Autor knihy Slunce, voda, vzduch Jan Pezda: Historik by měl vždy přemýšlet o tom, zda jeho odborné knize porozumí i laik

Tématu turismu se věnujete podstatnou část své akademické cesty, mimo jiné jste se mu věnoval ve vaší doktorské práci. Je Slunce, voda, vzduch knižní vydání vaší disertace?

Je pravda, že kniha má základ v disertaci, ale já ji považuji za zcela novou. Jde o očesanou, přepracovanou a zkompaktněnou verzi akademického spisu, který jsem před pár lety musel na univerzitě odevzdat. Čas, který jsem záhy po státnicích získal, mi ale také umožnil zohlednit čerstvé nápady nebo promyslet řadu starších myšlenek znovu. Mnoho toporných částí pak muselo ustoupit jisté třaskavosti, typické pro Paseku – knize bylo třeba dodat šťávu.

Co v knize nakonec chybí?

Spousta drobných tematických odboček a exkurzů k jednotlivostem, kterých byla disertace plná: dvě badatelské cesty Františka Palackého do Itálie, turismus v „maloměstské“ Praze, kult těla na plovárnách v Podolí i kapesní hodinky jako nepostradatelná turistická pomůcka. Knihu bylo třeba prostě zeštíhlit. Řada úryvků z dobových pramenů, které jsem původně použil, měla sice jiný obsah, ale v zásadě ilustrovaly totéž, jen jinými slovy a ústy jiného cestovatele. Asi sto stran jsem tak z původního díla s citem vytrhnul.

Kniha je postavena na desítkách, ne-li stovkách dobových zdrojů, různých cestovních deníků, cestopisů i korespondence. Jak dlouho výzkum trval?

Dá se říci, že knížka obsahuje už kousíčky mého bakalářského i magisterského studia, ale hlavně velký kus toho doktorského. Jde o produkt desítek cest a dlouhého vysedávání a focení materiálů v archivech, muzeích i knihovnách po celé republice. Přestože jsou analogové doby, kdy historik v archivu používal jen tužku a papír, už dávno pryč, i s foťákem v ruce jsem různé cestovní deníky sbíral léta. Koncentrovaně jsem ale psal asi jen rok.

Na to, že jde o odbornou historickou práci, šla kniha v literárním světě letos v létě hodně vidět. Proč podle vás měla takový úspěch?

Snažil jsem se jí napsat čtenářsky vstřícně, poutavě, lehkým perem. Svět okolo byl vždy 3D, jenže náš jazyk je 2D, tak nač ho ještě více zplošťovat akademickým ptydepe? Bez výjimky každé odborné psaní bude vždy obsahovat fikční a beletristické prvky, pokaždé jde o svého druhu příběh, třebaže by šlo jen o studii s grafy, tabulkami a hrstkou vět. Je třeba si to přiznat a s narativitou začít smysluplně pracovat. Mám za to, že kulturní dějiny, k nimž se hlásím, navíc vyžadují jemnější, múzičtější a poetičtější způsob psaní. Celá kniha je tak napsaná v historickém prézentu a v budoucím čase, díky čemuž je text plastičtější a vtahuje čtenáře dovnitř, do minulosti, do ulic metropolí, do kupé vlaků, do lázní, do hor, do lesů i na pobřeží. To je v odborných historických kruzích považováno za neslýchané, přespříliš beletrizující, neakademické. V různých románech, které se vezou na vlně dnes oblíbeného historického sentimentu, jde o běžnou techniku. To, jak podstatný je pro čtenáře jazyk a čas vyprávění v knihách, jež si pohrávají s dějinami, jsem si uvědomil třeba nad romány Jakuby Katalpy. Myslím, že každý historik by se měl zamyslet nad tím, zda je jeho výstup z náročného výzkumu čtenářsky přístupný i laikům. Popularizace vědy ale má své hranice, z dějin by se rozhodně neměl dělat laciný clickbait.

Jan Pezda se svou knihou.

