František Kowolowski: Neustále se setkávám s napětím mezi přítomností a pomíjivostí, mezi trváním a zánikem

Františku, jsi vedoucí Ateliéru malby II na ostravské Fakultě umění, kde působíš už téměř dvacet let. Naplňuje tě stále práce se studenty?

Rozhodně ano. Práce se studenty pro mě zůstává živým a inspirativním dialogem, který je zároveň procesem vzájemného učení. Studenti dnes hledají smysl v tomto „rozbitém světě“, jak bych to nazval, a jejich postoje často reflektují současné nejistoty, obavy i potřebu sebepoznání v rámci proměnlivých identit.

V pedagogické praxi se snažím chápat vzdělávání nikoli jako přenos hotových pravd, ale jako prostor pro poznávání ve smyslu, o kterém mluví Emmanuel Lévinas. Ten připomíná, že poznat neznamená jen konstatovat, nýbrž porozumět – a že poznání samo o sobě je aktem ospravedlnění. To je zásadní moment v uměleckém vzdělávání: skrze porozumění se stáváme odpovědní za to, jak nakládáme s naším světem.

Stejně tak je pro mě důležité Foucaultovo tvrzení, že „vědění produkuje moc“. Akademické prostředí – instituce – stejně jako umění – není neutrální. Je formou moci, která může být buď nástrojem osvobození, nebo opakem. Proto je pro mě důležité, aby se studenti učili kriticky číst nejen svět kolem sebe, ale i instituce, jejíž součástí jsme.

Než jako malíře tě vnímám spíše jako konceptuálního umělce, performera nebo obecněji řečeno multimediálního autora. Jak vnímáš sám sebe ty?

Nevnímám ostré hranice mezi médii. Ve své umělecké a výzkumné praxi se dlouhodobě zabývám malbou v rozšířeném rámci, tedy malířstvím jako otevřeným polem, které vstupuje do dialogu s dalšími médii – instalací, performancí, videem či digitálními formami obrazu. Tento přístup chápu nejen jako způsob reflektování proměn vizuální kultury, ale i jako prostředek kritického myšlení o roli obrazu v současné společnosti.

Neustále se pohybuji mezi obrazem, akcí a prostorem. To, co mě zajímá, je pohyb mezi událostí (performancí) a malbou – mezi tím, co se děje, a tím, co po tom zůstává jako stopa. Když používám performance, jsem vlastně v metodickém kontaktu s obrazem. Nejde o rozpor, ale o rozšířený rámec vědomí, který zahrnuje i čas, tělo a diváka.

Blízká je mi v tomto smyslu filozofie Jacquese Derridy, který pojem „struktury“ nahrazuje pojmem „události“. Událost chápe jako něco neustále proměnlivého – něco, co narušuje ustálený řád a zároveň ho znovu zakládá. V malbě i performanci se tak neustále setkávám s tímto napětím mezi přítomností a pomíjivostí, mezi trváním a zánikem. „Událost“ lépe reflektuje dynamiku uměleckého procesu.

Malba je pro mě stále zásadní médium, ale chápu ji spíše jako proces, nikoli jako uzavřený artefakt. Zajímá mě, co zůstává – obraz jako sedimentace zkušenosti, jako zachycení pomíjivosti bytí.

Pocházíš z Třince, rodiště několika zajímavých konceptuálních umělců – Jana Wojnara, Karla Adamuse, Milana Lasoty a také Eduarda Ovčáčka. Mělo na tebe povědomí o těchto lidech, případně kontakt s nimi konstitutivní vliv?

Upřímně, nikoli zásadně. V Třinci jsem se sice narodil, ale k umění jsem se dostal záhy, v útlém dětství, především díky studiu na Střední umělecké škole v Brně. Tam jsem měl možnost potkat osobnosti jako Dalibor Chatrný a Jiří Valoch. Ti mě přivedli k myšlení o konceptuálním umění a otevřeli mi cestu k chápání umění jako systému vztahů, nikoli jen objektů.

