Viktor Velek nad novinkou o Smetanovi: Svým způsobem je moje kniha něco jako pozdní sběr

Když člověk pohlédne na obálku vaší knížky, kromě grafiky ho upoutá název. Jde vlastně o dva názvy: Můj stát a Putování po Mé vlasti aneb Smetanovi na stopě. Můj stát – to zní tak trochu státotvorně, masarykovsky a patrioticky. Putování – to zase evokuje příběh a jeho průvodce. Proč jste se tak rozhodl?

Spojení Můj stát je názvem knižní řady z produkce obecně prospěšné společnosti Dny české státnosti. Hlavně dětem a mládeži předchozí tituly přibližují naše prezidenty, zemské patrony, památná místa a státní symboly. V Roce české hudby 2024 se přímo nabízelo, abychom „českou státnost” nějak reprezentovali také hudbou. Smetanův cyklus symfonických básní Má vlast tuto charakteristiku bezesporu má. A jelikož je kniha opět určitým průvodcem, tak bylo zvoleno spojení Putování po Mé vlasti aneb Smetanovi na stopě.

Vzpomněl jste smetanovský rok, který proběhl v loňském roce, kdy kromě mnoha významných kulturních událostí vyšly nové publikace Pavla Kosatíka, Mileny Štráfeldové a dokonce o rok dřív ještě Osudná hra Bedřicha Smetany od Jiřího Ramby. Byl určitý časový odstup vydání vaší knihy záměrem?

Neviděli jsme jako autorský tým smysl v tom, abychom „soutěžili” o čtenáře a zahlcovali knižní trh. Také mě zajímalo, s čím jmenovaní autoři přijdou po koncepční a výtvarné stránce. Svým způsobem je má kniha něco jako „pozdní sběr”. A je tu ještě jeden aspekt: smetanovští odborníci byli v roce 2024 extrémně vytížení a věděl jsem, že budu potřebovat někoho z nich na to, aby si v klidu přečetl a navrhl úpravy.

V tomto smyslu děkujete Olze Mojžíšové z Muzea Bedřicha Smetany, známé odbornici zabývající se kritickou revizí a edicemi smetanovských pramenů, tj. zejména deníky a korespondencí. Můžete její roli popsat blíže?

Známe se řadu let, ale až v loňském a letošním roce nás sblížila dvě témata: řeka Vltava v hudbě a Smetanovi současníci. Konkrétně šlo o práci na chystané kolektivní monografii Vltava slavná a splavná, do níž jsem přispěl kapitolou o skladbách na téma řeka Vltava a 1. prosince ve zmíněném muzeu část těchto skladeb provedu se svou kapelou Ostravská bandaska. S cennými radami přispěla do mého výzkumu Smetanových současníků Ferdinanda Hellera a Františka Pivody. Takže když jsem hledal lektorát své knihy, volba byla jasná. Můj text přečetla a navrhla řadu drobných a často zásadních změn.

Čím byly ty změny podmíněny?

Tehdy jsem si plně uvědomil, jak opatrně je třeba přebírat informace z bohaté smetanovské literatury: je plná tradovaných nepřesností, omylů, polopravd, domyšlených závěrů, překonaných zjištění, ideologizace a heroizace. Běžný čtenář nemá šanci „oddělit zrno od plev”. Kolegyně mi k problematickým místům v mém textu napsala podrobná vysvětlení a já tyto hluboké sondy zestručnil do několika málo slov a vět. Pomoc smetanovské odbornice byla nezbytností, protože já rozhodně nejsem smetanovský badatel. Já jsem spíše univerzalista, mě zajímá české hudební „dlouhé 19. století” (tj. 1800-1918) jako celek a příležitostně se zaměřím na některou z jeho osobností.

Vaše kniha má originální a výtvarně atraktivní formát. Na každé straně čtenář najde zajímavé citáty, komiksové obrázky a mnoho informací. Jak byste přiblížil práci ilustrátorky Lenky Jasanské?

