Iva Málková o projektu Literární Ostrava 1918-2018: Snažili jsme se zachytit duši města

Paní profesorko, pověděla byste čtenářům něco o koncepci celého triptychu Literární Ostrava 1918-2018? Jak to celé vznikalo? Jakým způsobem spolu publikace souvisejí, jak spolu komunikují?

My teď vidíme jeden triptych, ale to rozhodně není celé. Téma vyplývá z dlouhodobého zaměření institucí, které do celého projektu vstupovaly a společně jej tvořily. Jedinečná komunikace a spolupráce těchto institucí je pro mě to, čeho si cením nejvíc. To, co stojí na začátku a pro celý počin je absolutně nejdůležitější, je dlouhodobý charakter zaměření katedry české literatury a literární vědy a Ústavu pro regionální studia Filozofické fakulty Ostravské univerzity, kde kontinuálně celé čtvrtstoletí probíhá výzkum literatury, která je spojena s regionem. Jde o takovou štafetu, která se předává dále. Učíme se od sebe navzájem, vkládáme do bádání kus sebe… Ve vývoji této pomyslné štafety nejsou důležité jen posuny lidské, ale také oborové, tedy jak se posunuje literární věda, nebo to, jak se proměňuje publikum. Druhá věc zásadní pro vznik triptychu je existence Fiducie a naše dlouhodobá spolupráce s velmi osobními profesními kontakty, které s Fiducií máme.

Na počátku stál velký projekt Ministerstva kultury NAKI (Národní a kulturní identita) II Literární obraz regionu 1918–2018, který se zabýval pamětí severovýchodní Moravy a českého Slezska. Jako výstup z projektu NAKI jsme vytvářeli výstavu, literární mapu a pokračovali jsme slovníkem (Literární slovník severovýchodní Moravy a českého Slezska 1918-2018, Host, 2022). Tyto výstupy byly samozřejmě pro publikum celého regionu, ovšem i tak bylo důležité, aby se čtenáři v publikaci zorientovali a uměli si vyhodnotit, co je nejdůležitější. A pro nás tím nejdůležitějším jsou texty krásné literatury. Jestliže se má člověk zajímat o literaturu, jestli má v literárněhistorické práci něco fungovat, tak to jsou básně, prózy, eseje, protože v nich jsou emoce. Jazyk v sobě skrývá něco, co rozvibruje vnitřní část člověka, co rozvibruje jeho paměť, představivost.. Proto jsme si řekli, že jak pro výstavu, tak pro mapu, budou texty to stěžejní. V okamžiku, když jsme měli hotovou mapu, tak jsme měli připravené obrovské množství dalších textů. Pro představu: na zadní stranu mapy vyšlo zhruba 42 stran, ale my jsme měli připravených asi 250 stran textu. Proto jsme se rozhodli, že uděláme knížku, kde se právě další souvislosti a citace z románů, povídek, básní budou moci objevit, což je dnes kniha Ani síť, ani hvězda…

Mapa samotná obsahuje legendu a zároveň texty, ve kterých je Ostrava koncentrovaná. Je tam Závada, Martínek, Balabán, Hruška, Filip, ale taky Hauková, Vodseďálek, Daňhelová… Nejde jen o texty identifikační pro lidi, kteří v Ostravě žijí dnes, ale i pro ty, kteří zde žili, či jen Ostravu v uplynulém století navštívili. To znamená, že velkou část bude naplňovat industriální Ostrava, Ostrava dynamická, první republiky, budování socialismu… Jen potom může fungovat ta dnešní Ostrava transformace. Hledali jsme charakterizační texty tak, aby obsahovaly metaforu všech těchto podob, aby obsahovaly metaforu všech dojmů, které Ostrava typicky vyvolává. Buďto jste ohromeni, Ostrava vás vtáhne a máte pocit, že vás něčím zadrápla a už vás nepustí, nemůžete ji vypudit z mysli, ze srdce, nebo vzbudí jedinečný odpor a jakési pohrdání. A na základě snah Ostravu charakterizovat, vznikla ta třetí knížka, tedy Ostrava je, když…, což je ale sólový počin Pavla Hrušky.

Mluvila jste o institucích a týmu. Které instituce se na vzniku trilogie podílely a kdo konkrétně stojí za jejím obsahem?

