Po porubských stopách Vladislava Gajdy, jednoho z nejproduktivnějších sochařů Ostravy

S nápadem uspořádat výstavu formou panelů přišla Eva Špačková, architektka a vedoucí Univerzitního muzea VŠB-TUO. Záměrem bylo vyzvednout propojenost jubilujícího sochaře s touto školou od poválečných let až téměř do konce 90. let minulého století. K výstavě se připojil městský obvod Ostrava-Poruba i díky své finanční podpoře. Výstava soch sice vždy znamená obrovské logistické náklady, pořadatelé ale využili faktu, že se díla monumentálních rozměrů nacházejí přímo v areálu školy a další v jejím blízkém okolí, například v areálu fakultní nemocnice, Domu kultury Poklad i na Hlavní třídě.

Jádro výstavy utvářelo 12 velkoformátových panelů, které díky dobovým i současným fotografiím a stručnému, zato výstižnému doprovodnému textu popsaly život a dílo umělce s ohledem právě na historii Vysoké školy báňské po jejím převedení z Příbrami do Ostravy (1948). Trvalo ale ještě dlouho, než došlo k vyhlášení umělecké soutěže na sochařský reliéf na fasádu hlavní budovy vysokoškolského areálu, kde dnes sídlí rektorát (1968).

Vladislav Gajda v té době už opět žil a tvořil v Ostravě, kam se vrátil po studiu na Akademii výtvarných umění v Praze. Byl žákem profesora Jana Laudy, národního umělce, kterého obdivoval již od mládí a díky kterému získal poctivý a vřelý vztah k sochařskému řemeslu. K tomu velkou měrou přispěla i kamenická škola v Hořicích, kterou úspěšně absolvoval před vstupem na akademii.

„Tam se naučil zápasu s žulou, pískovcem a mramorem – stal se kameníkem – jak si ostatně sochař po celý svůj život říkal,“ jak napsal v roce 1978 Vilém Jůza pro katalog k samostatné výstavě. „Sochařskou práci bral jako tvrdou dřinu, která je samozřejmou podmínkou dobrého díla, jak to znal z domova, z kamenické dílny. Jen tak mohl získat základy, na nichž pak rozvíjení sochařské práce představovalo jen logické a přirozené vrstvení zkušeností, vědomostí a dovednosti vytvořit stále složitější skulptivní tvar.“

Vladislav Gajda s modelem Prométhea. (Foto: archiv)

V té době už bylo jeho stěžejní dílo pro VŠB nazvané Prométheus – rozmach vědy, techniky a civilizace (1968-1973) zrealizováno. Reliéf je umístěný na fasádě nad vstupem do budovy rektorátu VŠB-TUO, je z měděného plechu a je rozdělený na venkovní a vnitřní část. Venkovní má čtyři metry na výšku a je patnáct metrů dlouhá. Reliéf je vizuálně působivý, nepřehlédnutelný i z velké vzdálenosti, byť je dnes více než dřív zastíněný vegetací. Při bližším pohledu se naopak jeví křehce a jakoby levituje nad zemí.

Název reliéfu nebyl náhodný. Abstrahovaná křídla rozepjatá do šířky symbolizují něco nadpozemského, božského, nedosažitelného, zatímco vertikální sochařské prvky ukotvují tyto atributy se zemí, s lidstvem. Prométheus, který lidem daroval oheň, se pro umělce stal hrdinou a zároveň prostředníkem mezi nebem a zemí. Přírodní živly a matérie od pradávna utvářely naši planetu, z čehož pak vzešlo uhlí. Od něj už nebylo daleko k rozvoji hornického, hutního a strojního průmyslu včetně dopravy – a s tím vším dohromady i civilizace.

Zrod uhlí. (Foto: VŠB-TU)

Uvnitř univerzity se nachází další Gajdův reliéf s názvem Zrod uhlí. Je to pískovcový reliéf složený z 60 desek opracovaných tryskáním. Z textu dr. Viléma Jůzy opět zkráceně cituji: „Cit pro práci s kamenem vedl jej k monumentální skulptivní formě, prozrazované zvláště ideově závažnými figurálními kompozicemi, ale i k objevnému technologickému experimentování při odebírání hmoty kamene pomocí pneumatické pistole stříkající proti bloku proud ostrého písku, čímž dosáhl oproti tradiční práci s dlátem nejen urychlení pracovních postupů, ale především možnost vytvoření působivých reliéfních struktur na rozměrných plochách.“

Technikou tryskání Gajda vytvořil i další díla, mezi nimiž je i reliéf Zrození železa (1968-1970), který se na univerzitu dostal až po téměř padesáti letech od jeho vzniku (2019). Primárně byl začleněn do areálu někdejších Vítkovických železáren, dnes Vítkovice Steel, ale kvůli bourání budovy, ve které se nacházel, a nezájmu jejího majitele byl sejmut a přemístěn na své dnešní místo díky iniciativě a záslužné práci Univerzitního muzea VŠB-TUO.

