Cizí je zajímavé, potvrdil 34. ročník mezinárodního divadelního festivalu Bez granic/Bez hranic

Již úvodní představení z polského Teatru Zagłębia Persona. Ciało Bożeny nabídlo divákům nevšední zážitek a patřilo vůbec k tomu nejlepšímu, co dramaturgové festivalu vybrali. Prostořeká a životem zkoušená Bożena, uklízečka v divadle, se totiž dostává do centra dění a stává se jakýmsi prostředkem k naplnění nejrůznějších ambicí herců z periferního divadla. Slavný a oceňovaný polský divadelní režisér Krystian přijíždí, aby zinscenoval příběh uklízečky a zároveň také poukázal na historii nepříliš populárního města Sosnowiec. Provinční herci zavětří příležitost, poprvé v životě můžou hrát „velké“ divadlo. Vše je však náhle jinak. Režisér mizí, premiéra se nekoná a osiřelí herci se dostávají do přímé konfrontace s uklízečkou v divadle, předobrazem hlavní postavy zkoušené inscenace. Velké kariéry se nekonají, ale čím dál, tím více je jisté, že setkání s uklízečkou má na herce mnohem větší dopad než režijní vedení režiséra Krystiana. Síla odpuštění mění jak samotnou uklízečku, tak i herce, které smývá z nánosů přetvářky a odtažitosti. Mísí se momenty hluboké beznaděje s nekorektním humorem, ale i se sílou vstát a znovu žít. Režisér Jędrzej Piaskowski nabídl divákům představení nahlížené z neobvyklé perspektivy, divadlo na divadle, které bylo nabouráváno flashbacky z minulosti postav či snovými iluzemi, ve kterých nechybělo ani jedno velké smíření v podobě dvou vrcholných polských politiků – Tuska a Kaczyńského.

Z představení Persona. Ciało Bożeny. (Foto: Darek Dudziak)

Studenti Akademie sztuk teatralnych z Vratislavi vsadili na lehčí notu a na festivalu předvedli svou diplomovou inscenaci Arabela z ledna letošního roku pod režijní taktovkou Piotra Ratajczaka. Kdo by nemiloval populární československý seriál z osmdesátých let o světě pohádek a světě lidí, který zaznamenal obrovský úspěch i v sousedním Polsku. Studenti z Polska nabídli divákům alternativní pohled na tyto dva světy. Který z nich je ve skutečnosti pravdivější? Zaslouží si Rumburak potrestat tím, že se dostane do světa pohádkových grafomanů, Teletubbies a My Little Ponny? Může být láska mezi Petrem a Arabelou silnější než Rumburakova touha po pomstě? Představení plné barevných kostýmů, dýmových efektů a bláznivých lidských i zvířecích postav pobavilo nostalgicky vzpomínající dospělé diváky a svou přemrštěnou fantaskností potěšilo jistě i ty mladší.

Z představení Arabela. (Foto: Darek Dudziak)

Domovské Těšínské divadlo uvedlo na druhé straně řeky Olše své nejlepší trumfy minulé sezony, a to na všech třech scénách. Česká scéna Těšínského divadla představila Máj v režii Vladimíra Morávka (psali jsme v Ostravanu 1. 2. 2025) a Scéna bajka předvedla malým divákům v Šapitó před budovou Těšínského divadla loutkové představení Princ Bajaja v režii Jiřího Jelínka (v Ostravanu 16. 2. 2025).

Polská scéna Těšínského divadla uvedla na festivalu velmi podařenou Zemstu polského klasika Aleksandra Fredry v režii Julii Mark, což byla výtečná a promyšlená volba, diváci si totiž mohli představení porovnat s další Fredrovou Zemstou, tentokrát však v provedení varšavského Teatru Komedie v režii Michała Zadary a s největší hereckou hvězdou letošního festivalu – Maciejem Stuhrem. Každá z inscenací nabídla moderní a svébytné zpracování dramatu o dvou znesvářených sousedech, zamilovaném páru, úplatném šlechtici a vypočítavé vdově ze 30. let 19. století.

Z českotěšínské inscenace Zemsta. (Foto: Darek Dudziak)

Jestliže Varšava nabídla divákům hvězdné obsazení, úchvatnou scénografii zkonstruovanou podle nejslavnějšího obrazu Edwarda Hoppera a stylizaci celého představení do mafiánského hávu, Těšín pojal Zemstu více symbolicky, odhalující nacionalizující tendence současné polské společnosti. Ke srovnání nejvíce vybízí postava zaprodaného šlechtice Papkina, kterého ve varšavském produkci zahrál právě Maciej Stuh, jež dal své postavě do vínku zbabělost, skrývanou za tváří lehce korumpovatelného mafiána. Naopak v těšínské inscenaci si postavu Papkina zahrál Kamil Mularz, který se převtělil do úlisného a zženštilého muže, drag queen v růžovém kostýmku, což vyvolalo v minulém roce malý divadelní skandál mezi konzervativními diváky, čehož si povšiml i polský tisk.

Obě představení ukázala, jak je možné pracovat s klasikou, aby dostala novou výpovědní hodnotu a dostala opět silnou odezvu. Obě Zemsty tak poukázaly ve shodě s mottem festivalu, že jiné je zajímavé. Zajímavostí pak bylo, že představení zhlédl i pravnuk autora Aleksandra Fredry, pan Maciej Szeptycki, který se s diváky setkal o den později v rámci doprovodného programu festivalu.

