Z literárních surovin: Věřím v supermarketového Ježíše, píše básnířka Josefína Ptáčková

Jako by emoce, nálady a prožitky mladé ženy, která zrovna opouští kategorii náctiletých, byly protaženy nějakým strojem času. Josefína Ptáčková poměřuje osobní pochybnosti s permanentní nejistotou lidstva na palubě jménem dějiny. Nic není jisté do příštího svítání, ale dokonce ani do následující minuty.

Básnířka tím strojem času prožene třeba svatého Bartoloměje, jenž byl stažen z kůže a ukřižován hlavou dolů. Připomene masakr hugenotů o Bartolomějské noci, který si jen v Paříži vyžádal na tři tisíce obětí. A také Bartolomějskou ulici v Praze, v níž komunistická StB vyslýchala a mučila církevní klér i zatvrzelé venkovské faráře, aby katolické církvi zasadila poslední ránu.

Historie se skládá z věčných bojů o tu správnou víru, k nimž moderní dějiny „přispěly“ také válkami s cílem zničit náboženskou víru jako takovou. Od pangejtu k pangejtu, každá akce vyvolává ještě krvavější reakci.

Josefína Ptáčková pochází z Ostravy a celkem jedenáct let v tomhle městě studovala i literárně dramatický obor pod vedením Lenky Sedláčkové. Ještě na gymnáziu se stačila probojovat do finále Literární soutěže Jiřího Červenky a společně s Viktorií Pražákovou začala od roku 2023 pořádat autorská čtení nejmladší generace: My, Psanci poezie.

Když se tématem její básně stane neheterosexuální orientace, opět chce vědět, jak s homosexuály například zacházeli komunisté, i jak na „buzíky“ pohlíželi její rodiče. Česká queer paměť je bolestná, a když jsem měl před lety možnost vyslechnout coby novinář Josefa Pecla, jenž v padesátých letech patřil k odvážným brněnským homosexuálům, kteří proti policejnímu teroru nahlas protestovali, také jsem se dozvěděl: „Za pohlavní styk mezi muži tehdy dávali brněnští soudci běžně dvanáct, patnáct nebo více měsíců natvrdo, a pak následovala ústavní léčba.“ V šedesátých letech se sice perzekuce zmírnily, ale StB stále vedla takzvaný „růžový seznam“, který používala k vydírání queer scény a ten byl zničen až po sametové revoluci v roce 1989 (snad).

Následující texty Josefíny Ptáčkové jsou součástí rubriky Z literárních surovin, která vzniká ve spolupráci s organizátory ostravských autorských čtení Literární suroviny (nejbližší se koná 19. prosince v baru Miloš u mostu Miloše Sýkory). Speciálním bonusem této rubriky jsou poznámky autorstva za básněmi. Krátké komentáře psané přímo pro kulturní deník Ostravan.cz.

*

***

Před 70 lety by to byl zločin
stejný rok jako se narodil můj táta
přestala jsem být zločincem.

Ještě před 40 lety bych byla nemocná.
Z hlediska historie je 40 let stejně dlouhých
jako nádech ženy rozbouřené okolnostmi.
Nádech skloňovaný podle vzoru žena je mé století.

Ještě 4 desítky let zpět
bych se musela schovávat v květovaných peřinách
před bubáky v bílých uniformách.
Schovala bych se v květech na stěnách dámského budoáru,
a
nikdo
by mě
nikdy
nenašel.

POZNÁMKA AUTORKY: Snaha zachytit pocity, jak krátce je u nás homosexualita dekriminalizovaná, a tedy už není považována za psychickou poruchu.

*

***

Jsem na holky
každé ráno
mě budí duha
a hraje k tomu něco od Lady Gaga

Jsem na holky
takže každý den se modlím k satanovi
a obětuju jedno nebo dvě děti
co jsem si ilegálně adoptovala

Potom zajdu do důchoďáku
a plivnu tam na pár důchodkyň
protože začíná ubývat buzen
a tak jich musím pár nakazit

Když se zadaří rozvrátím po cestě
i pár tradičních rodin

No a k večeru provedu nějaký ten potrat
aby bylo co večeřet
Že je toho moc?
A přitom já bych jenom chtěla
chytit člověka kterého miluju
za ruku