Instituce si musíme rozdělit z hlediska jejich charakteru. Ministerstvo kultury, město Ostrava a pan doktor David Feltl jsou ti, které jsme zaujali svými projekty a oni se rozhodli, že ty projekty podpoří. Bez finanční podpory těchto institucí a pana Feltla by to určitě nešlo. Pak jsou samozřejmě ty instituce, bez kterých by to nefungovalo z hlediska zdrojů. To znamená Archiv města Ostravy, Knihovna města Ostravy, Ostravské muzeum a Památník Petra Bezruče Slezského zemského muzea. Šlo nám o to, dostat se k pramenným zdrojům, ke knihám, které byly vydány někdy na začátku 20. století a většinou už nejsou v knihovních fondech. Spolupráce nebyla rozhodně pasivní, bez zájmu těchto institucí bychom neměli šanci se k mnohým zdrojům dostat. Za institucemi ale samozřejmě stojí konkrétní lidé: bývalá ředitelka archivu Blažena Przybylová, kronikář statutárního města Ostravy Martin Juřica, Josef Šerka, bývalá šéfka knihovny Miroslava Sabelová i ta současná, tedy Irena Šťastná… Pak už to ale bylo na nás. U tohoto projektu je strašně důležité, že se v badatelském týmu srazil svět literárních vědců a pak těch, kteří neustále obcují s literaturou, každodenně vidí, jak to funguje. Na Literární mapě Ostravy a na Ani síť, ani hvězda… pracoval tým pěti lidí, který se v průběhu práce ustálil. Na začátku byl tým podstatně širší, ale nakonec se ukázalo, že pro tu dřinu a charakter hádání, která jsme měli, je pětice Ilona Rozehnalová, Pavel Hruška, Jan Malura, Roman Polách a Iva Málková nejlepší.

Jak probíhala práce na takto monumentálním projektu? S jakými prameny jste pracovali?

Vzhledem k vyjmenovaným institucím i charakteru naší práce to byly určitě archivní zdroje, tedy jednotlivé pozůstalosti, rukopisy, dopisy, výstřižky z časopisů, dobový tisk… Pak samozřejmě beletristický fond, tedy knihy které vycházely. Obrovskou výhodou bylo, že Fiducia je ve své jedné podstatě antikvariát, což znamená, že shromažďování knih bylo o něco jednodušší. Pomohl nám i rozhlasový fond nebo archiv televize, který jsme využívali především k přípravě výstavy. A samozřejmě odborná literatura. Řekla bych, že v tomto to byla taková klasická literárněvědná práce. Co ale tak klasické nebylo, tak jsme právě díky spolupráci s Fiducií využili jejich existující pokusy ukázat Ostravu rozfázovanou, a to například publikacemi Mapa ostravských soch nebo Mapa ostravských výletů… Z toho obrovského mraveniště literárního, politického, historického a společenského dění jsme museli něco vybrat, jednotlivé body zklidnit a pokusit se na ně navázat legendu, jakýsi příběh. Na jedné straně jsme selektovali, na druhé určili váhu a důraz jednotlivých míst. Myslím, že pro literární vědu je důležité se umět v chaotickém, rychlém a neustále plynoucím světě zastavit a uvědomit si kontexty. Podtitulem mapy jsou místa, texty, osobnosti, události. Literatura má tendenci jevy zastavit, ale pro celkovou představu o charakteru místa je důležité vnímat mnohé roviny skutečnosti. A z nich jsme museli vybírat a následně to všechno poskládat dohromady.

Jakým způsobem se pracuje v kolektivu výrazných osobností?

Máte pravdu, že spolupracovalo pět výrazných osobností. Jsme každý něčím specifický. Spolupracovaly také různé generace, což vnímám jako nesmírně důležité. Spolupracovaly osobnosti, které mají různou zkušenost ohledně zpracovávání regionálních dějin. Spolupracovaly osobnosti, které ve svém badatelském a organizačním zájmu mají úplně jiný záběr. Druhá věc je, že impulzem na začátku byl projekt NAKI a souhlas badatelů, že se jej zúčastní a následný souhlas o pokračování práce na tomto triptychu. Na začátku se na práci podíleli například i Jakub Ivánek nebo Ivan Motýl, ale během intenzivních diskuzí se vyprofilovala naše pětice. Jsem přesvědčená, že jsem týmový člověk, že umím řídit lidi, kteří jsou nesmírně rozdílní, když jim jde o společnou věc. Mám sportovní minulost, tak vím, že nejlepší štafetu nesestavíte z nejlepších běžců, ale z běžců, kteří umí předávky. Myslím, že takoví lidé se sešli, jelikož umí naslouchat. Práci provázelo neskutečné množství hádek, ale tvůrčí hádky jsou to nejlepší, co vás během práce může potkat. Nejde o osobní napadání, ale výslednou podobu předmětu hádání. S tím se pojí obrovská vzájemná důvěra a respekt. V profesní kariéře mě mnohokrát nepotkalo tak šťastné tvůrčí období, jako bylo toto, a to právě proto, že šlo o týmovou práci jedinečných, pracovitých osobností, kterým skutečně záleželo na výsledku společné práce.

Tvůrčí tým trilogie Literární Ostrava 1918-2018. (Foto: Ales Honus)

Našim cílem bylo, aby publikace oslovovala, promlouvala. A došlo nám, že i přes tu nejpečlivější redakci by měla publikace nejednotný styl, takže jsme udělali šťastné rozhodnutí výběru jednoho vyprávěcího hlasu, a to je Pavel Hruška, který následně napsal i svou sólovou knihu Ostrava je, když… Velmi důležitým článkem byla grafička Kristýna Pupáková, jejíž čtení nezaujatého čtenáře a grafická práce pro nás byly nenahraditelnými, jelikož velkou část výsledného významu knihy Ani síť, ani hvězda… tvoří právě její grafické zpracování. A celé to uzavřela Gabriela Pilařová, která tomu všemu dala ten správný kabátek svým výběrem fyzické podoby knih naší trilogie. Vše se díky tomu tak zacvaklo a ponořilo do hlubin. Až čtenář uvidí podobu knih, tedy to, že jsou zelené a žluté, tak musí myslet na báseň Jiřiny Haukové, která pro nás vystihuje Ostravu. Tady jsme u samotného literárněhistorického či literárněvědného poselství: Když nebudeme znát minulost, která se opírala o realitu, vizuál města, sociální průmysl či politický statut, tak nepochopíme literaturu ani sebe, protože budeme někde ve vzduchu bez kořenů.

