Další silný vzkaz Davida Stypky. Nové album Opatruj. překonává očekávání

Občas se objeví černé skříňky, které je třeba otevřít. Co na tom, že v nich mohou být uzamčeny nedostatky, porážky a pády! Kdykoli pochopíme, že jsme něco zvorali, život se zlepší. „S mírnou ironií“, dodal by David Stypka v počáteční písni dnes vydaného alba Múzy. Tento divotvorný písničkář sem poslal z minulosti další vzkaz: Své nepoznané písně, které obíhaly jako planety okolo naposled vydané desky Dýchej.

Definitivní tvar jim nedal nikdo jiný než jeho jedinečná kapela Bandjeez pod producentským dohledem Martina Ledviny. Dvanáct songů přepisuje vše, co jsme o něm znali, a převrací naruby domněnku, že Stypka směřoval výhradně k jednoduché popové přímočarosti. Povíme si příběh, proč tento čaroděj dokonale zamíchal nebeskými kartami a vynesl na světlo nečekané trumfy a esa.

Nic nemohlo zažehnout oheň této desky lépe než úvodní Múzy, jež mají všechny krásy světa Stypkova nespoutaného pěveckého i skladatelského talentu. „Když už je život tak dlouhý, tak ať je pro co žít“, slyšíme v této rytmicky pulzující písni s neskrývanou ironií, při níž místy až zamrazí. Atmosféra hořko-sladko-kyselá. Ani sekunda nepřišla nazmar, podobně jako kapka vína. Nechybí přímočarý rockový drajv a typické Stypkovo melismatické frázování, které občas intonačně mírně zakolísá: Jediné svědectví, že jde o artefakt, kterému během svého života neřekl poslední slovo.

Díra je píseň kosmická, která šokuje ve všech ohledech. „Vždycky tu budeš ty a vždycky budu já, ten, kdo dělá do vesmíru díru. Ten, kdo z posledních sil roztahuje čas, až se nám prostor zhroutí v přímku.“ Ponurou sloku s temnou vyhrávkou akustické kytary střídá spásný refrén, který jde po harmonické a textové stránce za hranice prostoru i času s důvtipnou kombinací modlitby (Buď vůle tvá) a astronomických jevů (v líhni červích děr).

Past autentičnosti chytí a nepustí ani v písni Hrdinové. Jedná se o další přímočarý hit, jehož refrén neodradí ani po stém poslechu. „Sílu mám a štěstí taky, tak už naše saky paky sbal, ať můžem o kus dál,“ je výmluvnou ukázkou toho, čemu soukromě přezdívám „stypkovina“. Slůvka poskládaná v takovém rytmu, rozvětvené syntaxi a lexikální výzbroji, kterou by člověk v tomto žánru explicitně vůbec nečekal. Ať Stypka zamýšlel cokoli, nikdy to nebylo hloupé, tuctové a sebevykrádací.

Když se rozezní tóny následující písně Už mě nesou, přestane i zarytý kritik pochybovat, že album Opatruj. oplývá v prvních čtyřech sonzích neskutečnou silou. „Pusť si zprávy, už mě nesou, dnes tvůj drahý zas bude doma spát. Sešel z očí, špatnou cestou. Teď se vrátí mrtvý akorát.“ Tak zní refrén, který roste z uhrančivého nápěvu „a na na naj“, v němž Stypkův hlas hladí a volá jakoby z pradávné pohanské dálky.

Lanýže se nejvíc vymykají ostatním písním nahrávky, ale to je pouze cílený klam, který se po pěti sekundách rozplyne. Ostatně na každém albu Stypky se nachází píseň, která zdánlivě nezapadá do kontextu. Na Neboj na tuto pozici aspiruje Můj kůň, Dýchej zase překvapivě oslavou nevinných milostných krádeží v písni Růže. Lanýže chutnají jako recesistické reggae, které přináší „ulítaná“ vrána a „dvoutunový“ batůžek. Píseň je plná překvapivostí, rešerší a úletů „vysoko nad tím vším.“ Nádherná potměšilost se svéráznou harmonií.

Klavírní akordy a dům plný loňského spadaného listí? To je příběh písně Jakub. Tato zvukomalebná hříčka s houpavým lichým metrem zní jako pastelová krajinomalba. Neznám přesnější píseň, která víří pod nohama, padá, ale vždy znovu vstává a jde vstříc magickému refrénu a uhrančivému kytarovému sólu. Tváří se jako nevinná ukolébavka, ale přináší poetickou story, jejíž poslech svádí k vyběhnutí pod stromy česané podzimem.

