Move Fest zavedl diváky i do netradičních prostor, o překvapení nebyla nouze

Od středy byl v rámci festivalu připraven program pro studenty a studentky konzervatoří (Janáčkova konzervatoř v Ostravě, pražská Konzervatoř Duncan centre a Konzervatorium J. L. Bellu z Banskej Bystrice) – sympozium Přicházení. Součástí byla příprava participativního projektu Jáma lvová Unlimited, který již poněkolikáté navazuje na původní inscenaci Jáma lvová, jež měla premiéru v roce 2019. Autorky Sabina Bočková a Johana Pocková se inspirovaly vlivem médií a politického populismu, což je na první pohled patrné díky oblekům a uhlazenému účesu, který každé nastudování doprovází.

Dvacetiminutové sice-specific dílo je založeno na jednoduchých pohybech a gestech, které se spolu s repeticí stupňují a postupně proměňují do dalšího pohybu. Díky společnému a jasnému rytmu je velmi snadné se nechat vtáhnout a někteří z kolemjdoucích se v sobotu k více než třiceti účinkujícím na Náměstí Biskupa Bruna také připojili.

Z představení Jáma lvová Unlimited. (Foto: Kamil Hauptmann)

Vlastní tvůrčí tvorbu studentky a studenti prezentovali ve čtvrtek v Boutique Business Inkubátoru, tedy nově zrekonstruovaném prostoru komplexu bývalého obchodního domu Ostravica–Textilia. Místní konzervatoř uvedla společnou choreografii Duets, založenou na partnerské spolupráci, a sóla Sound of a Siren (Marek Kantor), Never the First Choice (Lili Procházková) a Mind Lost (Sophie Golasová), všechny využívající principy současného tance s přesahem až do sportovního tance, který se využívá v soutěžích na republikové i celosvětové úrovni.

Pražská konzervatoř přijela s tvorbou studentek v sóle Barbory Zahrádkové Answer the Question, ve kterém prokázala svou schopnost práce s podlahou a uvědoměním si svého těla při náročných rotacích off balance. Hudební koláž i pohyb spolu přesně korespondovaly a vytvářely jednotný celek, který se postupně nabaloval a gradoval.

Tria Bonsior a Takže tak… využívala podobné choreografické vzorce, například kanonické rozbíjení společného pohybu, přesto se obě odlišovala jak tematikou, tak pohybovým slovníkem jako takovým. V první zmiňované choreografii se autorka Agáta Klímová inspirovala francouzským módním a životním stylem, který přenesla pomocí hudby i kostýmů a v pohybu prostřednictvím nesení se prostoru a sebevědomých pohybů. Ty však byly pravidelně a postupně víc a víc rozbíjeny, což se projevilo na jednu stranu nejistotu performerek a na stranu druhou možnost vlastní realizace a svobody.

Trio Takže tak… připomínalo rituální tanec nebo zaříkávání bosorek, především díky společným kruhovým pohybům a vazby na holé peřiny bez povlaku, které pro každou fungovaly jako útočiště a bezpečný prostor. Odpoledne uzavřely studentky z Banskej Bystrice s choreografií vytvořenou jejich pedagogy (a zároveň stále aktivními performery) Lucíí Bielik a Radoslavom Piovarčim. Sei La Mia Donna spojovalo absurditu a humor s pozorností na fyzicky náročné zvedačky a partneřinu, které se objevovaly v hojném množství. Deset studentek s velkou pozorností a vědomím omezeného prostoru manipulovaly ve dvojicích se svými těly, přenášely na sebe váhu nebo skákaly.

Pitch Session. (Foto: Kamil Hauptmann)

Společný program sympozia zahrnoval také Pitch Session studentských projektů a konferenci Vize tance. Zúčastnění bohužel nevyužili šanci na vlastní prezentaci (velký potlesk výjimkám Monice Michalicové a Sarah Márii Lubellan za jejich odvahu prezentovat) a tedy i zpětnou vazbu pozvaných hostů (Jana Ryšlavá, Lucia Kašiarová, Markéta Málková a Jaan Ulst). Hojnou a aktivní participací na konferenci však aspoň částečně vykompenzovali toto v konečném důsledku napjaté setkání. Blanka Marková v zastoupení platformy Vize tance provedla studenty a studentky podobami profesního uplatnění v oblasti tance, díky čemuž snad vzbudila v nejen budoucích absolventech zájem o vlastní budoucnost v této oblasti. Dalšími přednášejícími byli Jaan Ulst, Lucia Kašiarová a Lenka Dřímalová.

Od studentů přejdeme k pražské Dočasné company, která sdružuje mladé umělce a snaží se o autentickou a originální tvorbu. Taneční sál nad Brickhousem rozezvučili dílem Out of Control, které stírá hranice mezi hudebníky a tanečníky. Sedm performerů průběžné střídá hudební nástroje s předměty vytvářejícími nezvyklý zvuk až do společného kakofonického koncertu. Pohyb byl přizpůsoben zejména hudebníkům a vlastní improvizaci reagující na vytvářené tóny, čímž byl svou nevýrazností upozaděn na poslední příčku za hudbu, proměnlivé kostýmy i scénografii.

