám východiska, jak se s námětem vypořádat jinak, a tak ho dokončit. Do nedávna jsem byl většinou plně ponořený do jediného plátna, teď mívám rozdělaných víc věcí najednou. Dává mi to větší svobodu a taky odstup. Někdy, když se dostanu do stavu, kdy si s námětem nevím rady, rozpracuji nový obraz, díky kterému dostanu odpověď či východisko, které jsem předtím neměl.

Ze tvých obrazů vyvěrají dvě podstatné tendence dekonstrukce (fragmenty, trčící dráty, trhliny, ruiny, části těl) a temná atmosféra pozadí nebo indiferentního prostoru. Co tyto vize reprezentují? Co vypovídají o světě? Nebo spíše odkrývají osobní psychologii?

Nemyslím si, že mou primární potřebou je věci rozbíjet nebo poškozovat. Čistota a dokonalost mne ale nepřitahují, necítím z nich nic osobního. Mnohem bližší jsou mi věci, které pozbyly původní podobu a degradovaly v čase. Nic netrvá věčně, všechno pomíjí, proč si tedy namlouvat něco jiného? Degradace však nemusí mít jen drastickou podobu, může se projevovat i jemným návratem k podstatě. Baví mě zkoumat struktury a konstrukce, odkrývat vrstvy, dekonstruovat. Reaguji na svět kolem, ale nedělám to programově. Nejsem ten typ, co by si řekl, že bude malovat rozbitě, protože takový je svět… Když vezmu například nějaké torzo, tak je to především proto, že přitahuje moji pozornost. Je to stimul, z něhož můžu vyjít a vrstvit další motivy.

Copy, Paste & Pray, 2025 (akryl na plátně, 200 x 140cm)

Ještě se chci konkrétněji zeptat na tělesnost. Bývá obnažená, řekl bych zranitelná, někdy vyloženě torturovaná nebo rozložená. Tělo je v obrazech stejnou ruinou jako neživé hmoty, či konstrukce. Je to kritika civilizace, nebo to prostě jen pomáhá vyefektovat dekadentní pocity rozkladu?

Možná je to tím, že figura je pro mě těžko uchopitelná. Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy maloval celou postavu. Ne, to samozřejmě nadsazuji. Ale tělo jako celek je pro mě asi moc komplexní problém. Necítím například potřebu vyrovnávat se na obrazech s intimními partiemi. Takže namísto, abych byl Danielem da Volterou vlastních obrazů, raději krájím tělo na fragmenty. I když je tedy v antice nebo renesanci torzo především pozůstatkem ideálu krásy a kalokagathie, pro mě je především kombinací symbolické formy, existence a stavebního materiálu.

V malbách se objevují kvazi citace znaků staršího umění, občasně zahlédnu repliky Caravaggiových postav, v jednom starším obraze je patrná figura z Picassova obrazu Avignonské slečny, objevují se ale i reference barokního či antického sochařství. Jaké mají pro tebe tyto konkrétní dějinné odkazy význam?

Myslím, že v tom hraje roli především formální nebo estetická přitažlivost – něco mě zaujme a začne spontánně souznít s námětem, kterým se zrovna zabývám. Vznikne spojení, které mě motivuje daný prvek převzít a dál s ním pracovat – reinterpretovat ho nebo zasadit do nového kontextu. Do jisté míry tím vlastně nahrazuji klasické skicování, které fakticky nepraktikuji – zaznamenávám si pouze body nebo myšlenkové řetězce a podněty. Tyto odkazy se mi samy stávají výchozí strukturou, se kterou pak dál volně nakládám. Takže když třeba použiji kompoziční motiv od Fra Angelica nebo pracuji s torzem postavy, které mi připomíná Carravaggia, je to způsob, jak rozvíjet vlastní obrazovou logiku v návaznosti na paměť, ne vědomá snaha o historizující citaci.

Rezidua, 2025 (akryl na plátně 250×190 cm)

Utváříš na obrazech primárně prostor, do něhož až následně vkládáš scénu? Odkud se tyto stěny a prostory berou? Jsou domnělé, nebo mají reálné předpoklady?