Rovněž z Varšavy přijelo i monodrama Agnieszki Przepiórské v režii Maji Kleczewské Ocalone (Zachráněné). Významná ženská dvojice (v Polsku oceňovaná herečka i režisérka) vytvořily temné monodrama vycházející ze vzpomínek a deníkových záznamů ženy, která v roce 1944 jako dvanáctileté děvče zažila a byla svědkem brutálního zacházení, znásilnění a vražd. Po osmdesáti letech se ženě vzpomínky vrací…

Z představení Ocalone. (Foto: Darek Dudziak)

Přestože letos na festival nebylo přizváno žádné divadlo ze Slovenska, zastoupení mělo alespoň v inscenaci, která o něm živelně pojednává. To, co nás spojuje, a nikoliv rozděluje, se snažili najít i tvůrci dalšího výrazného představení, které naplnilo Divadlo Adama Mickiewicze energií, dobrou náladou a širokým úsměvem na tvářích diváků. Brněnská Husa na provázku dorazila na hranice s velkolepým představením Držím ti miesto s podtitulem Československý žúr v režii Anny Davidové. Dala si za úkol posvítit si na vztahy mezi Čechy a Slováky, a to hlavně prostřednictvím známých hudebních hitů let osmdesátých a devadesátých. Co nás spojuje? Jsou to tatranky, sladká pochoutka odkazující se ke slovenským velehorám, ale produkovaná v Česku? Škádlivost, hravá řevnivost, hon na kočku a myš, ale i pocta slovenskému temperamentu a hudebnosti.

Z představení Držím ti miesto. (Foto: Darek Dudziak)

Herci, kteří na pódiu stylizovali hudební megakoncert prokládali jednotlivé hudební výstupy krátkými skeči, scénkami, deklamovanými výroky a sem tam i lehkými satirickými narážkami, byť větším politickým výpadům se inscenace bránila. Diváci rozvlnili své ruce, někteří i boky v rytmu známých slovenských hitů. Umělci se tak proměnili v herce, zpěváky, tanečníky a akrobaty zároveň. Dokázali tak divákům zprostředkovat energický koktejl pozitivních emocí.

Kromě polského a českého divadelního zastoupení, jež na festivalu jako každoročně dominovalo, mohli diváci zhlédnout i po jednom představení z Německa a Ukrajiny. Ze saského Cvikova (Zwickau) dorazilo Puppentheater s unikátním vizuálním loutkovým spektáklem, využívající technologii virtuální reality. Inscenaci The Golddiggers (Hledači zlata) režírovala původem slovenská režisérka Monika Gerboc.

Z představení Golddiggers. (Foto: Darek Dudziak)

Předposlední den festivalu patřil především umělcům z Akademického divadla Voskresinnia ve Lvově. Režisér a scénárista Jaroslav Fedoryshyn spolu se scénografkou a kostymérkou Allou Fedoryshynou (národní umělkyní Ukrajiny) vytvořili plenérový spektákl na motivy biblické knihy Jób, již adaptoval v roce 1940 Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II. Po setmění, pod zámeckým návrším v Cieszyně, se před zraky diváků odehrávalo alegorické mystérium, jako forma středověkého divadla, ovšem s přesahy do divadla antického (chórové zpěvy, oltářové ohně), ale rovněž do současného divadla, konkrétně nového cirkusu, s důrazem na estetiku pohybu, tance a symbolické gestikulace. Biblický příběh o Jóbovi, který žil dlouhá léta v Božím požehnání, aby v mžiku ztratil svých sedm synů a tři dcery, jakož i veškerý majetek a své zdraví, posloužil tvůrcům jako leitmotiv o utrpení, ale i návratu k Boží přítomnosti a následnému vykoupení.

Z představení Jób. (Foto: Darek Dudziak)

Pokud si představíme, co vše v současnosti zažívá ukrajinský národ, alegorie o Jóbově utrpení je více než příhodná. Herci, v tomto případě spíše artisté, se pohybovali na chůdách připojených k vysokým dřevěným štaflím. Jób mezi těmito šesti pompézními postavami na štaflích vypadá jako mravenec. Ovšem mýtické postavy, oděné do kostýmů z prosté jutové látky, jsou příslibem Jóbových budoucích dní, plných naděje. Výraznou symboliku podtrhují i barevné látky (bílá, černá, červená), které postupně obmotávají všechny štaflové konstrukce dohromady. Podobně tak prapředkové muže a ženy (Adam a Eva?) dostávají rajské jablko jako příslib božího usmíření. Celý spektákl odehrávající se již po setmění doprovázely oltářní ohně, jakož i další ohňová show, symbolizující utrpení Jóba. Závěrečné plamínky ohně naopak potvrdily spříznění člověka s Bohem.

Závěrem se na festivalu představila Laterna magika z Národního divadla v Praze. V představení Pluto herci skrze žánr nonverbální komedie poukazují na to, jak nás stále více a více ovlivňují nové technologie. Zásadní je zde výrazná vizualita. Herci skrze moderní pantomimu zprostředkovávají divákům příběh o nově založeném filmovém studiu, které stojí a padá na moderních technologiích.

Z představení Pluto. (Foto: Darek Dudziak)

Postaráno bylo také o nejmenší diváky. Kromě těšínského Prince Bajaji děti pobavily i poučily divadelní soubory a herci z Poznaně, Brna i jižních Čech. A v nabídce byl i široký alternativní program, mimo jiného i dvě velmi zajímavé virtuální výstavy, které si můžete na stránkách festivalu borderfestival.eu prohlédnout i nyní. Jedna se věnuje avantgardnímu divadlu 20. let v Polsku i Československu, druhá zase mapuje více než třicetiletou historii festivalu Bez granic/Bez hranic.

Divadelní přehlídka, která zas oba Těšíny spojila nakrátko v jedno město, je u konce. Do dalších let festivalu přejeme velké množství spokojených diváků, sponzorů a podporovatelů z řad městské, krajské i státní struktury. A především pak návrat divadel ze Slovenska a Maďarska, aby visegrádská přehlídka mohla být opět kompletní.