POZNÁMKA AUTORKY: První text, který jsem napsala vyloženě na queer téma. Dlouho jsem přemýšlela, jestli o tomto aspektu svého života chci vůbec psát, ale když člověk okolo sebe poslouchá všechny ty blbosti, tak už nejde si nepostěžovat…

*

***

Prý se v sedmdesátkách říkalo
že ve čtvrtky nosí buzíci červený ponožky
Říkal mi to táta
Na internetu nic nepíšou
Dával sis bacha co
?
Aby si to o tobě nikdo nemyslel
Přemýšlím jaký by to bylo
vstát ráno na šichtu a myslet si
že je úterý
Jak by se na tebe dívala máma s tátou
kdybys takhle přišel na rodinný oběd
?
Možná za bolševika nebyly buzny jen proto
že v textilce došla červená

KOMENTÁŘ AUTORKY: Komentář k tomuto textu je složitý. Jde o zápis reálného rozhovoru a mého pozdějších přemítání nad ním…

*

***

Jsem dítě konzumu
věřím
v supermarketového Ježíše
a v Evinu nevinu
v horečkách se modlím
k nekonečnu
Vánoce slavím ateisticky
ze zvyku
svatozář nenosím jen v neděli
na rozdíl od jiných
slyším děti
jak se ptají pana faráře
proč?

POZNÁMKA AUTORKY: Od doby, kdy jsem začala vnímat, že naše země je velmi ateistická, vrtalo mi v hlavě, proč se tedy nejen v politických debatách odvoláváme na takzvané tradiční hodnoty. Nejsem si jistá, kdo z těchto lidí se čtyřicet dní postí, chodí pravidelně na mši nebo nenosí dohromady len s bavlnou (Leviticus 19:19 a Deuteronomium 22:11).

*

***

Nešťastný nebožtík Bartoloměj.
Hugenoti brečí nad hrobem mrtvého světce,
s dýkou v srdci klesají na krvavý kámen s datem 69.

Bartoloměj hádá se u stolu s Jidášem.
Státní bezpečnost vyslýchá kanonizovaného,
vyzývá k podpisu, že Ježíš opravdu NIKDY NEBYL.

„Vidíš, já ti to říkal,“ ozývá se Jidáš.
Svatý sedí mezi uranem a šibenicí.
V hlavě hučí vzlyky mrtvých protestantů.
Jidáš se směje…

POZNÁMKA AUTORKY: Studuji historii a pomocné vědy historické a baví mě dějinné paradoxy. Jméno světce a apoštola Bartoloměje, který sám zemřel velmi drasticky, je spojeno jak s masakrem francouzských protestantů, tak s nechvalně známou ulicí Bartolomějská.

*

DOMA

Prší
déšť klepe na okna
křivá fasáda

Hornická kolonie
osiřela
lidé zmizeli
udusili se
uhlím
sazemi
prachem
a vlastní pýchou
– ja jsem haviř kdo je vic –
sami se stali tím
černým kusem země

Prší, déšť buší na okno
duchové se probouzejí
nemají se kam vrátit
cihlové baráky za městem
zmizely
stejně jako oni kdysi zmizeli z nich
stejně jako kdysi zmizel havířovský děda

Prší
a spolu s kapkami z nebes
kroupy rozbíjejí okna
na křivých fasádách

POZNÁMKA AUTORKY: Nějakou dobu jsem se vyrovnávala s tím, co to znamená pocházet z Ostravy a mít i hornické kořeny. Co to vlastně zanechává v mé generaci, která už aktivní těžbu v Ostravě nezažila? Možná proto, že je to pro mě tak osobní téma, je to jediný text, který nese i název.

*

***

Myslela jsem,
že jsem tě uviděla
v záblesku světla.
Bylo ráno,
stála jsem na nádraží.
Oslepil mě paprsek
a paní naproti mě
vypadala na zlomek vteřiny jako rodina.
V sítnici slunce
a v duši mám neklid.
Vidím přízraky minulosti.
Tančí jako prasátka na stěnách na Štědrý večer.
Zavanul parfém,
takový jaký nosívají staré dámy
a já zase byla doma.
Až ze mě bude stará paní,
budu taky nosit draze vonící parfémy
a zrcadlit přízraky světla?

POZNÁMKA AUTORKY: Nic člověka nepřipraví na to, že po odchodu blízké osoby ji stále vnímáte ve světě okolo, ať už jde o pocit bezpečí, vůni nebo záblesky světla.