Baníček u ostravských Bezručů: Komedie nejvyšších kvalit, která hlasitě promlouvá k dnešku

Inscenace pojednává o vášni, která patří jak k fotbalu, tak k divadlu, a také o životních osudech a peripetiích sportovců i herců. Zamýšlí se nad diváky, pro které fotbalisté hrají své zápasy na svých hřištích i na hřištích soupeřů a pro které herci a herečky předvádějí svá představení na jevištích domácích i zájezdových. Hlavním tématem inscenace Baníček, ale, ale, ale není fotbal jako takový. Tématem je divadlo, zobrazující pravdivě život pod úhlem pohledu do nitra jeho aktérů, do nitra plného emocí projevovaných navenek v jevištních dramatických situacích.

Fenomén Baníku Ostrava, sportovního klubu pevně spjatého s Ostravou od začátku dvacátých let minulého století, tu však nechybí, ba právě naopak. Citace hesel a známých sloganů zaznívajících v hledišti fotbalového stadionu Bazaly i dnešního sídla na sportovním stadionu ve Vítkovicích a pohrávání si s nimi ve veršovaných a často i zpívaných částech představení jsou zdrojem mimořádného pobavení diváků. V textu se prolínají dvě roviny, jedna lidová a jedna intelektuální, a jejich kontrast je také zdrojem mnoha komediálních situací.

Z inscenace Baníček, ale, ale, ale. (Foto: Martin Špelda)

Režisér Jan Holec v práci s herci dává velký prostor tvůrčí kreativitě každého účinkujícího, ale jde mu nejen o herectví. Požaduje pravdu. A herečky a herci skutečně podávají ve vlastních monolozích nejen pravdivou zprávu o tom, co jim říkají slova fotbal a Baník. Pravdivě představují i sebe, vlastní pojetí humoru, vlastní vztah k divadlu a herecké práci, vztah k sobě samému i ke kolegům, se kterými dohromady tvoří tým Divadla Petra Bezruče.

Stejným způsobem hovoří o tom, jak brankáři, obránci, záložníci i útočníci Baníku Ostrava v dějinách svého fotbalového klubu vytvářeli slavnou i neslavnou klubovou historii. Všichni účinkující, Anna Červeňová, Kateřina Krejčí, Monika Tomková, Ondřej Brett, Vít Hofmann, Marián Chalány, Jáchym Kučera a Hynek Tajovský odvádějí skvělou hereckou práci. Napomáhá jim v tom i výprava Pavly Kamanové, hudba Davida Hlaváče a světelný design Tomáše Lohina.

Z inscenace Baníček, ale, ale, ale. (Foto: Martin Špelda)

Srovnávat či vyzdvihovat jednotlivé herecké, pěvecké, pohybové a taneční výkony odvedené na jevišti v tomto případě téměř vůbec nelze, nicméně herecká souhra zde zasluhuje nejvyšší uznání. Ve výsledku jde o totální divadlo. Ve většině toho, co se děje před očima publika, jde o skutečnou komedii nejvyšších kvalit, během které prožívají diváci dlouhé záchvaty bouřlivého pobavení a hlasitého smíchu.

Nejnovější jevištní projekt Jana Holce ale zdaleka není jen pouhou skvělou komediální podívanou a zábavou. Je zároveň mnohovrstevnatým vhledem do struktury dnešní společnosti i do společenské atmosféry, ve které v současnosti žijeme.

Ondřej Brett v inscenaci Baníček, ale, ale, ale. (Foto: Martin Špelda)

Jan Holec, jehož každá inscenace téměř od samého začátku působení v roli uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče otevírá palčivé otázky nad příčinami dnešních společenských jevů a procesů, v tomto případě i v tvůrčí spolupráci celého inscenačního a hereckého týmu inscenace, opět nastavuje zrcadlo v duchu slavné otázky i odpovědi Nikolaje Vasiljeviče Gogola: „Čemu se smějete? Sami sobě se smějete!

Z inscenace Baníček, ale, ale, ale. (Foto: Martin Špelda)

Například hned na samém počátku staví režisér prostřednictvím herce Ondřeje Bretta před oči a uši diváků destruktivního šťourala snažícího se zastavit a rozbít tvůrčí proces zdánlivě hluboce opodstatněnými námitkami o jeho tématu i obsahu. Velikášská slova o smyslu a úloze divadla jsou však zároveň pouhými žvásty sebestředného člověka, který dokáže znechutit práci i život všem kolem sebe.

V jiné scéně, ve které jdou fotbalisté konečně do sprch smýt ze sebe pot po vyčerpávajícím zápase, se v hlubší vrstvě odehrává velmi drsná kritika intolerance k sexuálním menšinám. Jan Holec však nezůstává jen u sžíravé kritiky gogolovského rozměru. Nabízí příklady v podobě protikladů.

Z inscenace Baníček, ale, ale, ale. (Foto: Martin Špelda)

Například v okamžiku brzy po začátku představení oznamuje Ondřej Brett divákům velmi vážným hlasem, že projekt Baníček ale, ale, ale opustil a vzdal i sám režisér, takže není vůbec nic, co by v následujících minutách bylo možné publiku nabídnout. Po chvíli však vstává jeden mezi bezradnými herci a vyburcuje všechny svým vlastním nadšením a přesvědčením o kvalitách stanoveného cíle práce. Vyzve je k činnosti na zdárném dokončení inscenace i bez autora, režiséra a šéfa.

V té chvíli Divadlo Petra Bezruče hlasitě volá: „Konec veškerému poraženectví! Vyhrnout rukávy, přestat kecat a začít pracovat směrem k dosažení vytyčeného cíle!“ Herecký tým Divadla Petra Bezruče v tom okamžiku opět nastavuje zrcadlo společnosti nejen ostravské.

Z inscenace Baníček, ale, ale, ale. (Foto: Martin Špelda)

Představení hry Baníček ale, ale, ale má velký potenciál nejen stát se jedním z nejoblíbenějších uvnitř celého souboru Divadla Petra Bezruče, ale také být hitem ostravské divadelní sezony 2025/26, o čemž svědčí potlesk nadšeného publika vestoje při závěrečné děkovačce.

*

Baníček, ale, ale, ale. Autor Jan Holec a kolektiv. Režie Jan Holec. Dramaturgie Peter Galdík. Výprava Pavla Kamanová. Hudba David Hlaváč. Světelný design Tomáš Lohin. Recenze je psaná z premiéry, kterou uvedlo Divadla Petra Bezruče v pátek 17. října 2025.