Sbormistryně Miroslava Halatová: Pěvecký sbor města Klimkovic zpívá dobře, protože zpívá pro radost ze setkávání

Jak se sbor připravoval na letošní Klimkovický podzim a jaký byl výsledek?

Letos jsme sestavili rozmanitý program. Zaznělo sedm skladeb různých stylů, zpívali jsme irské písně, úpravy z děl Petra Ebena, Jaroslava Krčka a jako vrchol večera jsme přednesli finálovou skladbu ze slavného muzikálu West Side Story od Leonarda Bernsteina. Publikum reagovalo skvěle, potlesk byl dlouhý a upřímný. Měli jsme radost, že náš záměr oslovit různé typy posluchačů skutečně fungoval.

Jaká byla letošní koncepce akce jako celku?

Zůstali jsme u volné dramaturgie. Každý sbor přivezl to, co právě cvičí, co má rád. I díky tomu byl koncert velmi pestrý. Nebyli jsme omezeni žádným jednotným tématem, takže se mohly předvést rozdílné přístupy sborů. Právě tahle různorodost přispěla k mimořádné atmosféře, kterou si návštěvníci chválili. Letošní ročník ale byl mimořádný v obrovském zájmu publika. Sbor vedu pětadvacet let, ale tak plný sál na Klimkovickém podzimu jsem ještě nezažila. Byl nacpaný k prasknutí, v podstatě nebylo kam si sednout. A závěr, kdy zpívali účinkující i posluchači, byl prostě skvělý.

Klimkovický podzim přitahuje různé generace. Jak jste skládali program s ohledem na širší publikum?

Snažíme se o vyváženost. Volíme melodie, které jsou posluchačsky přístupnější, ale zároveň se nebojíme zařadit náročnější čtyřhlasé úpravy. Chceme, aby si koncert užili i ti, kteří třeba nemají se sborovým zpěvem zkušenosti. Letos to vyšlo výborně.

Jak jste pracovali se zvukem v prostoru lázeňského společenského sálu?

Prostor má dobrou akustiku, ale je potřeba s ní umět zacházet. V minulosti jsme zkoušeli i kolonádu, ale kvůli hluku a dozvuku to nebylo ideální. Ve společenském sále máme prostorové mikrofony, které nám pomáhají vyrovnat zvuk, ale vždy hledáme balanc mezi přirozenou barvou sboru a slyšitelností pro publikum.

Pěvecký sbor města Klimkovic. (Foto: Petr Večerka)

Zpíváte s instrumentálním doprovodem?

Většinu skladeb jsme přednesli a cappella. U dvou nás doprovodila klavíristka Ivana Neuwirthová. Jsme sehraní, spolupracujeme dlouhodobě. Tentokrát jsme nevyužili orchestr, i když v minulosti jsme to při provedení Rybovy mše takto provedli.

Které další sbory letos na Klimkovickém podzimu vystoupily a co vás na nich zaujalo?

Vedle nás to byl sbor Lašan z Brušperku, Ostravský smíšený sbor a Lašský smíšený pěvecký sbor Baška. Osobně mě zajímalo vystoupení Lašanu, protože se známe i z jiných festivalů. Vždy je inspirativní vidět, jak jiní pracují s repertoárem, jak ho rozvíjejí. Každý sbor přinesl jinou energii, což bylo přesně to, co jsme si přáli.

Co si podle vás měli návštěvníci z letošního ročníku odnést?

Radost a pocit společenství. Letos to bylo opravdu silné. Zazněly hlasy, které se potkaly, spojily a vytvořily něco, co šlo daleko za rámec běžného koncertu.

Jaká je historie festivalu?

První ročník proběhl v roce 1977 a od té doby se festival stal součástí kulturního života Klimkovic. Je to nesoutěžní přehlídka, kde nejde o hodnocení porotou, ale o sdílení hudby. Právě díky tomu vznikla silná komunita, která přetrvává dodnes. Festival vyrostl na pevném podhoubí sborového zpěvu v Klimkovicích.

Jaký byl váš nejsilnější zážitek z přehlídky v předchozích letech?

