Nové nastudování opery Carmen ve Slezském divadle nenaplnilo velká očekávání

Mohl to být jeden z pilířů a vrcholů sezony, výsledek je ale diskutabilní. Carmen už patří k letitým „dámám“. Letos uplynulo 150 let od chvíle, kdy tato opera vstoupila na jeviště. Jako většina geniálních děl nejprve vyvolala dokonalý skandál, ale posléze zahájila triumfální cestu kolem světa, která nepřetržitě pokračuje až do současnosti.

Vzrušující děj podle novely Prospera Mériméea vypráví vášnivý příběh, kterému vévodí femme fatale Carmen. Podobu hudebně-dramatického útvaru mu dali libretisté Henry Meilhac a Ludovic Halévy. Jaká je nová opavská Carmen a proč vyvolává rozporuplné pocity?

Z operní inscenace Carmen. (Foto: Lucie Deutsch)

Scénografická koncepce Jaroslava Milfajta a Daniely Hávové je v podstatě minimalistická. Stěžejním prvkem inscenace je centrální točna se systémem schodišť, jinak není různorodé prostředí čtyř dějství, která jsou zasazena do města Sevilla, krčmy a prostředí hor vlastně nijak odlišeno ani charakterizováno. Vizuálně atraktivní jsou alespoň pestrobarevné kostýmy, kterými Hávová výstižně ilustrovala specifika etnických kultur i různých společenských vrstev. Jakousi centrální rekvizitou je dřevěný kříž se dvěma svíčkami situovaný na okraj jeviště.

Dominika Škrabalová jako Carmen nepůsobí ještě úplně přesvědčivě. Její milostný cit není vyjádřen dostatečně adekvátními prostředky a pokud bylo cílem evokovat frivolnost a emocionální nestálost Carmen, opět chybí i zde pádné a přesvědčivé herecké provedení. Jakoby absentovalo větší prožití a ztvárnění jemných peripetií dramatického děje, což zase ponouká otázku, do jaké míry zatím nepříliš zkušené pěvkyni byl nápomocen režisér. Po pěvecké stránce je Škrabalová nepochybně velký talent, což se ukázalo v jejím citlivém ztvárnění klíčové árie L’amour est un oiseau rebelle i v dalších pasážích opery. Hlas této mezzosopranistky má skutečný potenciál, jen ještě potřebuje více splynout s prezentovanou postavou a uvolnit nadbytečné napětí.

Tereza Kavecká. (Foto: Lucie Deutsch)

Z dalších sólových výkonů se sluší vyzdvihnout především Juraje Nociara a Terezu Kaveckou. Oba sólisté se opřeli o své zkušenosti a vytvořili hodnověrné a plnokrevné postavy. Opavský tenorista překvapil i po pěvecké stránce, jeho Don José byl plný života a zejména v posledním dějství se nebál krajních dynamických poloh. Podobně Kavecká zvládla nejtěžší úskalí svého partu a klíčovou árii Micaëly Je dis que rien ne m’épouvante zazpívala s vrozenou vroucností, intonační jistotou a elegantním výrazem.

Z dalších sólových výkonů stojí za pozornost Frasquita Karolíny Levkové, která je přirozený jevištní talent s krásným a zdravým hlasem, a obdobně sympatický Le Remendado Ondřeje Koplíka. Také další protagonisté zanechali víceméně přesvědčivý dojem, ať už to byla temperamentní Mercédès Katariny Jordy, příjemný Dancairo Martina Štolby i Zdeněk Kapl, Milan Vlček, Michael Kubečka či Ludmila Štědrá.

Tradiční oporou opavského divadla byl i tentokráte sbor připravený Kremenou Pešakovou. Jeho podání bylo spolehlivé a vynikalo pěkným zvukem a širokou dynamickou škálou. Povedla se také choreografie Martina Tomsy a bojové šermířské scény, které ohlídal Karel Basák.

Z operní inscenace Carmen. (Foto: Lucie Deutsch)

Potěšení divákům přichystalo také pěvecké číslo dětí z Operního studia, které bylo velmi přirozené a osvěžující. Z orchestru je nezbytné ocenit zejména dřevěné dechové nástroje, jejichž sólové linky a instrumentální dialogy vyzněly souvisle, sehraně a spolehlivě. Průkaznost naopak postrádala volba tempového odstínění, která ve vícero případech neodpovídala dramatickému průběhu díla. Z těchto důvodů Oswaldovo nastudování občas působilo mdle a unaveně.

Opavská Carmen by nepochybně mohla být zajímavou inscenací za předpokladu, že by jí připravil režisér, kterému nechybí vize, nápad, entuziasmus a nasazení pro společnou věc. Koncepce režiséra Michaela Taranta bohužel ani jeden ze zmíněných atributů neprokázala. Z celého představení má divák i přes solidní výkony sólistů intenzivní dojem roztříštěnosti a nesourodosti. Každý si dělá své, ale chybí obvyklá jevištní synergie a společný tah na branku, na který jsou diváci v Opavě zvyklí. Chvílemi to vypadá, že každý hraje takzvaně sám na sebe a nejlépe pochopitelně vyznívají protagonisté, kteří mají nejvíc zkušeností.

Anna Ondáková, Radmila Gregorová a Katarína Jorda. (Foto: Lucie Deutsch)

Pokud režisér chtěl využít prvky dekonstrukce záměrně a představit Carmen jako dílo, které je psychologickou sondou do iracionálních pohnutek lidské duše pod tíhou milostného citu, opět i zde chybí důsledná analýza všech situací a její přetlumočení do přesvědčivé podoby všech zúčastněných.

Výsledný tvar naopak podle všeho svědčí o zmateném, nedůsledném a nedostatečném režijním záměru a vedení. Příliš na tom nemění ani provaz místo nože, kterým v závěru Don José sprovodí svou vyvolenou ze světa.

Je to smutné, protože Slezské divadlo by si s ohledem na aktuální kulaté výročí větší interes, laskavost a péči rozhodně zasloužilo. Je třeba myslet na to, že jde o ikonické dílo, které publikum dobře zná a má s čím srovnávat.

*

Carmen. Hudba Georges Bizet. Libreto Henry Meilhac a Ludovic Halévy. Režie Michael Tarant. Dirigent a hudební nastudování. Miloslav Oswald. Kostýmy Dana Hávová. Scénografie Dana Hávová a Jaroslav Milfajt. Choreografie Martin Tomsa. Sbormistryně Kremena Pešakova. Dramaturgie Dominik Beneš. Recenze je psaná z premiéry uvedené v neděli 19. října 2025 ve Slezském divadle Opava.