Mohl jsem se opřít o její velké zkušenosti s ilustracemi pro mladší čtenářskou skupinu. Mně se Lenčiny ilustrace líbily hned od počátku, vyrostl jsem na komiksech časopisu ABC 80. let, tak mě to nějak vrátilo do dětství. Ilustrace vznikaly v tom pořadí, v jakém jsou v knize. Zprvu to měla docela lehké, protože v úvodu knihy je Smetana průvodcem světem hudby a fantazii byly dveře otevřené: Mistr komentuje třeba moderní grafickou notaci, jazz, rock, digitální nahrávací studio apod. V další části knihy Smetana provází čtenáře svým životem – přenesení do minulosti znamenalo opuštění celobarevné ilustrace, jakousi černo-bílost, a také maximální snahu o vystižení autenticity doby. Nejen postavy, ale i vše kolem je ilustrováno historizujícím způsobem. Smetanovy citáty mají vlastní barvu a jsou citlivě zakomponovány do textu. Smetana nestojí mimo mě jako autora textu. Naopak, hraje aktivní roli – jakoby o sobě psal chvíli v er-formě, chvíli v ich-formě.

To je zajímavé! Znamená to, že jste se snažil přemýšlet jako on?

Rád jsem se do jeho myšlení vžíval a vždy se snahou reflektovat jeho skutečný život. Jistě, pojetí humorných průpovídek v bublinách obrázků odráží hodně i mou osobnost a smysl pro humor v naší rodině, to asi nešlo řešit jinak.

Co byl pro Lenku Jasanskou podle vašeho názoru největší oříšek?

Nejrozsáhlejší částí knihy patří Mé vlasti a průvodcem je opět B. Smetana. Tady to bylo pro Lenku asi nejtěžší co do spektra technik ilustrace, přibyly také notové příklady motivů z jednotlivých částí symfonického cyklu..

Ono to zdánlivě vypadá, že kniha je primárně určena malému čtenáři, ale faktografie je velmi bohatá. Jak jste vyřešil poměr akademicky přesného a čtenářsky odlehčeného textu?

Obálka trochu klame. Dobře naplňuje cíl oslovit děti a mládež, případně jejich rodiče a prarodiče. Trochu neprávem je ale kniha v knihkupectvích jen v dětském oddělení, a přitom by jeden exemplář mohl být i na jiném místě v oddělení Hudba. Vámi dotazovaný poměr vyřešila jazyková redaktorka Renáta Krejčí: tam, kde jsem nešetřil pro akademické psaní typickými delšími souvětími a trpným rodem, navrhla odlehčenější vyjádření, a vždy k mé plné spokojenosti. Znáte to, autor je nejhorším hlídačem vlastního textu. Mým cílem bylo nabídnout čtenářům osobitě pojatou popularizaci vědy, syntézu různých přístupů. To nevylučuje maximální snahu o přesnost faktografie, propracovanou metodologii, odkazy na prameny… tedy mou standardní vědeckou publikační činnost.

Jaké jsou prozatímní reakce čtenářů?

První ohlasy ze strany čtenářů vyznívají tak, že se do knihy začte či zadívá každý. Od známých vím, že koupili knihu pro své děti, ale začetli se do ní a zatím knihu svým ratolestem nepředali. Nejmenší čtenáři si vystačí s ilustracemi, ti již čtoucí přechází ke čtení komiksových bublin, ti starší pak zvládnou jednotlivé stránky či kapitoly, pro kategorii 15+ je už kniha vhodná jako celek…. ale přečíst ji za víkend, to bych asi nezvládl ani já. Nezdá se to, ale ta faktografická suma je značná, to bylo dobře vidět v demo-verzi ve Wordu. Kniha to svým řešením tří sloupců a četných ilustrací šikovně maskuje.

Nejvíc prostoru dostaly pasáže věnované symfonickým básním z cyklu Má vlast. Každá má svého hudebního průvodce a dokonce i minislovník. Myslíte, že fenomén Smetanova cyklu je mladé generaci srozumitelný?

Každé ze šesti básní je věnován stejný prostor a stejné schéma. Je už na čtenáři, čím přesně začne. Nabízí se začít tím, co o té či oné básni napsal Smetana. Lze začít textem o genezi básně a ohlasy dobového tisku, případně dobovým kontextem. Nebo přímo hudebním průvodcem, tj. popisem průběhu skladby. Výhodu má ten, kdo umí číst notový záznam a rozumí hudební hantýrce. Pro případ čtenáře, který je jen posluchač, plně dostačuje slovní popis a minislovník stručně vysvětluje užitou terminologii. Jako pedagog na základním a středním stupni školství jsem si ověřil, že Má vlast na děti a mládež působí. Ale kladl jsem si otázku, jak nejlépe jim tu látku podat.