Z představení Out of Control. (Foto: Kamil Hauptmann)

V rámci open callu se přihlásili performěři nejen z Ostravy a okolí, kteří se přidali do série veřejných intervencí pod názvem Pomáhat a chránit z produkce česko-norského kolektivu Direct Action Theatre. Dvanáct uniformovaných těžkooděnců provedlo návštěvníky festivalu i náhodné kolemjdoucí z Masarykova náměstí k obchodnímu centru Nová Karolina a zpět.

Z představení Pomáhat a chránit. (Foto: Kamil Hauptmann)

Součástí byla jóga, objímání se, setkání se strážníky městské policie, padání ze schodů, kráčení po zádech i žalostný pláč nad květinami. Site-specific performance rozhodně zarezonovala okolím svou absurditou i jedinečností, přitáhla pozornost a vytvořila mnoho otázek — zejména obyvatelé Ostravy nečekali, že jedno páteční odpoledne uvidí těžkooděnce, jak radostně skáčou kolem fontány nebo leží na trávě a naříkají nad oteplující se planetou.

Z představení Pomáhat a chránit. (Foto: Kamil Hauptmann)

Na hraně komiky a vážnosti se pohyboval také Tomáš Janypka v prostorách Národního zemědělského muzea, když se jako Lonesome Cowboy pustil do zkrocení divokého koně, kterého představovala podlouhlá dřevěná deska a trojúhelníková podstava. Za hudebního doprovodu Tomáše Vtípila se kovboj zprvu hlavně propózoval prostorem, kde jako bonusová kulisa stál kombajn. I přes humorné momenty otevřel Janypka pomocí archetypálních představ o podobě a chování kovbojů otázky dotýkající se současného nastavení dospívajících mladých mužů a negativní maskulinity, se kterou se mohou setkávat na internetu. Obohacující byla zejména neformální následná diskuze s tvůrci, která právě tyto otázky otevřela.

Z představení Lonesome Cowboy. (Foto: Kamil Hauptmann)

Všeobecné představy i opravdové situace z fotbalového prostředí uvedla skupina norského choreografa Jo Strømgrena v inscenaci A Dance Tribute to the Art of Football. Čtyři tanečníci na sebe vzali jasně čitelné role — outsider a tak trochu neschopný ňouma, hezounek, který potřebuje dostatečný prostor a pozornost, agresor s pravidelnými hlasitými výbuchy vzteku a nová mladý nadějný talent, který si jako jediný odpovídá i ve skutečnosti. Pravděpodobně také proto, že role nejsou pevně dané a v některých uvedeních se mění.

Z představení A Dance Tribute to the Art of Football. (Foto: Kamil Hauptmann)

Choreografie i změny scény byly svižné a divák neměl šanci se začít nudit. Střídaly se také zpomalené slow motion pohyby s fyzicky náročnými skoky, hranou rvačkou nebo samotným fotbalovým utkáním. Nechybělo stereotypní chování (nejen) fotbalistů jako je veřejná úprava rozkroku, hlasitý nesouhlas s následným uklidněním jako by se nic nestalo, chuligánské rezepře, fauly a následné penalty. Performeři předvedli neskutečnou a autentickou podívanou, která odpovídá častým reakcím zmíněných na následné diskuzi — kdo miluje fotbal, pozná tam vše, co na něm miluje, a kdo nenávidí fotbal, najde tam vše, co na něm nenávidí.

How to Watch a Moving Body. (Foto: Kamil Hauptmann)

Festival byl zakončen tanečním piknikem How to Watch a Moving Body, který si našel své místo v okolí Černé louky. Slovenští performěři Anna Sedlačková, Zden Brungot Sviteková a Daniel Raček nejprve všechny příchozí vybavili svačinou v podobě jablka a tatranky a samozřejmě také podsedákem, aby byl piknik co nejvíce pohodlný. Přestože název site-specific události možná láká na nějakou příručku, jak rozumět více postmoderním a současným dílům, ve skutečnosti mnohem více přibližuje myšlenky účinkujících, které se jim během výstupu před publikem honí hlavou. Díky formátu strukturované improvizace plynul rozhovor mezi performery i diváky velmi civilně a přátelsky. Inspirací bylo dané okolí, na které reagovali slovně i pohybově, například vnořením se do keřů, přeskakováním přes ohniště nebo využitím dřevěných soch. Piknik je potřeba brát s nadsázkou, protože zejména dává do pozornosti fakt, že tanečníci a performeři jsou jen lidé a napadají je běžné myšlenky, někdy něčemu nerozumí nebo vzájemně nesouhlasí. Díky různorodému prostředí a nastavení účinkujících i publika (které se postupně může zapojit slovem i pohybem) je tak každá inscenace specifická a jedinečná.

Další ročník Move Fest Ostrava je za námi. Hlavní téma rezonance splnilo dle mého názoru své představy, zejména díky využití veřejných a nedivadelních prostorů. Různorodé inscenace z tvorby českých, slovenských, maďarských a norských umělců propojilo profesionály se studenty, součástí byly také pohybové workshopy, cyklojízda a párty s koncertem. Za celou organizací stojí kus práce lidí, kteří často nejsou vidět, ale jejich úsilí dále rezonuje. Velké poděkování všem z organizačního týmu, kteří se teď po krátkém oddechu pravděpodobně začnou připravovat na další ročník.