Co vlastně dělá kulturní historik? Zní to jako by se věnoval tomu, co baví spíše historika umění…

Ideje, techniky a institucionální praktiky, které tvoří svébytnost historické vědy, se stále proměňují. Dělat dnes historii neznamená jen sednout k dobovým pramenům, zapnout intuici a začít psaním skládat mozaiku dějin, což paradoxně dělá řada těch, kteří se ohánějí vědeckostí a opovrhují příběhem. Někdo se věnuje politice, jiný válkám, ostatní hospodářství a zase další umění. Kulturního historika zajímá vše, neboť každá tematická oblast má kulturní povahu. Nedefinuje ho tedy ani tak téma, jako spíše metoda jeho práce. Kulturní historici nepoužívají jen psané prameny, natožpak pouze ty zdánlivě autentické, z nichž má odkapávat historická pravda: úřední agenda, soudní protokoly, papežské listiny, statistiky. Preferují narativní prameny, hlavně ty osobní povahy, jako jsou deníky, paměti a korespondence. Jejich subjektivní charakter, který je klasickému historikovi na obtíž, se v rukou kulturního historika stává samostatným předmětem výzkumu: emoce, smyslovost, dojmy, imaginace a fantazie. Kulturní historici i proto rádi loví také vizuální prameny, které chápou jako svého druhu „text“, jenž je třeba přečíst. Důkladně si kladou badatelské otázky, na něž hledají odpovědi. S jazykem pracují opatrně. Uvědomují si totiž konstruovanost řady termínů, které dnes považujeme za samozřejmé, nadčasové a věčné, přičemž poukazují na jejich historickou proměnlivost: národ, válka, příroda, zvíře, rasa, žena, tělo… Za zdánlivě rozevlátým psaním, které budí dojem historiografického punku, je pak vždy důsledná reflexe vlastního badatelského postupu. Kulturní historici jsou totiž zvyklí své práce teoreticky rámovat a používat analytické pojmy sousedních humanitních a společenských věd, kterými krotí svou imaginaci: literární věda, kulturní antropologie a všemožné studies jsou jejich největšími kamarádkami. Při dodržování těchto pravidel si tak mohou dovolit své psaní stylově rozvolnit a narativizovat.

Ke kulturním dějinám ale vedla dlouhá cesta, až do osvícenství byla historiografie literárním žánrem, který se zvědečtěním vytratil z hledáčku čtenářů. Vracíte se tedy zřetelem na čtenáře ke kořenům oboru?

Před rokem 1750 byly historia a scientia skutečně neslučitelné poznávací oblasti. Mezi báchorkou, anekdotou, příběhem, románem a historií nebyl žádný rozdíl. Dějepisectví jako určitá praktika psaní, jako snaha poskytnout pravdivý obraz minulosti, sice existovalo, ale nemělo status vědeckosti, který byl tehdy v zajetí silného okulocentrismu. Ten ostatně převládá v západní akademické tradici dodnes. Oko osvícence se stalo garantem pravdy, objektivity a racionality. Na Západě vidět znamenalo uvěřit, ale hlavně ověřit. Jenže dějiny nešly vložit pod mikroskopy, tudíž nebyly vědou. Historia nicméně měla status specifické disciplíny, jež disponovala diskurzem (specifickým jazykem), postupy a normami práce, ale přesto patřila spíše k eruditio (učenost, učená vzdělanost). Měla podobu anekdotických líčení nebo příkladných poučení z minulosti. Sloužila jako arzenál morálních a politických maxim, tedy rad, určených politikům, diplomatům a právníkům. Nic takového jako historická věda tehdy prostě neexistovalo a dodnes není možné, aby historik mluvil o svém oboru jako o vědě, aniž by u některých nevyvolal úsměv. Až okolo roku 1800 došlo k posunu chápání toho, co je poznání. V té době historie dostává vědecký řád. Vytváří se parametry, podle kterých máme dnes tendenci považovat historickou vědu za objektivní, platnou a pravdivou, což je přesvědčení, které bylo během poslední třetiny 20. století opět dramaticky otřeseno v důsledku postmoderny, která si libuje v ironické a hravé relativizaci zdánlivých vědeckých jistot. Je historie věda, kvazivěda, věda sui generis, anebo není vědou a je spíše uměním? Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět. Jistou vědeckost historiografii dodává ale poznámka pod čarou coby velký vynález osvícenství, který zajišťuje ověřitelnost a opakovatelnost historikova „pokusu“, jako tomu je během fyzikálních experimentů. Snad jen v tomto ohledu jsem se vrátil ke kořenům osvícenského dějepisectví, v mé knize je totiž takových „otravných“ poznámek pod čarou přes tisíc.

