Bernhardova Síla zvyku v Komorní scéně Aréna testuje herce i diváky

Hra Síla zvyku je o marné lidské snaze dosáhnout dokonalosti bez jakéhokoliv schopnosti vytvořit dokonalé dílo. Tuto Berhardovu sžíravou kritiku až agresívního velikášství lze vyložit i jako definici zcela zbytečné existence, po které i při celoživotní snaze o něco nezůstane vůbec nic.

Děj hry nemá žádný vývoj, veškeré jednání postav se točí v nekonečném kruhu opakování replik uvnitř dlouhých monologů. Velmi ambiciózní, ale na druhé straně zcela nesoudný principál malého cirkusu Caribaldi (Marek Cisovský) nutí a drezíruje už dvaadvacet let čtyři další postavy hry k nastudování Schubertova smyčcového kvintetu Pstruh. Bez ohledu na to, že ani on sám, ani jeho tři zaměstnanci a vlastní vnučka na hudební nástroj hrát moc neumí.

Z inscenace Síla zvyku. (Foto: Roman Polášek)

Žonglér (Vlastimil Burda) neustále opakuje, že očekával něco jiného, touží po štacích ve velkých městech, kde by ve skvělých kostýmech oslnil vybrané publikum. Krotitel (Milan Cimerák) se utápí v alkoholu i vzteku, protože místo drezury zvířat je nucen zkrotit klavír, Šprýmař (Michael Rozbroj) by raději bavil publikum akrobatickými kousky než hudbou na hudební nástroj a Vnučka je svým dědečkem nucena cvičit a cvičit, až se z ní stane bezduchá loutka.

Vlastimil Burda jako Žonglér v počátečním dialogu s Caribaldim jako jediný téměř zcela naplňuje divadelní nároky na kontakt s publikem. Daří se mu vytvoření obrazu vnitřní prázdnoty, zastírané velkými teatrálními gesty. I Marek Cisovský a Milan Cimerák díky nemalým hereckým zkušenostem místy dokáží předat bohatost textu a zaujmou tím publikum.

Marek Cisovský a Michaela Bajgarová. (Foto: Roman Polášek)

Michaele Bajgarové a Michaelu Rozbrojovi by prospělo více práce režiséra s herci. I když jsou tito dva nedávní absolventi Janáčovy konzervatoře vybaveni nemalými interpretačními schopnostmi, režie jim tentokrát nedává prostor ani nepomáhá k výraznějšímu výkonu.

Bernhardovy hry nejsou určeny publiku, které si chodí do divadla odpočinout a nechat se hlavně pobavit a rozesmát. Jsou spíše testem hereckých schopností a divákovy vyzrálosti, v případě této inscenace i vstřícnosti k očividné herecké snaze, která se ale poněkud míjí účinkem.

Vlastimil Burda a Marek Cisovský. (Foto: Roman Polášek)

Byť jsou autorem označeny jako komedie, pro naplnění této charakteristiky je zapotřebí scénovat Bernhardovy hry s nemalou režijní invencí, vynalézavě a hlavně ve spolupráci režiséra a dramaturga s herci, kterým inscenační tým pomůže najít tu správnou rovinu komunikace s publikem.

S těmito nároky se Ochodlova Síla zvyku v Komorní scéně Aréna nevyrovnala. K dobrému lze v tomto případě přičíst jediné: že představení trvá ani ne devadesát minut bez přestávky.

*

Síla zvyku. Autor Thomas Bernhard. Režie a výprava André Hübner–Ochodlo. Dramaturgie Tomáš Vůjtek. Hudba Franz Schubert a Adam Źuchowski. Recenze je psaná z premiéry uvedené v Komorní scéně Aréna v Ostravě v sobotu 1. listopadu 2025.