Velký význam měl pro mě i kontakt s Jakubem Mátlem, filozofem z Českého Těšína, který byl studentem Jana Patočky. Skrze něj jsem se dostal k otázkám fenomenologie, k pojmu světa jako otevřeného prostoru zkušenosti, jak se věci „samy“ člověku ukazují v jeho vlastním vědomí.

Osobnosti třinecké scény – Wojnar, Adamus, Ovčáček – vnímám dnes spíše retrospektivně jako inspiraci svým radikálním experimentem a odvahou hledat nové vizuální a myšlenkové struktury. To, že pocházíme ze stejného regionu, je spíš zajímavý osudový detail než určující okolnost.

František Kowolowski. (Foto: Tereza Samková)

Ateliér vedeš spolu s Jiřím Kudělou a je známo, že se věnujete přesahu do širokého spektra mediálního jazyka. Vaši studenti pracují se softwarem, zvukem, instalací, často spojují vše dohromady. Je to ještě vůbec malířský ateliér? Neměl by se nakonec jmenovat jinak?

Rozhodně ne. Stále je to ateliér malby, jen chápeme médium malby v jejím rozšířeném rámci. Malba pro nás není jen kladení pigmentu na plátno, ale způsob myšlení o prostoru, obraze, realitě a vnímání.

Klademe důraz na vztahovou estetiku a poznávání – tedy na to, jak malba komunikuje se světem, s prostorem, s tělem i s jazykem. Učíme studenty chápat malbu jako formu výzkumu, jako otázku: Proč malovat? Co malovat? Jaký má malba dnes význam?

Společně s Jiřím Kudělou vytváříme prostředí, kde se tyto otázky stávají metodou práce. Studenti používají různé technologie, zvuk, video, instalaci – ale vždy v kontextu malířského myšlení. To znamená, že médium není omezením, nýbrž rozšířením pole viditelného.

Zažil jsi jako člověk, autor i pedagog přelom milénia, charakteristický výživnou energií a nástupem nových postojů v umění. Podílel ses na budování silné značky ostravské scény. Jak vnímáš uměleckou současnost Ostravy a Ostravu jako místo?

Ostrava je stále živým a proměnlivým organismem. Má v sobě specifickou směs syrovosti, autenticity a neustálého pohybu. Je to město, které nikdy úplně „nedospělo“ – a právě v tom je jeho síla.

Umělecké prostředí zde zůstává dynamické, často i nekompromisní, ale zároveň autentické. Cítím zde energii, která pramení z perifernosti – z určitého odstupu od hlavních center, který umožňuje svobodu experimentu a často odvahu riskovat.

Ostrava má potenciál být laboratoří současného umění, místem, kde se stále testují hranice mezi estetikou, sociální realitou a politikou. A to je pro mě inspirující.

V letech 2016 a 2021 jsi působil jako děkan Fakulty umění. Dařila se ti komunikace napříč uměleckými obory? Co ti tato funkce dala a vzala a co tě nakonec vedlo k tomu ji opustit?

Byla to zkušenost zcela jiného řádu než umělecká tvorba. Poznal jsem, jak komplexní je tělo instituce, jak těžké je hledat rovnováhu mezi autonomií umění a strukturou administrativy. Děkanát mi umožnil vidět umělecké vzdělávání z metaúrovně – z perspektivy systému, který generuje nejen umělce, ale i myšlení o kultuře.

Komunikace napříč obory byla vždy výzvou, ale i podstatou celé mé snahy – otevřít fakultu dialogu, ne ji uzavírat do disciplín. Mým cílem bylo vytvořit prostor, kde hudba, vizuální umění, performance či design nejsou oddělené světy, ale společná laboratoř zkoumání reality.