Zrození železa. (Foto: VŠB-TU)

Mladší sochařův syn, Jakub Gajda, vzpomíná: „Můj dobrý známý a soused Petr Martinec, kterému už je lehce přes osmdesát a je pořád aktivní na Ústavu geoniky, mi pomáhal s jedním textem k výstavě. On tátovi také hodně pomáhal s motivy ostravské hornické krajiny, toho revíru a těch přesliček, které jsou v uhlí. To on mu tehdy připravoval podklady pro jeho práci. A v tom svém textu vzpomínal, jak s mým otcem jednou seděli nad knihou o mykénských sochách a vlastně se shodli, že ty dva tisíce let sochám v jejich formě spíše prospěly než uškodily. To byla ta šťastná doba 60. let, kdy umělci mohli cestovat, inovovat a objevovat. Když cestoval např. do Mexika nebo do Japonska, tak si tam vlastně na těch starých kulturách uvědomil nejen rozpad děl, který byl na povrchu evidentní, ale přehodnotil i přístup k tomu rozpadu. Díky tomu lépe vnímal patinu stáří nebo erozi v případě hořického pískovce, s kterým se při své práci setrvale setkával.“

***

Univerzitní muzeum schraňuje spoustu archivních fotografií, kreseb a dokumentů, které se vztahují k osobě Vladislava Gajdy jako jedné z osobností, která utvářela jednotnou vizuální identitu školy. Ať už vědomě, přímo, nebo přeneseně vlivem svých sochařských realizací. Jde zejména o návrhy pamětních medailí (1969-1975) až po rektorkou medaili (1979). Pracoval jak na ztvárnění znaku univerzity, tak na označení Ekonomické fakulty. Jeho pro školu zásadní reliéf Prométheus se dokonce propsal do současného vizuálního stylu celé VŠB-TUO, od tiskových materiálů až po orientační a informační systémy této univerzity. Logo v podobě pěti čar je jednoduché, dobře čitelné a barevně variabilní. Autorem je Argir Ziovský, který se inspiroval vertikálními prvky zmíněného reliéfu.

V samotné městské části Poruba, jejíž součástí je rovněž areál VŠB-TUO, se dnes nachází celkem jedenáct Gajdových prací. Všechna díla jsou veřejně přístupná a zájemci si je mohou prohlédnout přímo v prostoru, pro který byla původně určena nebo tam byla z různých důvodů přemístěna. Jde například o plastiku Slunce z mrákotínské žuly (1967-1973) před vstupem do polikliniky fakultní nemocnice a Fontánu ze žuly a bronzu (1976-1981) u Domu kultury Poklad.

Fontána před DK Poklad. (Foto: archiv)

Jak napovídá titulek tohoto článku, Vladislav Gajda byl aktivním sochařem po celý život. Byl členem Svazu výtvarných umělců, kde po řadu let zastával mnoho funkcí. Aktivně se angažoval ve společenském, veřejném i politickém životě. Z toho titulu dostával od tehdejšího komunistického režimu četné státní zakázky. Nicméně zůstával především sochařem a zanechal po sobě rozsáhlé dílo. Určitě by si zasloužilo názorový pohled někoho z mladší generace kunsthistoriků.

Vladislav Gajda. (Foto: archiv rodiny)

Na závěr bych ráda ocitovala poslední úryvek z textu dr. Viléma Jůzy z roku 1978: „Každý kraj má svoji neopakovatelnou atmosféru. Ostravsko je poznamenané heroismem lidské práce, dílem havířů, hutníků a širokým průmyslem spojeným s těmito dvěma dominantními obory. Sochy Vladislava Gajdy nejsou myslitelny bez tohoto zázemí. Z něho vyrůstají, k němu se vracejí, a i když se svou formou nepodbízejí a mají uloženy obsahy často ve složitější struktuře, je jim rozuměno. Jeho umění se stalo neodmyslitelnou součástí poválečného života tohoto kraje.“