Lze tedy Smetanovu hudbu díky vaší knížce víc prožít a pochopit?

Podle mě ano, ale to je spíše otázka na čtenáře. Šlo o nalezení receptu, jak jim ten vjem umocnit a jak je přivést k pochopení hlubších souvislostí. Programní hudbu je třeba vysvětlovat a já jsem se zaměřil hlavně na žáky základních uměleckých škol, jejich rodiče, pedagogy, obecně na posluchače vážné hudby, na zájemce o kulturu české společnosti 2. poloviny 19. století. Jsem přesvědčen o tom, že dobrými prostředky pro vstřebání poměrně složité látky jsou ilustrace a humor.

Z mého pohledu se vám povedlo vložit poslední kamínek do mozaiky aktuální smetanovské literatury. Osudná hra se zaměřila na medicínské poznatky, Friedrich řečený Bedřich je zdařilým románem a Bedřich Smetana Pavla Kosatíka vyvrací mnohé mýty muzikologů, ačkoli autor není odborníkem na hudbu. Vaše knížka má od každého trochu, zároveň je velmi osobitá a osobní. Máte ke Smetanovi a jeho hudbě opravdu niterný vztah. Kým pro vás je on?

Niterný vztah si vytvořím automaticky ke každé osobnosti, jíž věnuji studii či knihu, zmíním zde například ostravského operního pěvce Richarda Kublu, o němž jsem napsal monografii a pak vydal i jeho memoáry. Objekt výzkumu se stane vždy načas součástí naší rodiny, s manželkou a dětmi si povídám o tom, co právě píšu a získávám tak určitou zpětnou vazbu. Se Smetanou jsem se „sblížil” podobně. Jak jsem již zmínil, můj zájem o českovídeňská období Ferdinanda Hellera a Františka Pivody přirozeně vyústil v sondu do života tvůrce české moderní národní hudby. Nebýt ovšem podnětu ze strany mé kamarádky Lucie Wittlichové, asi bych sám odvahu nesebral, protože zabývat se Smetanou je velmi zodpovědný úkol. Já jsem svou roli od počátku chápal jako popularizaci, jíž může být vlastní civilní jazyk, přístupná hudební analýza, vyhnutí se beletrizaci, humor a originální pojetí.

Co vám práce na knize přinesla?

Smetanův život je natolik probádaný a do detailu známý, že mi umožnil vnímat ho jako člověka z masa a kostí, jako člověka jdoucího nekompromisně za svými cíli, ale i jako osobnost bojující s mnoha vnějšími i vnitřními překážkami. Mnohé jsem se dozvěděl až při rešeršní práci: nikdy předtím mě nenapadlo ptát se, jestli byl na vojně, jaký vztah měl k alkoholu či k tabáku, jak to měl s vírou, jak vycházel jako dirigent s hudebníky, jak trávil Vánoce a podobně. Když toto a mnohé další objevíte, tak se vám Smetana jako člověk krásně vybarví se všemi svými klady i zápory.

A čím je pro vás jeho Má vlast?

Už jako studenta hudební vědy mě fascinovalo to, jak neobvyklá formální řešení Smetana volil. Určitě to nebyl důsledek jeho nervové nemoci spojené s ohluchnutím. Podle mě přesně věděl, co po stránce formy navrhuje, inovace a originalita je prostě znakem géniů. Do Mé vlasti jsem hlouběji pronikl během mnoha hodin strávených na zkouškách orchestrů, s nimiž ji studoval a následně provedl Daniel Barenboim. Jako člen štábu České televize mám maličký podíl na dokumentu Barenboim/Smetana/Má vlast (2007) a bylo fascinující sledovat, jak tento zkušený pianista a dirigent rozebírá a zase skládá každou část Mé vlasti. Je to dílo se sílou magnetu: nepřitahuje jen ve své originální podobě, ale má obrovskou inspirační sílu – stačí připomenout album Her Country z Ostravy pocházející klavíristky a skladatelky Nikol Bókové. Má vlast oslovila ji, oslovila mě a určitě bude mít tento potenciál i pro příští generace. A jestli tomu pomůžu já s vlastní knihou, tak jen dobře, protože si to ta hudba i její autor rozhodně zaslouží.