Šéfka Hudební současnosti Marcela Kysová: Pokud skladba mluví upřímně, dokáže mě zasáhnout bez ohledu na žánr

Když jsem přemýšlel nad otázkami, napadl mě vztah dvou protikladných jevů. Řekněme, že existuje umění tradiční a nové. Obě kategorie mohou být vzájemně prostupné. Jak se v tomto hudebním labyrintu orientuješ a jaký máš vztah k tradici a novému umění?

V hudbě nevnímám hranici mezi tradičním a novým jako pevnou čáru, spíš jako prostor vzájemného dialogu. Tradice pro mě není svazující minulost, ale živý zdroj zkušenosti a inspirace. Každé nové dílo z ní nějak vyrůstá – i když ji třeba popírá, stále s ní komunikuje. Nové umění naopak vnímám jako možnost zkoumat, kam až se dá výraz posunout, co všechno může být „hudba“. Fascinuje mě, když se tyto dva světy potkávají – když se současný skladatel odváží sáhnout po staré formě nebo když se klasické dílo stane podnětem pro novou interpretaci. Orientuji se tedy spíš podle autenticity než podle stylového zařazení. Zajímá mě, jestli hudba mluví pravdivě, jestli v ní cítím život. Ať už je tradiční, nebo nová.

Už chápu, proč je Hudební současnost čím dál víc otevřená širokému spektru hudby. Je nějaký styl, který vysloveně nepotřebuješ slyšet?

Vlastně není. Každý styl má svůj smysl a může v sobě nést něco zajímavého – energii, nápad, emoci nebo jen jiný úhel pohledu. Nepotřebuju, aby se mi hudba „líbilа“ v tradičním slova smyslu, ale aby byla pravdivá, autentická. Pokud skladba mluví upřímně, dokáže mě zasáhnout bez ohledu na žánr.

Jak se multižánrovost projevuje v dramaturgii letošních koncertů? Můžeš přiblížit, jakého klíče ses při jejím sestavování držela?

Multižánrovost pro mě neznamená nahodilou směs stylů, ale živý dialog mezi nimi. Při tvorbě dramaturgie jsem hledala souvislosti – momenty, kdy se různé hudební světy přirozeně dotýkají. Letos se proto potkávají klasické nástroje s elektronikou, notový zápis s improvizací, komorní hudba s performancí nebo zvukem prostoru. Klíčem bylo vytvořit dramaturgii, která není postavená na kontrastech, ale na vzájemném porozumění – aby i posluchač mohl slyšet, jak se tradice a současnost prolínají a navzájem obohacují.

Dočetl jsem se, že letos na Hudební současnosti rezonují témata jako umělá inteligence, digitální identita, kulturní dialog, ekologická i společenská citlivost. Mohl bych poprosit o nějaké konkrétní příklady skladeb a koncertů, kde je uslyšíme?

Výrazně se to projeví na koncertu M/E/N 28. listopadu v podání Modern Tria Ostrava, kde se setká česká a polská skladatelská scéna. Zazní díla s live electronics, která reflektují témata umělé inteligence, digitální identity i společenské citlivosti – tedy klíčové linie letošního ročníku. Podobně zaměřený bude i koncert polského ansámblu Kwartludium – In Touch 6. listopadu, který jsme připravili jako kulturní dialog v mezinárodní spolupráci. Z již uvedených projektů pak vynikl multimediální Leaving Room týmu Ivo Medka, který spojil hudbu, elektroniku, pohyb a video do výpovědi o člověku v digitálním světě.

Na které další koncerty Hudební současnosti bys ráda pozvala? Na co se můžeme těšit?

Kromě již zmíněných koncertů se posluchači mohou těšit na Večer ostravských skladatelů, který nabídne tvorbu autorů všech generací spjatých s naším regionem. V rámci spolupráce pražských a ostravských tvůrců vznikl projekt Concert In Exchange, který se uskuteční 29. listopadu ve Futureu. Zazpívá na něm vokální ansámbl Coccinele pod vedením Jana Rybáře. Tradičně nebudou chybět skladatelsko-improvizační kurzy Musicollage určené dětem, studentům i dospělým zájemcům o experimentální tvorbu. Závěr bude patřit adventnímu koncertu In Spirit, který se rozezní 30. listopadu v kostele sv. Ducha v Ostravě, propojí dva pěvecké sbory a opět představí tvorbu ostravských skladatelů v jedinečné atmosféře adventního času, kdy se hudba stává prostorem pro ztišení.

Jsi nejen šéfkou Hudební současnosti, ale také špičkovou akordeonistkou. Jak se díváš jako interpretka na začlenění digitálních technologií do skladeb? Láká tě třeba interpretace díla, které kompletně složila Al?

Jako interpretka vnímám digitální technologie jako rozšíření našeho hudebního jazyka. Nejde o hrozbu, ale o možnost rozšířit a otevřít hudbu novým formám interakce. Live electronics mě fascinují právě tím, že vytvářejí situace, kdy hudebník reaguje na proměnlivé zvukové prostředí, které už není předvídatelné. Co se týče děl spoluvytvořených pomocí AI, přiznám se, že mě tato oblast láká i z interpretačního hlediska. Zajímá mě, jak se v takové hudbě mění role interpreta, jestli se stáváme spoluhráčem algoritmu, nebo spíše jeho zrcadlem. Myslím, že právě zde může vzniknout něco opravdu nového: dialog mezi lidskou zkušeností a umělým systémem, který může být překvapivě živý, podnětný a inspirativní.