Co mi to vzalo? Určitě čas a klid. Funkce děkana je permanentní vyjednávání – mezi ideálem a možností, vizí a rozpočtem, lidmi a strukturou. A proč jsem ji opustil? Cítil jsem strašnou únavu. Chtěl jsem se vrátit k samotnému aktu „bytí v umění“, ne jen k jeho institucionální správě.

Z díla Františka Kowolwského.

Studoval jsi na Akademii ve Varšavě. Existují témata, kterým se polští umělci věnují více než čeští, kromě těch globálních? Například vztahu ke katolické církvi?

Polské umění má silnou tradici etické angažovanosti a kritického náhledu na společenské dění. Dokladem jsou hnutí jako Kino morálního nepokoje 70. let 20. století nebo v 90. letech silné hnutí politického umění. Avantgardní výdobytky ze začátku 20. století se proplétají současným polským uměním jako důležitý narativ. Konceptuální a analytické tendence jsou neustále aktivovány v uměleckých postojích. V Polsku se umění nikdy zcela neoddělilo od metafyziky, od zkušenosti víry, ale i od její dekonstrukce. Vztah ke katolické církvi je proto ambivalentní – často kritický, vždy velmi kritický, ale zároveň zakořeněný v kulturní paměti.

Polští umělci mnohdy pracují s ruinami pamětí, rituálem, tělem, obětí, národem, politikou – tématy, která jsou ve své podstatě teologicko-politická a sociálně angažovaná. Oproti tomu české umění bývá spíše ironické, s odstupem. Gesta polských umělců jsou vážnější, někdy až sakrální, ale vždy opravdová.

Pro mě osobně bylo studium ve Varšavě zásadní: otevřelo mi vědomí, že umění může být současně estetické i etické, že obraz není jen vizuální jev, ale duchovní struktura.

Tvé performativní přístupy bývaly tělesně vyhrocené. Dá se říct, že bolest a tortura byly jedním z aspektů tvé tvorby? Jak to má divák číst a je tento diskurz ve tvé práci stále přítomen?

Bolest byla – a možná stále je – jazykem hranice. Nešlo nikdy o exhibici utrpení, ale o situaci, kdy tělo se stává médiem pravdy. Nešlo o bolest, jako primární akt. Když jsem do kůže vyryl nápis, nebyl to jen akt destrukce, ale pokus o „zápis do těla“ ironické hodnoty významu umělce ve společnosti a „systému“ umění.

Jinak bolest je fyzická, ale i mentální kategorie. Je to způsob, jak narušit komfortní vzdálenost mezi autorem a divákem, mezi obrazem a tělem. Tělesná bolest se tak stává metaforou existenciální citlivosti – schopnosti cítit realitu do důsledku.

Dnes už pracuji s bolestí jinak, subtilněji. Zajímá mě vnitřní napětí, latentní zranitelnost. Performativní moment zůstává, ale transformoval se z aktu fyzického zásahu do prostoru mentálního dialogu.

Z nedávné výstavy Nenávratný průzkum v GHMP. (Foto: Jan Kolský)

Dlouhodobě se zabýváš institucionální kritikou. Máš pocit, že se institucionální rámec umění od devadesátých let zásadně posunul?

Ano, ale spíš horizontálně než vertikálně. Instituce se naučily jazyk kritiky a částečně ho začlenily do své identity. Staly se „sebekritickými“ – což je paradoxně nový způsob, jak reprodukovat svou moc.

Od devadesátých let se proměnila ekonomie viditelnosti – grantové systémy, kulturní politika, medialita. Instituce dnes častěji používají pojmy jako „inkluzivita“, „participace“ nebo „kritické myšlení“, ale otázkou je, nakolik tyto pojmy žijí a nakolik se staly rétorikou.