Vlivem digitálních technologií upadá schopnost lidí udržet pozornost, počet čtenářů klesá a texty se stávají nepřáteli. Vidíte nějakou naději pro historikovu práci i mimo psané slovo?

Vidím. Jde jen o to, aby se i tradičně střižení historici více otevřeli práci s vizualitou. Historiografie dlouho považovala za prameny jen psané zdroje, které jsem už zmínil. Nejpozději od 19. století ale ve společnosti cirkulují vizuálně nesmírně atraktivní materiály. Nepatří tam jen malby, rytiny, litografie, ale také novinové karikatury, fotky, plakáty, pohlednice či filmy, zkrátka produkce populární kultury. Úkolem historiků je učinit je plnohodnotnou součástí primární pramenné základny. Všechny tyto artefakty jsou totiž „texty“, jenž jsou obtěžkány významy, mluví a vyzařují nějaké symbolické či ideologické poselství. To je třeba dešifrovat a interpretovat. Snažil jsem se do značné míry tuto zásadu ctít i ve své knize a doufám, že to jde poznat. Obrázky, kterých je kniha plná, nejsou jen jalovým ilustračním doprovodem, neuvádím pod nimi pouze to, co se na nich ztvárňuje, ale hlavně proč a co to znamená. Popularizace historické vědy obecně se pak dnes neobejde bez digitálního světa a různých internetových platforem. Řada historiků vzala sociální sítě, podcasty, Instagram a Youtube jako vážnou výzvu. Osobně mám v tomto ohledu co dohánět.

Práce akademika na plný úvazek, kombinující výuku a výzkum, vyžaduje hodně času pod střechou a navíc v sedavé poloze. Chodíte nabíjet baterky na světlo, do vody, na vzduch?

Jasně, v létě mám rád venkovní workouty u Ostravice, ale rád si zacvičím i v univerzitním gymu. Ke kolu mám respekt, letos jsem z něj sletěl jen jednou. Zároveň jsem ale kavárenský povaleč na poloviční úvazek. I káva má ostatně své kulturní dějiny. Občas pak jezdím také na dovolenou, ale nejsem už schopen krásu dálav, ciziny a tropických krajin zakoušet nekriticky, napřímo, protože moje vnímání světa deformovala věda, různá teoretická východiska, postkolonialismus a všelijaké jiné „-ismy“.

Opustíte badatelské téma turismu, nebo zamíříte jiným směrem?

Přemýšlím o druhém dílu. Pustit se do ohledávání turismu ve dvacátém století ale bude vyžadovat celou řadu novinek: jiné prameny, rozdílné metody, nové badatelské otázky. Historik soudobých dějin se dnes třeba neobejde bez narátorů (pamětníků). Živá vzpomínka je ale obtížně uchopitelný pramen, vlastně jeden z metodologicky nejlepších i nejhorších zároveň. Uvidíme. Obecně mám rád témata, která pomáhají současnému člověku poznat, kým opravdu je. To je ostatně jedno z nepsaných východisek kulturních dějin. Hledám tak náměty, které nepatří jen do muzeí, ale jsou ve vzduchu dodnes: turismus, konzum, fitness a sport ukazují, kdo jako lidé jsme a kam směřujeme. Proto má smysl tyto zdánlivě banální a samozřejmé jevy ohledávat historicky. Právě dnešní společenské posedlosti sportem bych se rád podíval na historický zoubek. Fenomén sportovních hvězd, hrdinů a legend má totiž své historické příčiny, jež vyvěrají z válečných traumat, eroze patriarchátu a dominance kapitalismu. Zatímco někteří v současnosti hovoří o době postheroické, kdy se hrdinství vytratilo z byznysu i vojenství, jiní po návratu silných a neporazitelných výtečníků, a to zejména do politiky, hlasitě volají. Je zajímavé, že ve sportu se hrdinství udržuje kontinuálně již od 19. století. Chci přijít na to, proč.