Téměř nikdy nezačínám pozadím, ale prvním plánem, a prostředí řeším až ve fázi, kdy potřebuji jasněji ukotvit námět. Často ale dochází k situacím, kdy pozadí obraz rozbije a já musím znovu zasahovat jak do ústředního motivu, tak následně i do pozadí, čímž se obojí vzájemně ovlivňuje (determinuje). Když se ohlédnu za většinou své dosavadní tvorby, uvědomuji si, že objekty zpravidla umisťuji do uzavřených prostorů – málokdy se kompozice otevírá směrem ven. A když už k tomu dojde, bývá to jen naznačené – třeba v podobě průhledu nebo okna, které symbolicky odkazuje k nějakému dalšímu prostoru. Dřív jsem poměrně často pracoval s fiktivní architekturou – šlo často o kombinaci historizujících odkazů, třeba na antiku nebo ranou renesanci. Vytvářel jsem i modelové prostory pro obraz samotný, například ateliéry, ve kterých bych rád pracoval. V poslední době se to ale změnilo. Začal jsem víc vycházet z konkrétního prostředí, ve kterém se právě nacházím a ve kterém obrazy vznikají. Vybírám si z těchto reálných prostor určité fragmenty, jež dál modifikuji nebo nějak parafrázuji. Aktuálně ale nemám potřebu vše doříkávat. Nemusím definovat, kam vede traverza, jestli končí u zdi, opírá se o ni nebo mizí v mlze. Může zůstat neukotvená. Nechávám si prostor pro neurčitost. Paradoxně tak platí, že čím víc při definování prostoru vycházím z každodenní reality, tím více je na obraze nakonec abstrahovaný.

V posledních letech se temné pozadí scenérií docela proměnilo. Objevují se zářivé duhové valéry. Máme očekávat i opravy, sváry, plastické operace a rekonstrukce?

Snažím se klást si pozvolna překážky, abych nezakrněl na očekávatelné jistotě nejenom formální, ale i obsahové. Jít dál a hlouběji ohledávat pole, které mě zajímá a fascinuje. Se sváry ses trefil přesně, těch už i pár, v malých detailech, vzniklo. S opravami a rekonstrukcemi uvidíme, ale co se plastických operací týče, to bych neočekával. Ale nikdy neříkej nikdy (smích).

Blackhead, 2025 (akryl na plátně, 24×18 cm)

Jak trávíš volný čas? Pronásledují tě obrazové kompozice třeba v lese na borůvkách, nebo se od domnělého tvoření lehko odpoutáváš?

Na to jde těžko odpovědět. Záleží na mnoha faktorech, které souvisí s aktuálním rozpoložením a také na tom, v jaké fázi malby právě jsem. Někdy dokážu hlavu úplně vypnout a jindy jsem nervózní ihned, jakmile opustím ateliér. Okamžitě mi začnou naskakovat nápady a východiska, jak mohu dál pokračovat a co bych mohl zkusit. Pak mám co dělat, abych se neotočil a nešel zpátky malovat. Ale odstup je důležitý a není potřeba věci uspěchat. Aby vznikl dobrý obraz, potřebuje svůj čas.

Jaký jsi měl v poslední době mocný vizuální zážitek, ne nutně v rámci vizuálního umění?

Žijeme v době, kdy je kolem nás, bohužel, spousta mocných zážitků, nad kterými zůstává rozum stát. Proto raději vypíchnu nějaký, který mě pozitivně nadchl. A to výstava Tila Baumgärtela a Mihaela Milunoviće v Museu Kampa. Hlavně lehkost a přesvědčivost, s jakou prvně zmíněný autor dokáže namalovat svoje obrazy.

Chystáš v brzké době výstavu?

Vím o třech projektech, které jsou zatím rozjednané a uvidíme, jestli se všechny uskuteční.

Máš představu, čemu by ses věnoval, kdybys nebyl malířem?

Tak to mám naprosto jasné (smích)… Byl bych truhlářem, tesařem nebo restaurátorem nábytku. Miluji dřevo a práce s ním by mě naplňovala.