Na druhou stranu existují reálné obavy, že Al nahradí živé skladatele, podobně jako jiné technologie nahradily lidský faktor v dalších profesích.  Každopádně je přínosné, že se na festivalu promítají současné tendence. Jak je na tom Ostrava co se týče současné produkce? Je tady dost mladých osobností, které mají chuť vytvářet novou hudbu?

AI živou tvorbu zcela nahradit nemůže – alespoň ne na profesionální úrovni. Co se týče současné produkce ostravských skladatelů, v Ostravě jsou lidé, kteří mají chuť vytvářet novou hudbu, ale mohlo by jich být více. Povolání skladatele bylo a i dnes je vnímáno jako méně prestižní. Začíná to už ve školním systému, který tuto profesi často nepodporuje. Na uměleckých školách se obor skladba často nedá plnohodnotně studovat v kombinaci s jiným zaměřením, například s hudebním nástrojem. Motivace mladých skladatelů tím klesá – nemají dostatek příležitostí uplatnit se v praxi a jejich práce je často finančně podhodnocená. Řešením by mohlo být vytvoření většího počtu kombinovaných studijních programů, lepší propojení škol s profesionální praxí, stipendia či granty pro mladé tvůrce a širší podpora veřejných i soukromých iniciativ, které umožní skladatelům prezentovat svou hudbu a získat adekvátní ohodnocení.

Snad existuje možnost, jak to změnit. Domnívám se, že mladí lidé stále tvoří, jen jsou v kurzu hlavně žánry jako rap, mainstreamový pop, metalové odnože apod. Není to tím, že se skladatelé s hudebním vzděláním, kteří píšou umělecky motivovanou hudbu, cítí nedocenění a tak trochu i na periferii zájmu?

Myslím, že to tak opravdu částečně je. Mnoho mladých skladatelů, kteří se věnují umělecky náročnější hudbě, se cítí mimo hlavní proud, protože jejich práce vyžaduje hlubší koncentraci, čas a často nenabízí rychlou zpětnou vazbu nebo širší publikum. Dnešní doba přeje rychlé produkci a okamžitému efektu, což s komplikovanější kompoziční tvorbou příliš nesouzní. Na druhou stranu věřím, že právě tato „periferie“ může být místem skutečné svobody, kde se nemusí dělat kompromisy a kde vzniká originální autentická hudba. Úkolem institucí i festivalů jako je Hudební současnost je ukazovat, že tato tvorba má smysl, hodnotu i budoucnost.

A samozřejmě velkou roli hraje také taneční hudba, která je pokud vím i tvoje velká vášeň! Mohla bys přiblížit tvou cestu k tanci? Co tě na něm přitahuje a inspiruje?

K tanci jsem se dostala postupně, nejprve skrze hudbu samotnou. Fascinuje mě, jak tělo reaguje na zvuk a jak se může stát jeho přirozeným prodloužením. Tanec mi pomáhá vnímat hudbu jinak – fyzicky, prostorově, ne pouze intelektuálně. Když tančím, mám pocit, že se hudba stává součástí těla a naopak. Tahle zkušenost se pak promítá i do mé interpretace. V rámci aktivit Tvůrčího centra rozvíjím tyto hlubší přesahy právě prostřednictvím tance, například v projektu Sounds of Diversity, který jasně ukazuje, že takové propojení skutečně funguje. Věřím, že spojení hudby a pohybu otevírá nové dimenze vnímání – propojuje intelekt s intuicí, strukturu se spontánností. Tanec dokáže hudbu zviditelnit, dát jí tvar a emoci v prostoru. Právě v tomto propojení vidím velký potenciál pro současné umění – hledat nové cesty, jak oslovit publikum nejen sluchem, ale celým tělem a všemi smysly.

To je hezká představa. Festival, který vedeš, se jmenuje Hudební současnost. Dokážeš si představit, jak bude vypadat současná hudba za 50 let?

Dokážu si to představit spíš jako proměnu než jako revoluci. Hudba budoucnosti podle mě nebude jen o zvuku, ale hlavně o zážitku. Dialogem mezi člověkem, prostorem a technologií. Možná se bude měnit v reálném čase podle našeho pohybu, nálady a prostředí. AI se stane partnerem ve tvorbě, ale člověk zůstane tím, kdo hudbě dává smysl a cit. A přesto si myslím, že i za 50 let budeme hledat totéž, co dnes: Okamžik, kdy nás hudba zasáhne. Možná to bude návrat k jednoduchosti.

Jak by znělo tvé pozvání čtenářům našeho deníku? Proč stojí za to opustit svou komfortní zónu a vydat se na koncert hudby, kterou téměř neznáme?

Hudba současnosti není uzavřený svět odborníků. Je to prostor objevů, emocí a překvapení. Když opustíme komfortní zónu, můžeme zažít něco nové, co nás vtáhne, možná nejprve znejstí, ale nakonec obohatí. Každý koncert je trochu dobrodružství: nikdy dopředu přesně nevíme, co se stane. Ale právě v tom je kouzlo současné hudby, která mluví o nás, o době, v níž žijeme a zrcadlí tempo, ve kterém se pohybujeme. Jen musíme mít odvahu se otevřít a poslouchat bez předsudků.