I další píseň Přítel otevírá klavír Pavla Sotoniaka se svou obvyklou empatií a jemnou pozorností k dramaturgii příběhu. V tomto případě má doslova symfonický rozměr, který dodává velkolepý pocit. Podobně atmosférický zvuk se line z písně Rádio, která opět překvapuje záhadnými harmonickými proměnami a symbolickým textem, který se nedaří rozklíčovat na první dobrou. Snad proto Stypka refrén písně odlehčil do jednoho z nejvíc návykových melodických momentů v tomto století: „To se ti celou dobu marně snažím říct. A hrozně dlouho a z plných plic na tebe křičím, že mi stačí jenom mnohem víc.“

Zvykli jste si, že refrény současných interpretů jsou jen „výspy“ kreativity v marnostech typu „Sorry, mám rád hory?“. U Davida Stypky si můžete být jistí, že s něčím podobným se nikdy nesetkáte. Jedním z důkazů je překrásná klavírní balada Společné plány, jejíž šansonový nádech je v závěru kořeněný šťavnatým saxofonovým „dovětkem“. Senzační schůzka s poezií všedního dne, která nikdy nezevšední.

K jiskřivému a rychlejšímu tempu se vrací následující píseň Opatruj se, která částečně dala díky Davidově mamince Marii název celému albu. Nachází se v ní opět plejáda myšlenkových fines a překvapivých zvratů týkajících se rozkolů v milostných vztazích. I zde však Stypka zdařile unikl víru sebelítosti a svou výsostnou imaginací dokazuje, proč nemá smysl babrat se v minulosti: „My jsme to měli zbourat rovnou. Měli bychom teď pro sebe mnohem víc místa. Teď jsme tu vystavení, jako panny za výlohou a ty mi říkáš, že sis se mnou nemohla být ničím jistá.“ Refrén zní místy osmdesátkově, ale podezírat píseň z omšelosti by bylo dogmatickou pastí. Existuje příliš mnoho protiargumentů, po nichž není třeba dlouze pátrat: vynalézavá a barvitá hra Matěje Drabiny, skromná, ale nezbytná baskytara Maro Zemana, harmonické, dynamické i zvukové finesy Pavla Sotoniaka a hlavně Stypkův pěvecký projev, který je dechberoucí. Rozseká vás hned v prvním souvětí a v některých písních předvádí to nejlepší ze svého výsostného umění.

Absolutní klid je někdy to nejlepší, co můžete poslouchat. Tak se jmenuje předposlední píseň alba, jejíž nepolapitelně barevné aranžmá jakoby odkazovalo až k prvním albu Čaruj. Zosobněná víra ve spravedlivý svět je někde tady zašifrovaná do dvousloví „Absolutní klid“ Nepravidelné metrum se podílí na dokonalém vyvrácení utopické představy o bezstarostném životě. Proměny kontrastů s líným valčíkovým středem je rámován akceleračním nájezdem, který v závěru písně naopak zlověstně zpomaluje, až najednou máte nepříjemný pocit, že se už prostě nerozjedete.

Jsme u konce. Dvanáctá píseň alba uzavírá příběh Davida Stypky ústy elfsky znějící Markéty Irglové, do jejíhož saténově oděného hlasu zaznívá emotivní protiklad Davidova zpěvu. Tady ho slyšíme naposledy v typické nespokojené póze mladého rozhněvaného muže, který chtěl změnit svět a na rozdíl od mnoha jiných stačil pochopit, že stačí změnit sám sebe.

David Stypka. (Foto: Radek Drbohlav)

Už tady zazněla myšlenka, že nahrávka se překvapivě vrací k atributům všech tří desek Davida Stypky. Je to zřejmé nejen v překvapivé stylové rozmanitosti alba, ale také v tematické šíři, která obsahuje podobně jako alba Čaruj a Neboj temné vize, jež jsou kompenzovány Stypkou v roli vypravěče mýtů. Slovo vypravěč a mýtus má v tomto konkrétním případě klíčovou a nepřehnanou váhu. Ačkoli jsou Stypkovy příběhy naprosto aktuální, jsou mnohdy vsazeny do archetypálního rámce dramatických peripetií, které vedou k jednoduchým, ale trvale platným pravdám.

Deska Opatruj. se vyrovná nejlepším momentům předešlých nahrávek. Také Stypkův zpěv zůstává nedostižnou konstantou, k níž se upínají a budou i nadále vzhlížet další interpreti jako k mantře, podle níž lze najít svůj vlastní „hlas“.

Bezpodmínečné uznání patří kapele Bandjeez, která odvedla pod laskavou kuratelou Martina Ledviny na této nahrávce lví práci nejen po hráčské a aranžérské, ale i po zvukové stránce. Není pochyb o tom, že album Opatruj. má nejlepší zvuk ze všech nahrávek Davida Stypky. Výsledek je o míle dál, než co je v tomto teritoriu u nás k slyšení…

V úvodu tohoto zamyšlení jsem napsal, že tohle album neznamená konec, ale počátek. Nemám pochybnosti o tom, že Stypku nebudou objevovat nynější i následující generace jako vzácný drahokam, který vábí a zneklidňuje. Copak už není legendou, o níž se učí na hudebních školách? Tajemným pánem z éteru, jehož písně očarují srdce malých holek, dospívajících slečen i zkušených dam? Jedna stará toltécká moudrost praví, že co je pravda, je skutečné. Co není pravda, není skutečné. Láska je skutečná.

Písně Davida Stypky jsou láskyplná skutečnost. David Stypka je skutečný.

*

David Stypka & Bandjeez: Opatruj. Celkový čas 44:41. Vyšlo u vydavatelství SinglTon 7. listopadu 2025.