Mě zajímá instituce jako performativní rámec, který nejen produkuje umění, ale i samotnou možnost jeho existence. Umělec v ní není jen hostem, ale i spoluaktérem, někdy dokonce obětí. Stává se nomádem (mé dlouhodobé téma), který se pohybuje mezi diagonálními a transverzálními liniemi. Kritika instituce tak není odmítnutí, ale snaha o její přerámování – o proměnu v živý, sebereflexivní organismus.

Tematizuješ roli umělce ve společnosti. Dostávají se podle tebe umělecká gesta vůbec k širší veřejnosti, nebo zůstávají skrytou protiváhou systému?

Umění se z veřejného prostoru částečně stáhlo – možná z únavy, možná z rezignace. Umění tvoří umělci. Ale právě v tom tkví jeho síla: ve schopnosti vytvářet neviditelné struktury odporu.

Nevěřím, že umění musí být masově srozumitelné. Jeho účinnost nespočívá v kvantitě oslovených, ale v intenzitě prožitého. Někdy stačí jeden člověk, kterého dílo skutečně zasáhne – to je víc než tisíc „očí“.

Umělec dnes není nutně revolucionář, ale mediátor citlivosti. Připomíná světu, že existuje i jiná logika než ta tržní – logika ticha, empatie, zranitelnosti. V tom smyslu je umění stále protiváhou světa pragmatismu, i když působí nenápadně.

Co podle tebe chybí současnému českému uměleckému školství?

Především odvaha k nejistotě. Systém je příliš fixován na měřitelnost, na „kompetence“, na jasné výstupy. Ale umělecké vzdělávání je proces proměny, nikoli produkce.

Chybí mi možná prostor pro experiment, pro neúspěch jako přirozenou součást učení. A také hlubší propojení s filozofií, antropologií, environmentálním a politickým myšlením. Umělec dnes nemůže být izolovanou „entitou“ – musí být čtenářem světa, který umí přemýšlet o souvislostech.

Umělecké školy by měly méně „učit“ a více otevírat, méně hodnotit a více naslouchat.

Z díla Františka Kowolowského.

Zabýváš se i entropií. Je neuspořádanost a relativizace obrazem doby? Je to ohrožující, nebo má i pozitivní rozměr?

Entropie je pro mě poetický i politický pojem. Je to stav, kdy systém ztrácí řád, ale zároveň generuje nové možnosti. Chaos není jen rozpad – je to i prostor pro nečekané spojení, pro vznik nových forem.

Vnímám ji jako přirozenou fázi vývoje civilizace, která už neudrží lineární narativ. Entropie nás nutí přemýšlet jinak – ne v kategoriích řádu, ale vztahu. Je to prostor svobody, i když děsivé svobody.

Co tě v poslední době zaujalo – autor, projekt, výstava, nebo jen žitá situace?

Vždy mě uchvátí pohled na horizont moře, je vždy osvobozujícím zážitkem.

Z autorů mě zajímá například Francis Alÿs a jeho práce s hranicemi a otevřenou imaginací – jeho schopnost spojit politické s poetickým považuji za výjimečnou. V loňském roce v Benátkách mě uchvátil projekt Liminal od Pierrea Huyghe v Galerii Punta della Dogana. Své práce koncipuje jako spekulativní fikce, zabývá se vztahem mezi lidským a nelidským. Vytvořil přímo podmanivé prostředí, se silným vizuálním vyzněním, svět bez hierarchie a determinismu. Z domácí scény pak dlouhodobě sleduji experimentální polohy Pavly Scerankové a Jiřího Skály, kteří umějí přemýšlet o těle a instituci s nečekanou jemností.

Čemu se rád věnuješ mimo oblast vizuálního umění?

Tichu. Chůzi. Poslouchání zvuků přírody. Tyto momenty jsou pro mě formou meditace – návratem k rovnováze mezi tělem a myslí. Zajímá mě hudba, především experimentální kompozice – Cage, Reich, Górecki, Swans atd. A také literatura i poezie. Čtení je pro mě paralelní akt tvorby – text je prostor, kde můžeš být a zároveň nebýt.