Vzpomenu na loňský rok, kdy sbory spontánně zpívaly na kolonádě africkou píseň Si A Hambu. Jeden začal a ostatní se přidali. Byl to okamžik sounáležitosti, který vznikl bez přípravy. Takové momenty si člověk pamatuje dlouho.

Můžete přiblížit historii sborového zpěvu v Klimkovicích a vznik vašeho sboru?

První zmínky o sborovém zpěvu v Klimkovicích sahají až do roku 1861. Náš sbor vznikl v roce 1967 a dlouho ho vedl pan učitel Antonín Hub, který byl zakládajícím sbormistrem. Navazoval na dlouhou tradici amatérského zpěvu v regionu. Po roce 1990 se sbor spojil s chrámovým sborem a vznikl současný Pěvecký sbor města Klimkovic. Dnes se snažíme udržet ducha těchto počátků. Sbor je pro nás komunitou k setkávání a sdílení. Tradici ctíme nejen v repertoáru, protože ten samozřejmě přizpůsobujeme době, ale hlavně v atmosféře.

Sklízíte i úspěchy v zahraničí. Které z nich považujete za nejvýznamnější?

Určitě loňské vystoupení v Barceloně na festivalu Cantate Catalunya, kde jsme zpívali i v areálu Sagrada Família. Také koncert v Drážďanech. To jsou momenty, kdy člověk cítí, že sbor reprezentuje nejen město, ale i českou hudební kulturu. Ale za výborným pocitem z výkonu netřeba jet za hranice. Skvělým zážitkem bylo třeba vystoupení na Staroměstském náměstí v Praze.

Miroslava Halatová se svým sborem. (Foto: Petr Večerka)

Jak tyto zkušenosti ovlivnily vaši práci doma?

V zahraničí vidíme jiné přístupy, způsoby práce, obvyklá bývá bohatší sborová choreografie, než je zvykem u nás. Takže se poučíme. A také se vracíme s vědomím, že i v mezinárodním měřítku minimálně obstojíme. Dává nám to sebevědomí i motivaci.

Kolik má váš sbor členů a jaké je věkové rozpětí?

Máme zhruba 35 zpěváků. Nejmladší má 19 let, nejstaršímu je přes osmdesát. Zpívají spolu mámy s dcerami, celé rodiny. Přicházejí lidé z Klimkovic i z okolních obcí. A co je důležité, že se k nám hlásí sami, bez náborových kampaní. Osloví je to, co slyší, atmosféra, kterou vnímají.

Ve sboru jste už dlouho. Jaká byla vaše cesta?

Nejprve úplně náhodná. Začínala jsem jako sboristka, protože mě oslovil zakladatel pan Antonín Hub. Tehdy mu chyběly soprány, a i když mám alt, tak jsem do toho šla. Měla jsem za sebou konzervatoř, takže jsem se často více zapojovala jak do pěveckých příprav, tak do organizace, hrála jsem při zkouškách hlasy na klavír. Když se pak sbormistr Hub rozhodl ze zdravotních důvodů v čele sboru skončit, předal mi vedení. To bylo před více než dvaceti lety.

Jaké jsou nejbližší plány sboru?

Chystáme se na vánoční Rybovku v Paskově 20. prosince, kde vystoupíme se sólisty a orchestrem z Národního divadla moravskoslezského. Dříve jsme Českou vánoční mši Jana Jakuba Ryby takto hrávali doma, v Klimkovicích, letos obohatíme advent u sousedů. A v lednu nás čeká novoroční koncert v kostele v Klimkovicích. Doprovodí nás další silné klimkovické hudební těleso, akordeonový orchestr Akobend, který funguje pod vedením Ivany Neuwirthové a tvoří ho talentovaní hudebníci z Klimkovic a okolí. Právě Akobend je jedním z důkazů, že Klimkovice jsou mimořádně živou kulturní půdou, kde se daří souborům, spolkům i akcím vznikajícím z iniciativy místních. Mimochodem, také v tomto orchestru hraju. Naštěstí jsme už sehraná parta, takže se s kolegyní vystřídáme za i pomyslným dirigentským pultíkem. Už teď se na to těšíme.