*

Jiřina Hauková: Ostrava
Říkají ti černá;
a zatím pod tebou spí
nesmírné spousty slunce
v pravěkých kapradinách

*

Zmínila jste Pavla Hrušku jako vypravěče celého projektu. Jaké je místo jeho sólové knihy v týmovém projektu? A co tedy trilogie vypráví? Jaký je její význam?

Je to takové secvaknutí. Témata, která kniha Ostrava je, když… obsahuje, vyplývají z textů, které jsme v našem pětičlenném týmu hledali, nebo lépe z metafor v nich. To znamená haldy, ocelové srdce, rudá soudružka Ostrava, hornická, hutnická, chemická Ostrava, Ostrava nevzdělaná, Ostrava alkoholu, násilí, krutosti… Identita charakteristická pro určitá období, která přešla do stereotypů. Pod stereotypy to nějak vždycky pulzovalo. Naší přípravou jsme také objevili či připomněli určité osobnosti. Dávali jsme velký důraz na národnostní pelmel, který s sebou nese pelmel politický, náboženský… Také jsme ve velmi maskulinním charakteru města, města tvrdé práce, hledali literárně aktivní ženy. Přišli jsme na to, že byly organizátorkami literárního života, překladatelkami, autorkami, mecenáškami… Našli jsme také vrstvu křesťanské literatury, roli bibliofilů a mnoho dalších věcí, které v místním kontextu zdánlivě neexistují: vztah Jiřího Ortena či Josefa Palivce k Ostravě, význam překladů ze španělštiny či francouzštiny… Vedle dělnických, politických, levicových časopisů, které pořád vytvářejí jakousi ochrannou krustu nad Ostravou, se najednou ukazuje, že to není žádná ochranná krusta, ale jen silně zjednodušující prototyp. Ostrava se ve zjednodušených výkladech stala prototypem určité kultury.

Zmínila jste, že trilogie je pro jiné publikum, než pro jaké jsou klasické odborné literárněhistorické práce. Pro koho tedy je?

Pro všechny, kteří se chtějí dozvědět. Teď je otázka, co. Samozřejmě, že je triptych zaměřen literárně, takže nejspíše pro ty, kteří chtějí vědět, jak vypadala literatura 20. století do první čtvrtiny 21. století na Ostravsku. O čem autoři psali? Jaká byla témata? Jaký byl jazyk? Když čteme literaturu, tak se dozvídáme mnohé o sobě, jelikož nás může něčím oslovovat, nebo naopak vytáčet. Díky tomu kultivujeme sami sebe, dozvídáme se něco o době a o prostoru, jak vypadaly kdysi, jak je prožíváme nyní. Dalo by se to pojmenovat titulem díla Vojtěcha Martínka z roku 1931, jednoho z prvních souborných textů o Ostravě z roku 1931, Duše Ostravy. To je možná dobrý název pro to, co se trilogie snaží zachytit.

Přišla jste během práce na tomto projektu na něco pro vás překvapivého?

Mám hodně ráda básníka Josefa Palivce, vynikajícího překladatele, organizátora literárních událostí, člověka v pozadí. Byl to intelektuál, vynikající znalec francouzské literatury. Když člověk přednáší literaturu 20. století, tak se s ním setkává během druhé světové války, jak vytvářel kontakty ven, jak vytvářel antologie a svazky pro vojáky do zahraničí… Josef Palivec je ten, kdo napsal pro český jazyk symptomatické básnické sbírky, které představují jazyk jako zaklínadlo. Josef Palivec byl manželem Heleny Čapkové, sestry Karla a Josefa Čapkových. Nikdy jsem nevěděla, že právě Josef Palivec byl hluboce svázán s Ostravou právě proto, že tady byla Zdeňka Pavlousková, vynikající překladatelka z francouzštiny, dávno zapomenutá dáma, která v Ostravě měla salón. Díky ní sem přijížděli hudebníci a výtvarníci. Po smrti manžela se stáhla do ústraní, byla zdravotní sestrou… Tato dáma navázala s Palivcem velmi hluboké přátelství, mohli bychom říci i milostný vztah dvou stárnoucích lidí. A právě díky tomuto vztahu Palivec jezdil do Ostravy. Jejich něžné dopisy pro mě byly v té brutalistní, dynamické, neustále se proměňující a na výkon útočící Ostravě něco tak křehkého, téměř neviditelného! Najednou čtete text duchovního spříznění intelektuální blízkosti, jež dovoluje lidem, kteří mají bohatý vnitřní svět, souznít.